10. března
Během noci Martinovi několikrát zvonil mobil. Spal jako dřevo a nic neslyšel. Zčernala obloha. Bude pršet?
Prosím tě, zase se to rozfouká. Jdu se namočit pod vodopád. Stan složíme až potom. Nerozfoukalo se nic. Naopak přihnal se černý mrak a začalo cedit. V autě se plánuje poslední část cesty. Konečně přestalo pršet a stan je fakt mokrý. Totálně. Doufám, že se počasí umoudří a někde ho usušíme. První lokalita směrem na jih, Zudaněz ve výšce 2660 metrů. Pavel se rozhlíží. Ještě jednou se Pavel rozhlíží, ale nemůže si vzpomenout, na kterém kopci S. herstusii roste.
Nevadí. Vylezem na tenhle kopec vpravo, rozhodneme se s Martinem. Lezeme a lezeme, konečně jsme na vršku. Sulky tu jsou, ale kde mají opěvované typické bílé vousky? Nechápu. Možná to jsou jiný kytky? Chtěly se mi zalíbit a oholily se. Prozkoumáme kopec vedlejší. Rostou tady ve formě zelené a jsou úplně nahaté. Tak to mě zmátlo definitivně. Počkám, co na to řeknou experti. Martin si cestou dolů z kopce fotí psy, tigona, já nějakého malokvětého trubače. Vrátíme se do Zudaněz nakoupit. Nakupujeme ve stejném obchodě jako včera. Seznamuju se s malým klukem. Jmenuje se Santim. Můžu se s ním vyfotit, ptám se jeho maminky.
Vedle z domu na mě mává chlápek a k tomu se ještě zubí. V teplákovce v brazilských barvách a chce se taky se mnou vyfotit. Raději mu jen zamávám a rychle nasedám do auta. Tos Petro udělala dobře. Nedovedu si představit, že se začne sbíhat celá vesnice k focení. Popojeli jsme jen kousek, protože Martin zahlédl krabici s džusem a to ho přimělo zastavit. Je zajímavé pozorovat jeho dialog s majitelem obchodu. Veselý chlápek. Chcete vidět chlupatý sulky? Zavedu vás na patricie, navrhuje Pavel. Šplháme po kopcích podél potrubí. Martin si pochvaluje, jak máme dobré auto. Přes cestu z kopců protéká voda do údolí a do koryta řeky. Hodně vody napršelo po ránu. Podívej se na ten prudký svah, kde se pasou krávy. Zdravíme jejich pasáka. Sedí si na kopci, dívá se do údolí. Bude mít pěkně čistou hlavu. Asi nebude přemýšlet, kterým vlakem pojede do práce. Dohrabali jsme se ke kompresorové stanici na plyn a začalo pěkně lejt. Zastavili jsme se na chvilku na mýtině na oběd. Obědem byly párky, kečup a chleba. Dávám přednost čistému chlebu. To není bouřka, co slyšíme. Někdo střílí. Martin ukazuje na dům, ze kterého někdo odpaluje petardy. To nebude zřejmě na naši uvítanou. Přestalo pršet, pokračujeme. Najednou jsme se dostali k části cesty, kterou voda z kopců odnesla někam do pryč. Doplňujeme díru kameny. Tady se pozná největší velitel. Udílí rady, kam který šutr máme dát. Osobně ráda šutry nosím a nechám si poradit, kam s ním. Petro, foť to. Pavel ukazuje Martinovi, kudy má jet. Fotím, ale na chvíli se mi zastavilo srdce. Pavel chválí Martina. Jsem ráda, že je to za náma. Fuj.
Ve výšce 2739 metrů mi dělá, včetně Martina, velkou radost karmínově kvetoucí lobívka.
Člověk by tady musel žít, aby aspoň trochu pochopil život v Bolívii. Krajina je brčálově zelená. Pozoruju ženu, jak bravurně střílí prakem po ptácích, kteří si dělají zálusk na její hrách. Vesnice Toromoco a další oříšek. Jak přejet řeku? Voda trochu ustoupila a tak jdu na to, oznámil Martin.
Netrvalo dlouho a za vesnicí na nás čekala podobná překážka. Rozdíl byl jen ve výšce vody v řece. Hladina dost vysoká. Do poloviny dveří auta. Neriskujeme a jedem směrem na Tarabuco. Občas zastavíme a prověřujeme kopce. Asi tady nikdo nebyl, protože kdyby tady byl, věděli bychom o kytkách už dávno. To si jen tak brblám sama pro sebe. Pavel má čas sbírat plody ceresů. V Presto objedeme náměstí, podíváme se do kostela a opět se vracíme přes Tarabuco. Martine, musíme někde zastavit a usušit stany. Zastavíme a hodíme stany na větve pepřovníku. Martin jde na průzkum, já hlídám. Moc plachta neschne. Jednu část stanu hodím na kapotu auta, protože je vyhřátá od motoru. Druhou část přivážu jednou stranou k autu, druhou část držím rukou a čekám na vítr. Konečně. Za několik minut je suchý. Jen ruce mám o několik čísel vytahanější. Poslední lokalita je na východ od Sucre asi 12 kilometrů ve výšce 3150 metrů. Je tu taková zahrádka. Lobívie cynabarina, Parodie, Cumulopuncie Ossiana, S. kanigueralii, Cylindroopuntia safari a cereus.
Máme nápad jet na Ravelo na staré místo, kde jsme nocovali minulý rok. Místu říkáme Šumava. Jupí. Místo jsme našli, ale kluci začali spekulovat, že je to moc vysoko. Ok. Respektujem přání. Nám výška nevadí. To není důvod, když někomu výška nedělá dobře. Pro někoho je to příliš. Na návrh Pavla sjíždíme na místo, které vybral sám. Tak jsme blízko Los Alamos a výška je 2900. Škoda, na naší lokalitě mohl být krásný vzdoušek, výhled do krajiny, ohýnek a káva. Takhle budem na poli u silnice. Důležité je, že jsou kluci spokojení. My s Martinem jsme už za ty roky spali na absurdnějších místech. Pavel slíbil na zítra špekové lokality. To se moc těšíme.
