Turbinicarpusy právem patří mezi rostliny, kterým kaktusáři fandí. Mají pro nás poměrně dost dobrých vlastností, pro něž si je ceníme, a na mě vždy působily takovým trochu magickým kouzlem.
Jejich drobná, jen několik málo centimetrů velká tělíčka nezaberou mnoho místa, a i kaktusář, který nedisponuje příliš velkým pěstebním prostorem, si může pořídit kolekci, ze které je možné se těšit od jara do podzimu, byť by to mělo být třeba jen na parapetu okna, situovaného žádoucím, nejlépe jihovýchodním směrem. Květy se na nich objevují brzy zjara a většina rostlin pak neúnavně produkuje další květy až do podzimu. Barevná škála je poměrně pestrá. Od bílé přes žlutou, růžovou až po červené květy, často se středovým proužkem – radost pohledět.
Není proto divu, že pokud se podaří v přírodě najít dosud neobjevenou novinku uvedeného rodu, nastane mezi nadšenými kaktusáři cosi, co by se dalo nazvat popraskem. Asi si všichni pamatujeme na tanečky, které vyvolal nález Turbinicarpus alonsoi. Tady se vložily do diskuze i úřady a byly jisté snahy, dalo by se říci až ke kriminalizování nejen nálezců, ale i pěstitelů těchto rostlin.
Posledním nálezem byla nenápadná, miniaturní rostlinka Turbinicarpus graminispinus, kterou objevili v roce 2008 čeští kaktusáři Vojta Myšák a Zdeněk Jiruše ve státě Tamaulipas poblíž vesničky San José del Lano.
Je paradoxem, že i polští kaktusáři vedení G. Matuszewskim měli o nějaký rok později stejnou kliku a maličký kaktus našli také. Na stejném místě. Pro mě osobně je velkým potěšením, že nevznikl žádný problém o prioritu a obě skupiny se dohodly na společném popisu, který byl v roce 2011 uveřejněn v britském časopise Cactus World jako Turbinicarpus graminispinus Matusz., Myšák & Jiruše.
naleziště Turbinicarpus graminispinus
miska s rostlinami Turbinicarpus graminispinus – poupata
miska s rostlinami Turbinicarpus graminispinus – květy
Rád se s vámi podělím o zkušenosti, které zatím s touto rostlinkou mám. V roce 2015 jsem poprvé tento miniaturní turbiňáček měl možnost vysévat. Dostal jsem od Slávy Bendy asi 20 semínek, která on sebral ve své sbírce z roubovaných rostlin. Původ byl z Třemošné od Míly Hájka. Vysel jsem je až v polovině února, který byl tenkrát mimořádně teplý, a to přímo do misky, bez jakéhokoli dalšího opatření. Ve skleníku. Dalo by se tedy říci… přímo barbarsky. Klíčivost nebyla kdovíjaká, ale sedm rostlinek jsem v misce měl a jen jsem pozoroval, jak se vyvíjejí. Nepřišlo mi, že by bylo nutno malé kytičky pikýrovat, do podzimu docela slušně narostly. Měly malé trníky, které pohříchu ještě ničím nepřipomínaly chomáček trávy, v misce nebyly téměř vidět, ale zdárně přečkaly zimu ve skleníku společně s ostatními kaktusy. Taky se vám stává, že když se s nějakým výsevem kdovíjak pářete a děláte mu pomyšlení, tak on se vám nakonec odmění odchodem do věčných lovišť? A naopak, říkáte si, tady jsem to trošku ošidil, měl jsem tomu dát víc, jsem lajdák…a semenáčky jsou jako fík. Trošku je to jako s tím sedlákem a bramborami.
Příští rok jsem měl vidět graminispinusy v přírodě. To jsem se teda na ně těšil. Byla to má druhá cesta za kaktusy, ale první do Mexika. Měli jsme za sebou už tři čtvrtiny cesty, před sebou ještě týden přírodního kaktusaření. Pohybovali jsme se ze státu Nuevo León jižně do Tamaulipasu. Někde jsme tu hranici asi překročili, ale to si nevšimnete. Věděli jsme, že tam někde je vesnička San José del Llano, ale nehledejte ji. Strýček Google zná mnoho vesniček San José. V Mexiku jich je několik v různých Mexických státech, dokonce i mimo Mexiko, ale tu pravou nezná. Ani nevím, jestli jsme tu vesnici minuli, myslím, že ne. Jeli jsme takovou cestou, uzoučkou, no na tamní poměry dost dobrou, a spíš vyhlíželi příhodný terén, ve kterém by graminispinusy měly růst. Měli jsme nějaké údaje, někde jsme zastavili, hledali, ale bezúspěšně. Zatím. Rostly tam Thelocactus conothelos a Thelocactus tulensis, nějaké mamilárie, Neoloydia conoidea a... nic. Museli jsme popojet. Snad kilometr, dva. Výsadek a hledáme na bílých plotnách. Ve spárách. A za chvilku úspěch. Našel se první a pak už je to snazší, oči si zvyknou a po chvíli už jsem schopen rozeznat chomáček trávy od chomáčku, který se jako tráva jen tváří. Jsou tady. Nacházíme jich docela dost. Jen se divím, jak mohl někdo takovou maskovanou miniaturku najít, když ani nevěděl, že existuje. Nacházíme i nějaké kvetoucí rostlinky. Nebo se pletu?
Byli jsme tam ještě jednou v roce 2020. A to bylo jaro. Trošku mi to splývá. Lokalita je přesně podle mého gusta. Auto stojí trošku stranou na cestě, dalo by se hovořit o skoro rovině, a nesápete se do žádného krpálu. Sice lezete po kolenou, ale to jde. A když chcete fotit? No to je nejlepší si lehnout. Jdu si na chvilku narovnat záda na cestu, když ke svému překvapení najednou slyším hudbu. Tady? Kde nikdo a nic nikde není? No ale má tu být poblíž vesnička, tak snad…á, už to vidím. Oslík sem nese po cestě bodrého, tělnatého Mexičana. Oslík nese nejenom jeho, ale taky spoustu nějaké bagáže nebo spíš haraburdí přidělaného bůhvíjak k sedlu. Vzadu přidrátované tranzistorové rádio. Toť zdroj oné hudby. Naštěstí ho vypnul. Celé to na mě působí poněkud kuriozním dojmem. Nohy má sotva deset centimetrů nad terénem, hubu od ucha k uchu a dává se s námi do řeči. Se mnou a s Karlem. Ještě že Karel ví, že musí zřetelně a nahlas. Brzy pochopíme, že všechno je „bueno“ a taky že by bodlo něco k jídlu. Jsem dobrák od kosti a tak mu dávám tatranku. Je velmi spokojen a odjíždí hned po zapnutí rádia. Hudba pomalu tichne se vzdalujícím se jezdcem.
Mých sedm graminispinusů ve skleníku zatím docela zdárně vegetovalo a dočkal jsem se taky prvních květů. Vždycky, když mám novou kytku a na ní se objeví první, panenský květ, tak…..no nevím, taky znáte asi ten pocit. Trošku jsem zašmrdlal štětečkem a na podzim jsem sebral docela dost semínek. Říká se, a já ani nevím, jestli je to pravda, že ty první květy na mladých kaktusech by se neměly sprašovat. Aby prý se nevysilovaly. Já na to nedbal, byl jsem rád, že byla semínka a taky že jsem je 1. listopadu 2018 vysel. Pod zářivkami. Tentokrát jsem si s nimi dal práci. Pěkně vyklíčily, nic nepadalo, plíseň nebyla. V únoru jsem pikýroval. Byla jich poměrně slušná porce. Já už nevím přesně, jaké bylo to jaro 2019, ale vím jistě, že jsem druhou misku s gramiňákama (už jsme byli staří známí, tak jsem si s nimi tykal) přesouval vždycky na nějaké lepší, výhodnější místo. Vzhledem k počasí se mi v květnu, poměrně studeném květnu, jevilo jako nejlepší flek moje nohaté pařeniště u skleníku. Už tam byly pár dní, když jsem musel na víkend odjet. Víkend se fakt vydařil. Oteplilo se, sluníčko svítilo. Bylo to fajn. Jenže pařeniště nikdo neotevřel. Taky neměl kdo. A víte, že se ostatním kytkám to počasí líbilo? Jen graminispinusy to odnesly. To že jsem se nimi pihňal, anebo mě kaktusářský pánbůh potrestal za ty panenský květy. Nebo za moji blbost. Teď fakt nevím. Už mám ale vyseté další generace, nějaká semínka jsem měl už v nabídce, tak snad nějaké kytičky budou. Ono je to jako s ostatními kaktusy. Napřed nejsou a po pár letech se s nimi setkáváte pořád častěji. A je to tak dobře.
Foto: P. Kuták, J. Musil, J. Vinař
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň
Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
Na webu Klubu kaktusářů Plzeň, z.s. najdete další a další příspěvky zkušených pěstitelů z plzeňského klubu kaktusářů. Doporučeno redakcí novin INCACT.CZ!
