Některé sukulenty rostou soliterně celý svůj život. Třeba desítky let, aniž by vyprodukovaly jedinou odnož jako náznak snahy o potomstvo, které by pak udrželo jejich druh na tomto světě. A pak jednoho dne vykvetou a jejich květenství je tak obrovské, že jim vezme všechnu zbylou sílu a rostliny poté postupně odumírají.
Teprve v té chvíli jejich místo začínají obvykle zabírat první boční odnože (ale někdy i bezprostředně před tím) a zároveň v plodech vyzrávají třeba i desetitisíce semen, z nichž později za příhodných podmínek propukne obrovská přírodní loterie, jejíž vítězové v podobě malých semenáčků dál ponesou plamen naděje na zachování rostlinného druhu. Zůstane jich nakonec jen malý zlomek, protože většinu semínek zezobou ptáci ještě než vůbec stihnou vyklíčit, množství semenáčků zase padne za oběť pasoucímu se dobytku nebo požárům, jiné vyplaví přívalové deště a proudy vody je pak odnesou kilometry daleko, kde znovu zakoření jen ti nejšťastnější jedinci. To vše beze zbytku platí třeba pro rostliny rodu Agave, nebo některé druhy rodu Aeonium. Takovým rostlinám se říká monokarpické.A pak jsou tu jiné sukulentíky, které neponechávají nic náhodě od samého začátku svého bytí. Sázejí po svém obvodu jednu odnož za druhou, až nikde nezůstane jediné místečko pro žádnou další. Odnože jsou už od mala přesnými zmenšeninami svých matek, jichž se na první pohled pořád ještě snaží držet zuby nehty. V podzemí však už mezitím dávno budují vlastní kořenový systém, protože podvědomí jim velí, že musejí začít spoléhat samy na sebe. U nás ve sbírkách jim naštěstí nehrozí ani zlomek z nebezpečí, jaká na ně číhají v přírodě.
Tím největším je vlastně sám pěstitel. A je to právě on, kdo nakonec rozhoduje o jejich dalším osudu. Může ponechat všechny ty sukulentní dětičky u svých matek, dokud to jde. Ne však zbytečně dlouho, protože pak už není místo pro všechny. Ty slabší se nejprve deformují, pak zpomalují růst, a nakonec často i hynou. Pěstitel je taky může průběžně a s citem protrhávat, a dělat tak místo těm zbylým, zatímco ty otrhané rovnou sází do vlastních nádob. Může je taky otrhat úplně všechny do jedné, nebo naopak všechno nechat osudu a přírodním zákonům, které částečně platí i za našimi okny.
Přeborníky v tvorbě potomstva jsou některé druhy rodu Haworthia. Protože jsou to navíc i sukulenty mimořádně odolné a na množství slunečních paprsků nejsou ani zdaleka tak náročné jako většina ostatních sukulentů, zrovna je nejčastěji doporučuji sukulentářským začátečníkům, kteří zpravidla ještě nedisponují skleníkem nebo zimní zahradou. Havorcie je nezklamou. Moc toho nepotřebují, leccos jsou svému pěstiteli ochotny prominout. A když se přece jenom něco pokazí, dětí mívají jako smetí! Na úvodním obrázku jsou živé i mrtvé rostliny Aeonium urbicum, stojící hned vedle sebe v pohoří Teno na ostrově Tenerife, jako důkaz pomíjivosti sukulentního života i existence vlastnosti, zvané monokarpie. Na druhém snímku je Haworthia reticulata ssp. hurlingii jako příklad rostlinného druhu, který se o potomstvo dovede postarat vskutku vzorně. Stejně je tomu u další příbuzné z rodu Haworthia na poslední fotografii, u níž zase beze zbytku platí, že má „dětí jako smetí“!
