Jen málo kaktusářů má rádo tohle zimní období. Snad jen ti, kteří se odváží spustit ze svahu bezhlavě na dvou prkýnkách, která jim dávají, jak já se domnívám, jen malou šanci na to, aby mohli tento hazardní počin poněkud korigovat. Těm nejšikovnějším se někdy podaří i zastavit. Letos tedy si této radosti mnoho neužili. Buď nebyl sníh, nebo přišla nejrůznější omezení. Já tedy mezi tyto smělce rozhodně nepatřím. Lednem já trpím. Nebýt toho, že mohu pozorovat, jak se vyvíjejí semenáčky ve výsevním zařízení, tak bych jen koukal z okna do mlhavého oparu venku a smutnil. Sluníčko na Plzeňsku všeho všudy během tohoto prvního měsíce jen tu a tam vykouklo, a kdybych dobu jeho svitu sečetl, tak by to snad nevydalo ani na jedno odpoledne. Ale pokaždé si říkám – leden vydržíme a únor je krátký. Naštěstí na západě Čech nás netrápily žádné velké mrazy a denní teploty se pohybovaly většinou slabě pod nebo mírně nad nulou.
Světlým bodem, v této nepříjemné době, jsou naše on line schůzky. Jednak jsou to výborovky a pak i členské schůze. Proberou se organizační záležitosti a hlavně jsme si užili přednášku pana Stanislava Stuchlíka. Brasilie, Argentina a Uruguay – moc zajímavé. Byli jsme za ty dvě hodiny, které s námi takto strávil, moc rádi.
I v této době, samozřejmě, je jen málo dní, kdy bych nezašel do skleníku. Ať už zkontrolovat topení, podívat se jestli kytkám něco neschází a samozřejmě, že i pokukuju na temena rostlin, jestli už se snad něco neděje. Ale na to je u mě ještě brzy. Tak se spíš zastavím u některých rostlin, které mi přirostly nějak víc k srdci. Každý asi takové rostliny ve sbírce má. My jim tady na Plzeňsku říkáme „rostliny s příběhem“. Jednu takovou dneska představím.
Thelocactus lausseri
Někdy ve druhé půli osmdesátých let jsem navštívil Slávu Šustra v jeho skleníku v Záluží. On byl fenomenální pěstitel. Nejenom, že jeho rostliny byly vždy výstavní kusy, ale ještě díky známostem a kontaktům v zahraničí měl možnost získat každou novinku. Oči mi bloudily po jeho rostlinách, až jsem se zastavil u misky s malými rostlinami. Byly krásně uniformní, hezky vytrněné. Dozvěděl jsem se, že se jedná o Thelocactus lausseri. No to byla tehdy žhavá novinka. Objev pana Alfonse Laussera z roku 1984, který jeho jménem později popsal náš Říha a Bušek. Nesměle jsem se zeptal, jestli by náhodou nebyly k mání. Byly. Dostal jsem tři s poznámkou, že mi je musí počítat za cenu, jak je sám koupil. Nebyly úplně levné, ale to mi nevadilo. Jen jsem se zeptal od koho je má. Od Laussera – zněla odpověď. Byl jsem, a stále to trvá, moc rád, že jsem tyhle rostliny získal. A ještě s takovým původem. Během let daly spousty semen, vypěstoval jsem z nich nemálo semenáčků, které se pokaždé rozešly do světa. Bohužel pan Šustr nás už před lety opustil. Já si ale na tebe Slávo vždycky moc rád vzpomenu.
Operculicarya decaryi
Když jsem letos v září dostal tuhle rostlinu, tak na ní bylo vidět, že se zrovna chystá na zimní období. Listy měla zbarvené do červena a bylo patrné, že brzy opadají. Slušelo jí to ale ohromně. Nějaké zkušenosti už jsem s tímto druhem měl. Vím už, že na radu, abych ji zimoval pod parapetem ve skleníku, nemám dát. Ona tedy pod tím parapetem ta moje první vydržela, listy jí ovšem opadaly a na jaře už se k životu neprobudila. Už to s nima dělám jinak. V obýváčku jim je líp. Tuto darovanou jsem se rozhodl před zazimováním na okně ještě přesadit. Dostala větší květník a při prohlídce kořenů jsem usoudil, že jeden, krásně ztluštělý, by se hodil použít jako kořenový řízek. To bylo někdy koncem října. Nechal jsem ze země koukat z odříznutého kořene jen tu ztluštělou bambulku. Dva měsíce se nedělo vůbec nic. Sem tam jsem dal trochu vody – ne moc, protože jsem ani nevěděl, jestli je to tak dobře, ale asi bylo. Právě v lednu se začaly najednou malé lístečky objevovat a postupně jich bylo čím dál tím víc. No podívejte, co za měsíc dokázal ten kořínek vyprodukovat.
Jen teď musím trošku tou vodou šetřit, aby mi to takzvaně "nečouhlo".
A že se té přesazené kytce taky daří, dala najevo zcela novým olistěním. No nebojte se kytičky, jaro je nedaleko a dočkáte se lepších podmínek.
A to ostatně přeju i nám všem…, hlavně ve zdraví.
A ještě jak kaktusy viděl spisovatel.
|
Karel Čapek
O pěstitelích kaktů
Jsou pak kakty podobné mořským ježkům, okurkám a tykvím, svícnům, džbánům, kvadrátku kněžskému, hnízdu hadímu, pokryté šupinami, cecíky, pačesy, drápy, bradavicemi, bodáky jatagany a hvězdami, zavalité i vytáhlé, zježené jako pluk kopiníků, břitké jako četa mávající šavlemi, nalité, dřevnaté i svrasklé, poznamenané osutinou, vousaté, nevrlé, morousovité, ostnaté jako zásek, pletené jako koš, podobné nádorům, zvířatům a zbraním: nejmužštější ze všech bylin nesoucích semeno podle pokolení svého, kteréžto byly stvořeny dne třetího. |
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.