Nezaměnitelný Echinofossulocactus laui n.n.
Poprvé jsem "laui" viděl při dubnové návštěvě sbírky Helmuta Nagla v roce 2004. Od ostatních echinofosulokaktů se na první pohled lišily diskovitým růstem, trny odvrácenými od temene a neobvykle velkými květy.
Bez nich by snad mohly připomínat E. lloydii.
Obr. 1: Echinofossulocactus laui n.n. ve sbírce Helmuta Nagla (2. 4. 2004).
Podruhé to bylo v roce 2013, když mi Pavel Pavlíček poslal prosbu o identifikaci bezejmenných fosuláčů. O vzájemné korespondenci pak takto informoval čtenáře v květnových IN.
„Takhle pěkně mi vykvetl bezejmenný Stenocactus L 1377, který Lau sbíral západně od Ciudad Victoria. Poslal jsem dotaz Jardovi Záhorovi, zda už po čase nebylo jméno k tomuto polnímu číslu identifikováno. A tohle je odpověď:
„Na jméno si vůbec netroufám. Mám stejný kytky, ale pod jiným polním číslem L 1564. Společné mají kromě vzhledu, tedy od svislé osy odklánějících se širokých horních středových trnů, velké areoly, placatý růst, světlejší epidermis a naprosto výjimečný charakter květů, také blízkost k městu Ciudad Victoria. Rozdílný je jen údaj o nadmořské výšce, liší se o 1000 výškových metrů. Jsou to ale tak zvláštní kytky, vyhýbající se známým taxonům, že by si po průzkumu naleziště zasloužily i vlastní jméno – třeba Echinofossulocactus laui“.
Obr. 2: Echinofossulocactus L 1377, W of Ciudad Victoria, Tam. (foto Pavel P.).
Protože tyhle kytky už dost dlouho kolují mezi lidem beze jména, nebo se jménem pochybným (např. erectocentrus), v našem katalogu bude od tohoto podzimu označen provizorním jménem Stenocactus laui nom. prov. do doby, než někdo lokality prostuduje a popis opublikuje. Třeba se tak jméno rostliny stane platným. A páter Alfredo Lau by si to rozhodně zasloužil.“ V dubnu roku 2014 vyfotil Pavel rozkvetlý „laui“ znovu ZDE.
Obr. 3: Echinofossulocactus spec. L 1377, západně od Ciudad Victoria, Tamaulipas (foto Pavel P.).
Šťastná náhoda tomu chtěla, že mi 27. července 2013 napsal Jirka Horal následující E-mail s obrázky z lokality (obr. 4 - 6):
„Dobrý den, před pár dny jsme se vrátili z Mexika a v IN jsem si přečetl Váš příspěvek ke stenocactusu L 1377. Tento stenocactus už druhý rok hledám v přírodě a myslím, že letos se nám to podařilo. Bohužel květy byly už dávno odkvetlé a tak jsme je neviděli. Také lokalita je jiná než ta původní, není to 1600 m na černých bazaltových skalách, ale asi o 500 m níže na hřebeni na horské louce s bílými vápencovými kameny. Údaj západně od Cd. Victoria souhlasí. Posílám několik fotek. Zdraví Jirka Horal“
Obr. 4: Echinofossulocactus laui n.n. (foto Jirka Horal).
Obr. 5: Echinofossulocactus laui n.n. (foto Jirka Horal).
Obr. 6: E. laui n.n. na horské pastvině západně od Cd. Victoria (foto Jirka Horal).
Navštívit lokalitu bylo najednou na dosah a tak lákavé. Stačilo požádat Jirku Horala o bližší údaje lokality, která podle fotky leží na pohodlné hřebenovce (obr. 6). A Jirka je obratem ochotně poslal včetně několika cenných rad. Okolnosti se postupně seskládaly do podoby výzvy. Návštěva lokality se proto jednoduše musela stát hlavním cílem příští cesty. Nebylo ale ještě vyhráno. V roce 2014 jsme byli v Mexiku ve dvou, s kamarádem Jirkou Havlíčkem. Každý z nás měl trochu jiné priority. Na tom by nebylo nic podivného, tak to obvykle bývá. Když jsme ale seděli v Querétaru na večeři s našimi mexickými přáteli a Arturo zničehonic prohlásil, že do Tamalulipasu zásadně vlastním autem nejezdí a tuto zemi označil jako: „Ta-, Ta- , Ta-, Ta-, Tamaulipas“, bylo na Jirkovi znát, že by nejraději cestovní plány pozměnil.
Aby bylo jasno, Jirka není vůbec žádný strašpytel. Na jedné silnici v Durangu to chtělo velkou dávku odvahy, aby mě zachránil. Vše začalo nevinně. Bylo už k večeru a chtěl jsem se ještě podívat na dva nízké kopečky poblíž silnice. Zajeli jsme autem stranou od hlavní silnice za kopečky a rozdělili se. Jirka, že se bude motat kolem auta a já že půjdu přes kopečky na hlavní silnici a Jirka mě tam potom po zavolání vysílačkou vyzvedne. Rychle se stmívalo. Jako na potvoru nacházím nejhezčí rostliny, když už se fotit skoro nedá. Ještě tuto kytku! A tamta je zajímavá jiným otrněním, … jsem jako v transu. Až před silnicí volám Jirkovi, že pro dnešek končíme. Abych si ukrátil chvíli, uklízím za tmy velkou papírovou krabici ze silnice do příkopu. „Třeba tak někomu zachráním život“, namlouvám si. Místní tu jezdí divoce, nepřipoutaní, často mají místo airbagu mezi volantem a břichem nějakého svého potomka. Fantazie pracuje - světla auta osvítí za tmy krabici, řidič se lekne, dupne na brzdu a neštěstí může být hotovo. Netušil jsem při tom, že mě z dálky někdo pozoruje. Najednou tu byla tři policejní nebo vojenská auta. Zuřivě blikající. Scéna jako vystřižená z amerického filmu. Vojáci a policajti v kuklách stáli na autech na krátkých nástavbách opření o rampy a zbraněmi mířili na mě. Je zajímavé, jak rychle člověku dojdou ve vypjatých chvílích všechny absurdity situace. Na hlavě jsem měl široký bílý dámský plátěný klobouk krempou uvázaný pod bradou, na zádech velký batoh, na břiše dva foťáky, každá ruka zavěšená do popruhu a všude kolem tma. To se nevysvětluje snadno, že jste milovník přírody, který přijel z Moravy udělat pár jedinečných snímků mexické přírody a který jen tak mimochodem odkopává odpadky z vozovky do příkopu, aby zachránil nebohý dětský život. Přísné oči velitele, to jediné, co bylo zpod kukly vidět, prozrazovaly, že chce slyšet jiné vysvětlení, které by mu doplnilo chybějící článek v jeho hypotézách. Že ta papírová krabice, kterou jsem téměř za tmy uklízel ze silnice, není nebezpečná překážka provozu, ale mrtvá schránka na předávání drog. Přesně do té chvíle přijel Jirka. Postavil se před zamaskovance s nabitými kvéry a k překvapení všech česky zahalekal: „Nasedej, na vykecávání nemáme čas“. Kouzlo překvapení a zvučného hlasu zafungovalo. Než se stačili vzpamatovat, natlačil mě do auta a odjeli jsme. Nevím, jak dlouho tam ta překvapená vojenská patrola ještě stála. Oceňuji ale, že to vyhodnotili rozumně a nepronásledovali nás. Jak říkám, na Jirku je spoleh, není žádný strašpytel, popisovanou situaci vyřešil intuitivně a ku prospěchu všech. Snažím se sice Jirku pořád přesvědčovat, že jsme tehdy čekali už jen na něj a že jsem to měl všechno pod kontrolou, ale nevím proč, nevěří mi.
Obr. 7: Začátek cesty za Echinofossulocactus laui n.n.
I když má Jirka odvahy na rozdávání, díky nahlas vysloveným Arturovým obavám se mu do Tamaulipasu nechtělo. Sice to otevřeně nepřiznal, ale znatelně se mu ulevilo po dohodě, že se tam zdržíme jen jeden den a že se na noc vrátíme zpět, hlouběji do vnitrozemí. Dne 19. 2. 2014 přišel čas na vysněnou výpravu za Echinofossulocactus laui n.n., na „pohodlnou hřebenovku“ do Sierra de Salamanca. Výprava začala parádně, široká cesta mířila přímo k vysílači (obr. 7). Pokud člověk přimhouřil oči, byl rázem doma, v předjaří, v nízkém výmladkovém lese někde v šípákové doubravě na úpatí Pálavy. Šustící listí, teplý a studený vzduch plný vůní mísící se uvnitř porostu - podobnost byla dokonalá, ale po kaktusech ani památky. Vegetace se změnila jako mávnutím proutku až na prostorově omezených vrcholových partiích. Mohli jsme obdivovat nejkrásnější okamžiky skvostného okurkovitého echinocereusu, který bez květu míjíte bez zájmu (obr. 8), nápadně intenzivně kvetoucí mamilárky, kterou Lex García pojmenovává jako Mammillaria macracantha (obr. 9), nebo právě kvetoucí Ferocactus echidne (obr. 10).
Obr. 8: Echinocereus pentalophus.
Obr. 9: Lex García ji pojmenovává jako Mammillaria macracantha.
Obr. 10: Ferocactus echidne.
Jirkovi už ta cesta stačí, nedýchá se mu moc dobře, takže se u vysílače obrací zpátky k autu. Zůstáváme v kontaktu přes vysílačky, byť víme, že mají omezený dosah. Dál pokračuji sám. Blázen, který pohrdá rizikem. Kdo nezažil, ať nesoudí. Na vzdálenější straně od vysílače se konečně odkrývá pohled na lokalitu (obr. 11). Je to ještě daleko a vegetace se nezdá všude stejně prostupná, ale jsem na dosah! Teď už to přece nevzdám. Podvědomě zrychluji, kde je to možné i běžím, jen abych se na lokalitu dostal ještě před soumrakem. Daří se. Dosah vysílačky skončil už dávno. Ale ten královský pocit naplněného snu! Fotím vše, co mi přijde pod ruku. Jirka Horal bude mít radost, jeho nález je totožný s Lauovými sběry. Hned jak budeme někde v civilizaci, pošlu mu obrázky. Vedle jedné dvojice fosuláčů je neznámá kvetoucí mamilárka (obr. 14). Není to M. huntiana, jak jsem se zprvu domníval. Podle Lexe Garcíi je to nová mamilárka, kterou zde objevevil již před dvaceti lety a která stále čeká na popis.
Obr. 11: Vysněná lokalita E. laui n.n. se nachází v oparu na světlém místě na hřebeni za třetím horizontem zhruba uprostřed snímku.
Obr. 12: Jsem na místě, stav vegetace odpovídá vrcholícímu období sucha.
Obr. 13: Pohled z "myší perspektivy" na rozkvetlé E. laui n.n.
Obr. 14: E. laui n.n. společně s neznámou, dosud nepopsanou mamilárkou. Bez pastvy by zdejší kaktusy neměly šanci.
Obr. 15: E. laui n.n. (detailní pohled na jednu z předchozích rostlin).
Stíny se prodlužují víc a víc. Je nejvyšší čas probrat se ze sna a vyrazit zpátky za Jirkou. Jdu podle navigace, resp. podle míst bez vegetace. V tu chvíli ještě netuším, že jdu dobytčí stezkou přímo k uměle vytvořenému napajedlu uvnitř lesa (obr. 16). Poháněn pocitem provinění se v prvním okamžiku snažím dovolat Jirkovi, což se po chvilce daří. Moc se omluvám za chvíle strachu, které jsem mu připravil. Z jeho hlasu byla cítit úleva. Říkám mu, že na cestu na hřeben už nemám sil, ale že budu pokračovat nejkratší cestou podle navigace. A ta mě zavede přímo do volně se pohybujícího stáda. Zkusil jsem ho proti zapadajícímu sluníčku vyfotit. Překvapené krávy se z černé části snímku vynořily až po několika počítačových úpravách (obr. 17).
Obr. 16. Ve chvíli, kdy člověk počítá s každou minutou, není dobré vydávat se podle navigace nejprošlapanější cestou - může vést k napajedlu, kde skončí. (foto Lex García, zdroj Facebook - vlastní fotky stejného napajedla byly pro roztřesené ruce nepoužitelné).
Obr. 17: Udivený pohled jako kdyby říkal: "Co tady ještě hledáš?".
Obr. 18: Poslední snímek, pak se už všechno ponořilo do tmy.
Po chvilce sluníčko zapadlo úplně (obr. 18). Kousek za stádem jsem ke svému štěstí narazil na udržovanou lesní cestu. Poslední necelé dva kilometry jsem už packat přes kameny a kořeny nemusel a navzdory tmě jsem se dostal zpět na začátek dnešní cesty celkem snadno. Skvělý Jirka mlčel. Bylo ale znát, že jsem potenciál jeho trpělivosti vyčerpal do dna. Nikdy před tím ani po tom jsem své partnery na společných cestách nepotrápil tak, jako tenkrát....
