aneb jak to bylo s opuštěním vesnice Tanque Menchaca - verze Honzy Provaze
Jako každý rok jsme jeli do Mexika. Cestou jsme domlouvali trasu s tím, že se podíváme na lokalitu Gymnocactus mandragora. Cesta tam vede kolem opuštěné vesnice Tanque Menchaca.
Po návštěvě lokality jsme se vraceli zpět. Bylo přítmí, a tak jsme se utábořili na okraji vesnice. Jako vždy jsme se rozešli sbírat dřevo na oheň. S Karlem jsme se vrátili na nocoviště, ale Láďa pořád nikde. Až po delší době jsme nejdříve slyšeli hlasité nadávání a pak i viděli kulhajícího Láďu. Ošklivě si vyvrtnul nohu. Oheň jsme už nerozdělávali a raději zalehli do stanů.
Ráno mě probudilo klepání na stan. “Honzo, máme píchlé kolo.” Smůla, ale v Mexiku nic neobvyklého. Při manipulaci s rezervou jsme nešťastně prorazili kanystr s vodou. Smůla do třetice. No nic, snad máme do konce cesty smůlu vybranou.
Cestou zpět do civilizace jsme se zastavili v první vesnici. Po chvíli jsme našli obchod, kde jsme poprosili o barel s vodou. Stará žena barel donesla a my ji vyprávěli, co se nám stalo ve vesnici. Podívala se na nás a řekla.
„Jestli chcete o té vesnici něco vědět, tak se posaďte.”
Měli jsme čas, tak jsme se posadili ke stolu. Paní před nás postavila šálky s čajem, pohledem přejela místnost a začala vyprávět:
„Já jsem se v Tanque Menchaca narodila. Byla jako hodně jiných mexických vesnic, domky rozeseté kolem kostelíka. U některých domků na lavičkách posedávali podřimující starci. Ženy se staraly o políčka a domácnost. Muži obstarávali zvířata a chodili pro dřevo na otop.
Jednou jsem si se svým bráškou hrála za vesnicí. Začalo se stmívat, tak jsme se rozhodli jít domů. Ale u prvního domku se před námi objevil šedo-černý průsvitný obrys člověka, který se po chvíli rozplynul. Strnuli jsme hrůzou a rozběhli se s pláčem do vesnice. Každému jsme vyprávěli, co se nám stalo. Nikdo ale nevěřil.
Na příhodu se pomalu začalo zapomínat. Až jednoho večera se vrátily kozy z pastvy bez pasáčka. Druhý den se ho dospělí vydali hledat. Našli ho kousek za vesnicí se zlomenou a krvácející nohou. Pasáček Pedro jim vyprávěl, jak se mu ukázal stín velký jako člověk. Lekl se, spadl ze svahu a zlomil si nohu a krvácel. Pasáčka odnesli do vesnice, ale i tak druhý den v bolestech zemřel.
V souvislosti s tím se lidem vybavila událost, která se stala před pěti lety. Tehdy se ve vesnici začaly ztrácet různé věci. Nůž, sekera, a nějaké oblečení... Lidé si přestali navzájem věřit a začali se podezírat. Tehdy se jednoho podvečera pasáček Pedro vracel z pastvy. Přitom zahlédl na políčku sousedky postavu. Byl to Pako, který zrovna dával zeleninu ze záhonu do vaku. Jak Pedra uviděl, utekl.
Vesničané se sešli, aby se domluvili, jak Paka za jeho krádeže potrestat. Nakonec rozhodli, že Pako musí odejít z vesnice, a to hned. Jenom farář se ho zastával. Ale kde jeden člověk odpustí, tak víc lidí nikdy. Pako musel ještě ten večer opustit vesnici. Našli ho za dva dny mrtvého se zlomenou krvácející nohou. Tyto dvě události si lidé spojili a nad vesnicí se usadil strach.
Nějakou dobu se nestalo nic. Pak se ale znovu začaly ztrácet věci a dít podivné věci. Vítr rozmetal políčka ve vesnici začaly vysychat studny, zvířata bez příčiny hynula. Před každou událostí se v podvečer ukázal šedo-černý stín. Rodiny začaly ve strachu z vesnice odjíždět. Naše rodina byla poslední. Ráno jsme naložili svoje věci s tím, že se stavíme pro pana faráře. Dojeli jsme ke kostelíku, kde na lavici seděl farář. Doširoka otevřené oči a prsty křečovitě zaryté do lavice, na které seděl. Byl mrtvý. Naložili jsme ho na vůz a odjížděli z vesnice.
Za posledním domkem máma ukázala na okraj cesty. Bylo tam v prachu napsáno. ‘Vesnice je moje.’ Táta přidal do kroku a nápis pomalu mazal vítr. Nikdy už jsme se tam nevrátili.
Žena uklidila ze stolu šálky od čaje, a mlčky se s námi rozloučila. V autě jsme vyprávění probírali. Karel s Láďou příběhu nevěřili. Ale já, když jsem se loučil se ženou, podíval jsem se jí do očí a věděl jsem, že ten příběh byl pravdivý. Až pojedete na mandragory, tak nestavte stany u vesnice. Možná mám zbytečné starosti, ale jistota je jistota.
Honza Provaz
Zde se můžete podívat, jak mandragory pěstuje pan Škaloud:
http://www.incact.cz/index.php/2021/leden-2021-224/695-postrehy-k-pravokorenne-kulture-gymnocactus-mandragora
Odkaz na vyprávění o Mandragoře od Vládi Nešuty z roku 2018:
http://www.incact.cz/index.php/2021/leden-2021-224/692-tajemna-a-nedostupna-mandragora
Karel Pavlíček
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.