Záhadný Echinofossulocactus albatus
Jaroslav Záhora
V roce 1846 popsal doktor filozofie, učitel na zahradnické škole v Berlíně-Schönebergu a kurátor botanické zahrady v Berlíně Albert Gottfried Dietrich Echinocactus albatus, (Dietrich, Allg. Gz. XIV: 170. 1846) (obr. 1). Popis se objevil v Allgemeine Gartenzeitung, v novinách věnovaných zahradnictví, které Albert Dietrich společně s Christophem Friedrichem Ottem vydával. Navzdory precizním charakteristikám měl nově popsaný druh v popisu uvedeno nicneříkající naleziště - Mexiko. Pro lepší pochopení souvislostí a významu tohoto popisu je užitečné přečíst si nejen vlastní popis, ale také doprovodné slovo autora (obr. 1). Zde je překlad historického textu:
Obr. 1 Titulní strana zahradnických novin „Allgemeine Gartenzeitung“ s komentářem A. Dietricha k nově popisovaným druhům.
„Popis dvou nových kaktusů od Alberta Dietricha
Na těchto stránkách (na stránkách časopisu „Allgemeine Gartenzeitung“ – pozn. JZ) jsme se již často zmiňovali o tzv. vlnitě-žebernatých druzích echinokaktusů, které podle klasifikace Jeho Jasnosti knížete Salm-Dycka patří do § 4. Stenogoni, sekce Costis membraceo-compressis. Několikrát bylo uvedeno, jak se mohou mezi introdukovanými sbírkovými exempláři vyskytovat ještě nepopsané druhy; ale že pro velkou podobnost mezi nimi je lze správně rozlišit pouze ve stadiu kvetení. Pan C. Ehrenberg přivezl z Mexika četné exempláře, i když jen málo z nich bylo dosud s jistotou určeno. Dva druhy (v uvedeném čísle je ještě popsán E. heyderi - pozn. JZ), o nichž se zmíníme níže a které patří rovněž do této sekce, byly také introdukované panem C. Ehrenbergem a nacházejí se ve sbírce pana účetního Heydera, horlivého kaktusářského nadšence, který má nyní v Berlíně jednu z nejvýznamnějších soukromých sbírek kaktusů, což je o to chvályhodnější, že zdejší sbírky, které bývaly proslulé, bohužel stále častěji zanikají. Jak pan Heyder, tak umělec, obchodník a zahradník Allardt vlastní ještě mnoho původních exemplářů, které sem patří, ale netroufáme si je určit dříve, než vykvetou. U těch dvou, které právě kvetou, se opět ukazuje, jak rozmanité jsou v květu a jak je tento znak důležitý při určování nepochybných druhů, i když je třeba také připustit, že i nekvetoucí exempláře vykazují při podrobném zkoumání vždy charakteristiky, které je vzájemně odlišují, jak je vidět v následujících popisech.“
Co z předcházejícího textu vyplývá?
- Oživení evropských a speciálně německých sbírek importovanými rostlinami bylo v dané době dílem Carla Augusta Ehrenberga, který byl od roku 1831 po dobu deseti let zaměstnancem důlní společnosti v Mexiku a který se ve svém volném čase věnoval sběru kaktusů a jiných přírodnin. Hodně zásilek bylo tehdy posláno přímo kurátorovi berlínského herbáře, Danielu Schlechtendalovi, se kterým Carl Ehrenberg udržoval korespondenci.
- Navzdory již existujícímu popisu druhu Echinofossulocactus (G. Lawrence, 1841), jsou nově popisované druhy zařazeny Albertem Dietrichem podle Salm-Dycka (1844) do rodu Echinocactus.
- Nemělo by nás to ale překvapovat. Doboví autoři příliš nerespektovali taxonomické úsilí jiných autorů, svých předchůdců, což lze doložit pěti různými označeními echinofosulokaktusů za pouhých sedm roků. V roce 1837 byla v rámci rodu Echinocactus vyčleněna skupina 1. Costati a uvnitř skupiny sekce **** Costis compressissimis, crispatis (Ludovico Pfeiffer); 1838 - v rámci rodu Echinocactus skupina § Echinocacti compressicostati (Charles Lemaire); 1839 - v rámci rodu Echinocactus skupina § 4 Stenogoni (Charles Lemaire); 1841 – rod Echinofossulocactus (George Lawrence); 1844 - v rámci rodu Echinocactus § 4. Stenogoni, sekce Costis membraceo-compressis (Joseph de Salm-Dyck).
- Tahanice kolem rodového jména trvají dodnes. Je popírána platnost prioritního rodového jména „Echinofossulocactus“ a tvrdošíjně je upřednostňováno libozvučnější, ale neplatné jméno „Stenocactus“.
- Na úrovni druhu to tehdy bylo jiné. Sbírkové importní rostliny představovaly původní rostlinný materiál a jistotu nezpochybnitelného popisu druhu. To uměl Albert Dietrich dokonale. Jakmile vykvetly, dostaly jméno. A nebylo jich popsáno málo. A. Dietrich popsal tímto způsobem celkem deset druhů, vše s rodovým jménem Echinocactus. Byly to podle abecedy: albatus 1846; allardtianus 1846; flexuosus 1851; fluctuosus 1851; heyderi 1846; lamellosus 1847; lancifer 1839; linkeanus 1848; sulphureus 1841; undulatus Uznávány jsou dnes pouze dva druhy, lamellosus a sulphureus. Je vidět, že i na dva zmíněné německé sběratele bylo pamatováno popisy Echinocactus heyderi (1846) a ve stejném roce i E. allardtianus. Dnes jsou tyto dva druhy považovány za zmizelé.
- Můžeme se jen domnívat, že na svou dobu tak precizní popisy jednotlivých druhů měly umožnit zpětné ztotožnění nového jména s přírodní populací a nahradit tak chybějící naleziště v možném budoucím rozšířeném popisu uvedených druhů. Také můžeme spekulovat o tom, že Albertu Dietrichovi šlo o propagaci rodu, o zvýšení hodnoty dovezených rostlin v existujících sbírkách. Sběratelé kaktusů potřebují jména! A zvěčnění jmen obou jmenovaných sběratelů v druhových názvech sledovalo možná podobný záměr.
- Z výše uvedeného lze dovodit, že o šíři variability a míře hybridizace echinofosulokaktů v přírodě neměl A. Dietrich asi ani potuchy. Ostatně jako většina z nás před tím, než máme první možnost pozorovat fosuláče v přírodě. Nebo si tyto skutečnosti ani nechtěl připouštět. Jinak by nemohl publikovat popisy nových druhů na základě prvního vykvetení rostlin bez přesně známé lokality.
Echinocactus albatus byl zařazen do rodu Echinofossulocactus až za 76 roků. Zasloužili se o to američtí botanici Nathaniel Lord Britton a Joseph Nelson Rose, konkrétně v roce 1922 ve třetím díle monografie „The Cactaceae“ (Echinofossulocactus albatus (Dietr.) Br. et. R. - The Cact. III. 112, (1922)). Celkem je zařazení E. albatus do rodu Echinofossulocactus věnováno v monografii necelých 10 řádků. Závěrem Britton a Rose přiznávají, že tento druh neznají.
Znovuobjevení Echinofossulocactus albatus
Cesta ke znovuobjevení albatusu byla inspirovaná úspěšným znovuobjevením Echinofossulocactus sulphureus. V roce 1977 ztotožnil mexický amatérský botanik a vážený člen mexické kaktusářské společnosti (Sociedad Mexicana de Cactologia) Dr. Jorge Meyrán García nově objevené žlutokvěté populace z oblasti blízko Tolimánu s Dietrichovým popisem Echinofossulocactus sulphureus [(Meyrán, J. G. (1977) Echinofossulocactus sulphureus, Comb. Nov. Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 22(2), 36-40]. Úspěšné znovuobjevení E. sulphureus komentuje Dr. Meyrán takto: „… při porovnání popisu Echinocactus sulphureus s rostlinami z Tolimánu nacházíme jen velmi malé rozdíly, takže si jejich identitou můžeme být celkem jisti. Protože tento druh nebyl nikdy převeden do rodu Echinofossulocactus, navrhuji tímto novou kombinaci Echinofossulocactus sulphureus“.
Obr. 2 Záhlaví článku o znovuobjevení S. albatus
Obr. 3 Doprovodné fotografie S. albatus v Meyránově článku
Stejným způsobem, tedy ztotožněním původního Dietrichova popisu E. albatus s rostlinami rostoucími na konkrétní lokalitě v přírodě, postupuje Dr. Meyrán také v článku „Stenocactus albatus (Dietr.) Knuth“ [(Meyrán, J. G. (2004) Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 49(2), 61-63] (obr. 2 a 3). Za Meyránovým upřednostněním rodového jména Stenocactus stojí jednak hlasování Výboru pro krytosemenné rostliny z roku 1987, které se týkalo platnosti nebo neplatnosti rodových jmen Echinofosslucactus nebo Stenocactus (bylo neplatné, nebylo dosaženo potřebných 8 hlasů, nicméně většina 7 hlasů byla pro Stenocactus - zjevně pod vlivem nedávné práce D. Hunta z roku 1980 /“Decentní opětovné pohřbení jména Echinofossulocactus“/) a jednak úzká spolupráce Dr. Meyrána ohledně archivovaných historických pramenů se samotným Dr. D. Huntem.
Důležité informace jsou uvedeny v úvodu Meyránova článku, který zde přepisuji beze změny:
„Echinocactus albatus byl popsán v roce 1846 Dietrichem celkem výstižně, ale chybí uvedení lokality. Velmi často bylo připojeno pouze "Habitat Mexico“. Rostliny s vlastnostmi uvedenými v popisu nejsou dnes známé, i když někteří botanici jej zaměňovali s jinými druhy (např. se S. obvallatus), který má někdy v květech velmi tenký fialový proužek, který někdy dokonce mizí, stejně jako se S. arrigens a dalšími. V roce 1980 poslal Alfred Lau rostlinu ze Sierra de San Miguel (č. 4742) a krátce nato Rafael del Castillo další exemplář ze Sierra de San Miguelito (č. 4761), oba ze SLP v Mexiku. Několik let nekvetly, a tak jim byla do roku 1990 věnována menší pozornost. Při revizi klíče k rodu Stenocactus (Meyrán-García 2003) a po důkladném prozkoumání kvetoucích exemplářů mohly být tyto rostliny určeny jako S. albatus. Del Castillo zná dobře stav SLP a Sierra de San Miguelito, Sierra de San Miguel však na mapách není. Možná Lau název pohoří zkrátil.“
V článku jsou dvě fotografie hypotetických rostlin. Nejsou příliš ostré (viz. obr. 4 a 5). Na obr. 4 se dokonce překrývají dvě rostliny. Podle článku Dr. Meyrána je charakteristika bílých květů (albatus) pro daný druh určující. Každopádně lze konstatovat, že sám Meyrán nepovažoval E. spinosus a E. albatus za identické!
Obr. 4, 5 Detailnější a upravené zobrazení obou rostlin S. albatus z obr. 3
Obr. 6 Schéma postavení trnů v areole E. albatus.
V původním Dietrichově popisu je uvedeno, že E. albatus by měl mít 10 okrajových (radiálních) trnů. Meyrán ve svém článku připouští až 17 radiálních trnů.
Echinofossulocactus albatus v pojetí Helmuta Nagla
V původních sběrových záznamech rakouského amatérského znalce rodu Echinofossulocactus, pana Helmuta Nagla, najdeme z jedné z mexických cest číslo N 85.024 a k němu přiřazené jméno E. albatus a lokalitu Jesus Maria, SLP. Číslo „85“ odpovídá roku 1985. Žádný jiný „albatus“ v Naglových sběrovkách nenajdeme. V roce 1995 vypracoval Helmut Nagl společně s Haraldem Perndlem rozsáhlou studii věnovanou žlutě kvetoucím echinofosulokaktům [(Nagl, H. et Perndl, H. (1995), Echinofossulocactus de flor amarilla, Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 40(4), 76-86]. V této studii oba autoři popisují E. albatus z Jesus Maria takto: „Jižně od San Luis Potosí se nachází populace Echinofossulocactus s rostlinami, které jsou většinou totožné s těmi, které jsou sbírané pod jménem E. albatus (obr. 7). Nejedná se o E. albatus popsaný Dietrichem, ale o taxon, který je podle našeho názoru nutné zařadit jako E. spinosus.“ Takto Helmut Nagl vysvětlil původně chybnou identifikací populace se sběrovým číslem N 85.024, která by měla být správně zařazena pod E. spinosus.
Ve sbírce pana Pavla Pavlíčka jsou rostliny vypěstované z původních semen stále uchovávány a pravidelně nabízeny (na snímcích 8 a 9). Jde o mimořádně krásné rostliny, které ale nekvetou bíle a v některých katalozích jsou mylně nabízeny jako E. vaupelianus, což je synonymum pro E. spinosus (Nagl, H. et Perndl, H., 1995).
Během nekonečných diskusí o fosuláčích s Helmutem Naglem padlo párkrát doporučení, že musíme navštívit oblast asi 20 km severozápadně od San Luis Potosí, že tam najdeme velmi zajímavé rostliny, často přechodové formy, které mají některé společné znaky s Echinofossulocactus phyllacanthus. To mi proběhlo hlavou, když jeho semenáč, označený jako E. phyllacanthus N 82.030, začátkem jara opět vykvetl. Kvete téměř bíle a na rozdíl od všech E. phyllacanthus kvete jen jednou, nekvete během léta opakovaně. V katalogu k tomuto polnímu číslu H. Nagl poznamenal "17 km severozápadně od SLP směrem na Salinas".
Doporučenou oblast jsem navštívil vícekrát, ale neměl jsem tam na podobné rostliny štěstí. Jinde na okraji pohoří Sierra de San Miguelito ano, ale zde ne. Našel jsem buď typické populace E. phyllacanthus, nebo E. dichroacanthus s dlouhými trny. Kýžené rostliny se mi podařilo najít právě letos v únoru (obr. 11).
Terénní poznatky z krátké návštěvy lokality předpokládaného výskytu E. albatus severozápadně od SLP (na základě přibližných údajů publikovaných Dr. Meyránem v roce 2004):
- místní domnělé „albatusy“ rostou společně s phyllacanthus (obr. 12);
- domnělý albatus a E. phyllacanthus nekvetou ve stejnou dobu;
- světlé až bílé zbarvení květů je časté, mnohem častější než na jiných lokalitách, ale nechybí ani rostliny s typickým fialovým středovým proužkem na okvětních lístcích;
- na lokalitě se vyskytuje obrovské množství různých přechodných forem - nelze popsat převládající typovou rostlinu – viz fotodokumentace (obr. 13 - 19);
- počet radiálních trnů se pohybuje od 4 do 18; délka středových trnů se pohybuje od 1 do více než 7 cm - nejsem si ale jistý tím, že Dr. Meyrán rozšířil při publikaci znovuobjeveného albatus počet okrajových trnů z 10 na 17 oprávněně.
- většina rostlin má pouze tři středové trny, čtvrtý, střední trn obvykle chybí.
Celkový závěr: I když si nemůžeme být jistí, že jsme v únoru 2024 navštívili stejnou lokalitu jako A. Lau nebo Rafael del Castillo, jistě by se nám podařilo najít mezi tolika variabilními rostlinami přesně takovou, která by odpovídala popisu E. albatus. Takových míst je však v podhůří Sierra de los Miguelitos více. Asi nám ale nezbývá než konstatovat totéž, co na začátku: "Absence původní lokality E. albatus je důvodem k neustálému hledání chimérické stabilní populace odpovídající původnímu popisu.".
Obr. 7 Echinofossulocactus spinosus v přírodě (zdroj: archiv Arturo Pascalín Colín).
Obr. 8 Echinofossulocactus spinosus N 85.024 Jesus Maria, SLP ve sbírce Pavla Pavlíčka
Obr. 9 Jiná rostlina Echinofossulocactus spinosus N 85.024 Jesus Maria, SLP ze sbírky Pavla Pavlíčka
Obr. 10 E. phyllacanthus N 82.030; 17 km severozápadně od SLP směrem na Salinas, SLP
Obr. 11 Vzhled lokality předpokládaného výskytu E. albatus severozápadně od SLP
Obr. 12 Důkaz sdílení lokality mezi E. phyllacanthus (vlevo) a domnělým E. albatus
Obr. 13 – 19 Fotodokumentace z lokality dokládající variabilitu domnělého E. albatus
