Jak se nepodařilo určit Echinofossulocactus lamellosus
Pojďme se ještě jednou vrátit k souboru jedinců z populace odnožujících fosuláčů, které byly představeny díky snímkům od Pavla Tůmy v části 18. a které byly minule označeny jako Echinofossulocactus lamellosus sp. El Portugués.
Do úplnosti představení populace E. lamellosus sp. El Portugués chybělo kvetoucí stádium. Na obr. 1. a 2. je zobrazen trs rostliny, který je vzdálen pouze několik stovek metrů od populace zdokumentované Pavlem Tůmou. Vzpomněl jsem si na tento obrázek v souvislosti s rok starou výměnou názorů na portálu www.inaturalist, na kterém byly tyto snímky uveřejněny. O pomoc s identifikací rostlin z rodu Echinofossulocactus mě kdysi požádal Pedro Najéra a tak se o to čas od času pokouším. Celá korespondence je zajímavá - viz níže, vystupují v ní pouze dva aktéři - uživatel XY, jinak akademický pracovník jedné mexické univerzity, a uživatel Záhora. Do celé diskuze „hodil vidle“ před deseti měsíci třetí uživatel, jistý RM, a jméno rostliny vrátil bez jediného slova zdůvodnění na původní neplatné jméno E. arrigens. Té vynaložené energie je mi líto.
Obr. 1: E. lamellosus sp. El Portugués (zdroj).
Obr. 2: E. lamellosus sp. El Portugués (zdroj) detail téže rostliny
Nezdařená identifikace Echinofossulocactus lamellosus:
Uživatel Záhora navrhl změnu identifikace Echinofossulocactus arrigens na Echinofossulocactus lamellosus:
Zdůvodnění: Trsovitě rostoucí rostliny na snímku s velkými tmavě růžovými květy jsou typickými E. lamellosus. Navrhované jméno E. arrigens je kontroverzní, patří nezjistitelnému druhu. Link (1840) v původním popisu nezmiňuje centrální střední trn. Podle této skutečnosti ho J. Meyrán v roce 1976 zařadil jako synonymum k druhu E. dichroacanthus. Nicméně kresba E. arrigens publikovaná Dr. Pfeifferem po několika letech od původního popisu s detailním rozkreslením trnů v areole (Abbildung und Beschreibung bluhender Cacteen (1846-1850) odpovídá přesně E. crispatus, nikoli původnímu popisu E. arrigens. Kvůli výše uvedenému je dnes třeba považovat E. arrigens jako synonymum pro E. dichroacanthus.
Uživatel XY (původní navrhovatel identifikace E. arrigens) přidal komentář:
Vítejte Záhora. Původní popis E. arrigens uveřejnil Albert Dietrich (Allgemaine Gartenzeitung, 8: 163. 1840) a zmiňuje se o „Von den Zentralstacheln der mittlere ausrecht, ..... “ z centrálních trnů je ten střední vzpřímený ...
Uživatel Záhora přidal komentář:
Zdravím XY a děkuji za zpětnou vazbu. V celém případě jde o CENTRÁLNÍ STŘEDNÍ TRN, jehož popis chybí v původním popisu E. arrigens. Nejdůležitější je, že v původním popisu buď v latinském, nebo také v německém textu byly popsány pouze tři prostřední trny; pouze horní střední trn a dva boční střední trny. Pokud by na původní rostlině byl přítomen centrální střední trn, musely by být centrální trny celkem čtyři!
Echinocactus arrigens Link. (A. Gartenzeitung, 8: 161,1840): „… aculeis undecim albidis, junioribus spice fascentibus; marginalibus octo setaceis, CENTRALIBUS TRIBUS, unico erecto ensiformi, duobus patentissimis subulatis. “…. Trnů je jedenáct, bělavých, v mládí s nahnědlou špičkou; osm okrajových trnů štětinovitých, STŘEDNÍ TRNY jsou TŘI, jeden vzpřímený mečovitý, další dva rozložené šídlovité.
Z německého popisu Alberta Dietricha (A. Gartenzeitung, 8: 162, 1840):… „Aus dem Knoten entspringen elf Stacheln,… ..von diesen Stacheln stehen acht ringum am Rande und DREI IN DER MITTE; …… Von den Zentralstacheln der mittlere AUSRECHT fast anderthalb Zoll lang, schwerdtförmig, zusammengedruckt, meist etwas gekrümmt, die beiden seitlichen wagerecht abstehend, ziemlich stielrund, ungefähr einen guten ... osm z těchto trnů je okrajových a TŘI jsou VE STŘEDU ... střední z trnů je prostřední VZPŘÍMENÝ, téměř jeden a půl palce dlouhý, mečovitý, stlačený, většinou poněkud zakřivený, oba postranní jsou vodorovně odstávající, štíhle kulaté, přibližně dobrý palec dlouhé.
Uživatel XY přidal komentář:
Problém s popisy devatenáctého a počátku dvacátého století spočívá v tom, že byly založeny na několika rostlinách, Bravo-Hollis komentuje situaci tak, že je lepší vytvářet popisy na základě populací, což také doporučuje Meyrán
Uživatel Záhora přidal komentář:
Přesně tak. Moje úsilí přispět k objasnění zmatků v tomto rodu vychází ze dvou zásadních Meyránových doporučení z roku 1972: „(1) vyhodnocení hlavních morfologických znaků ....... (2) v kombinaci s výsledky studií získaných v přírodě .….. “.
A tak na základě vlastních terénních pozorování mnoha vzdálených populací E. lamellosus mohu říct, že jde o dobrý druh, konstantní v základních charakteristikách, což je u tohoto rodu tak vzácné. Navíc v případě zde zobrazené rostliny není identifikace druhů tak obtížná. Dr. Bravo-Hollis publikovala barevný obrázek shodného odnožujícího E. lamellosus v roce 1969 v článku „El Género Echinofossulocactus“ v časopise Cactaceas y Suculentas Mexicanas, sv. 14, č. 1, na straně 24.
Uživatel XY přidal komentář:
Na základě vašich studií, jaký obecný název bychom měli použít pro tuto skupinu rostlin, Stenocactus nebo Echinofossulocactus?
Uživatel Záhora přidal komentář:
Osobně bych dal přednost druhovému názvu CRISPICACTUS Anonymous jako výraz úcty k Dr. Pfeifferovi, který jako první vytvořil taxonomickou skupinu kaktusů se zvlněnými žebry a jako první použil slovo CRISPATIS k popisu univerzální charakteristiky rodu.
Jinak pan Paul V. Heath / The Question of Echinofossulocactus (Cactaceae), Taxon, sv. 38, č. 2 (1989), s. 281-288 / uzavírá ve jmenovaném článku: „Echinofossulocactus zůstává správným jménem; ..... V roce 2015 uvedl Joël Lodé také ve své „Taxonomii kaktusů“, že: „Echinofossulocactus je rod, který je v této knize považován za správný.“
Více informací o chronologickém popisu důležitých záznamů nebo událostí, které se v minulosti vyskytly v souvislosti s rodovým názvem Echinofossulocactus, najdete v recenzi: J. Záhora, P. Najéra Quezáda, JL Flores Flores a J. Morales, 2018, Echinofossulocactus vs. Stenocactus: https://xerophilia.ro/wp-content/uploads/2018/12/xerophilia-2018.12-24-1.pdf# . V závěru recenze je uvedeno: „Můžeme jen litovat, že C. Lemaire v roce 1839 a G. Lawrence v roce 1841 nerespektoval historickou prioritu L. Pfeiffera v uznání jedinečnosti těchto rostlin a jejich oddělení ve skupině „Costis compressissimis, crispatis“ v rámci rodu Echinocactus (Pfeiffer, 1837). Oba uvedení autoři nemuseli při tvorbě vhodného obecného názvu vymýšlet nic nového (C. Lemaire - skupina „§ 4. Stenogoni“ a G. Lawrence rod „Echinofossulocactus“, část I. Gladiatores), na rozdíl od toho mohli jednoduše respektovat více Pfeifferovy hlavní charakteristiky rodu, a to úzká a zvlněná žebra. Za takových teoretických okolností bychom dnes mohli věnovat více energie diskusi o obrovském bohatství a adaptačních možnostech druhů ve fiktivním rodu „Crispicactus Anonymous“ s fiktivním typem „Crispicactus crispatus“. Místo toho jsme v rolích pasivních diváků, kteří sledují stále méně srozumitelné spory o platnosti jmen. “
Uživatel XY přidal komentář:
Zajímavé!
Po výměně komentářů, kdy uživatel XY respektoval novou identifikaci rostliny, můj návrh E. lamellosus, vstoupil do hry třetí uživatel, jistý RM a navrhl staronovou identifikaci: Echinofossulocactus arrigens.
Načež uživatel Záhora přidal komentář:
Jde o typický Echinofossulocactus lamellosus! Identifikace E. arrigens je v rozporu s původním popisem. Z obrázku tohoto odnožujícího jedince je zřejmé, že to nemůže být E. arrigens z následujících důvodů: přítomnost centrálního středního trnu, schopnost odnožování a přítomnost jednoho z největších květů v rámci rodu!
Co dodat. Možná jen několik snímků z aplikace www.inaturalist, které ilustrují formy a rozšíření E. lamellosus. Na obr. 3 je znázorněno rozšíření druhu v jeho širším pojetí v jihozápadním směru od vesnice Santiago ve státě Veracruz (lokalita 8) přes státy Hidalgo, Querétaro, Guanajuato, San Luis Potosí až do blízkosti stejnojmenného hlavního města státu Zacatecas (lokalita 1 - pokud by bylo možno tomuto údaji věřit).
Obr. 3: Mapka rozšíření druhu E. lamellosus a forem, které by mohly být s tímto druhem příbuzné. Lokalizaci E. lamellosus sp. El Portugués najdeme pod číslem 5. Domnělá hybridní populace Echinofossulocactus spec. La Tapona je označena jako „X“
Obr. 4: Echinofossulocactus lamellosus aff. - lokalita 1. v blízkosti města Zacatecas (zdroj).
Obr. 5: Echinofossulocactus lamellosus aff. - lokalita 2., Municipality Pinos, Zacatecas (zdroj).
Obr. 6: Echinofossulocactus lamellosus aff. - lokalita 3. v San Luis Potosí již v našem seriálu představena byla při cestě na Salitrera (zdroj).
Obr. 7: Echinofossulocactus lamellosus aff. kvetoucí jedinec ze stejné 3. lokality (zdroj).
Obr. 8: V severozápadní části oblasti výskytu Echinofossulocactus sp. La Tapona, který byl představen v předešlém díle, nesou populace E. lamellosus znaky obou druhů - zde, na lokalitě 4. V Guanajuato, chybí centrální středové trny (zdroj).
Obr. 9: Echinofossulocactus lamellosus, ze stejné, 4. lokality (Guanajuato) připomínající více rostliny z populací u La Tapona (zdroj).
Obr. 10: Několik desítek km východním směrem od lokality 4. (Guanajuato) lze nalézt jedince, kteří otrněním odpovídají druhu Echinofossulocactus lamellosus (zdroj).
Obr. 11: Krásný exemplář Echinofossulocactus lamellosus severovýchodně od El Portugués (lokalita 5., Querétaro) (zdroj).
Obr. 12: Echinofossulocactus lamellosus sp. El Portugués (lokalita 5., Querétaro) na dohled od lokality P. Tůmy. Formování velkých trsů odnožováním z báze rostlin je pro druh typické na obou lokalitách (zdroj).
Obr. 13: Mimořádně otrněný Echinofossulocactus lamellosus u Pinal de Amoles, (lokalita 6., Querétaro) (zdroj).
Obr. 14: Echinofossulocactus lamellosus z blízkosti Metztitlánského údolí v Hidalgu (lokalita 7.) (zdroj).
Obr. 15: A konečně poslední snímek - detail temene Echinofossulocactus lamellosus z blízkosti vesnice Santiago ve státě Veracruz (lokalita 8). Drobnější květy jsou asi pro populaci charakteristické, soudě podle tří sbírkových rostlin z původních sběrů Helmuta Nagla (Nagl 86.026).
Komentáře
Jeho příspěvek: "Problém s popisy devatenáctého a počátku dvacátého století spočívá v tom, že byly založeny na několika rostlinách, Bravo-Hollis komentuje situaci tak, že je lepší vytvářet popisy na základě populací, což také doporučuje Meyrán" svědčí o naprostém nepochopení základního principu botanické nomenklatury. O Helia Bravo-Hollis a Dr. Meyránovi je to svědectví ze druhé ruky, tedy můžeme to ignorovat.
Ten základní princip je: "Popis druhu je popisem typu". Tedy toho jedince, ze kterého se připraví herářová položka, která se do herbáře uloží s razítkem TYPUS. Popis pořízený podle více jedinců je zmatečný a může být z tohoto důvodu prohlášen za neplatný. Píšu může, protože když takový popis za neplatný pro zmatečnost nikdo neprohlásí, tak platí dokud to někdo neudělá.
Co všechno do druhu patří, variační šíře atd. se uvádí v textu zvaném diskuse, zpravidla publikovaném spolu s popisem.
Aby se poznalo co je popis a co diskuse, bývalo napřed zvykem a následně povinností je jazykově odlišit: popis latinsky a diskusi a ostatní text v jiném, zpravidla živém jazyce. Dneska s úpadkem vzdělanosti je přípustný i popis v angličtině, musí však být uveden slovem "popis".
Ono je sice pro amatéry lákavé mít pojetí a variabilitu druhu definované rovnou v popisu, jenže pojetí druhu se mění s vývojem poznání a snadno by se stalo, že do popisu dle více jedinců se zahrnou i exempláře niých druhů.
Ve skutečnosti staré popisy kaktusů byly skoro vždy provedeny podle jednoho exempláře a tedy zmatečné nejsou.
Zůstávám přesvědčený o tom, že nějaké páteřní druhy fosuláčů v přírodě existují a že stojí za to se rodu věnovat.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.