Josef Bušek (1942 – 2021) in memoriam
V úterý 3. srpna v ranních hodinách opustil na věky tento svět pan Ing. Josef Bušek. Strohá věta oznamující smutnou událost o skonu člověka. Pro nás, pro kaktusáře, však odešel na věčnost výjimečný člověk, silných morálních zásad, plný odborných znalostí, spolehlivý kamarád a přítel.
Josef Bušek se narodil 8. 7. 1942 ve Zlíně, ale v jeho třech letech, těsně po válce, se rodiče přestěhovali do Liberce, kde později absolvoval základní i střední školu. Když Josef dostudoval v roce 1965 Vysokou školu strojní v Liberci, chvíli se živil jako konstruktér v několika českých podnicích. Bohužel, sžíravá politická situace a pevné chopení se moci bolševiky jej donutily v roce 1968 natrvalo opustit milovanou rodinu i vlast, aby se usídlil jako emigrant v Německu. Tam začal jako mladý a schopný inženýr pracovat u známé firmy VDO (Vereinigte DEUTA – OTA) ve Frankfurtu nad Mohanem, zabývající se výrobou rychloměrů a otáčkoměrů pro automobily, aby se postupně osamostatnil a založil vlastní prosperující projekční kancelář.
Svobodný život v tehdejší Německé spolkové republice mu dovoloval kontakt s celým světem a také cestování za kaktusy a sukulenty do míst, o kterých si většina Čechů mohla jen snít. Pepa už v té době spolupracoval s mnoha českými kaktusáři a ti se zase nebáli se s ním kontaktovat. Byla to divná doba. My, o nějaký rok mladší, jsme Pepu více poznali před třiceti lety, kdy do ČR přijížděl často a účastnil se mnoha sympozií a akcí buď jako host, přednášející nebo excelentní tlumočník do němčiny či angličtiny. Jeho úžasný potencionál byl v tom, že propojoval lidi od nás se svými známými z Německa i jiných zemí. Miloval americké kaktusy, zajímaly ho mexické druhy, zvláště pak astrofyta. Rád cestoval za kaktusy také do Jižní Ameriky a nenechávaly ho klidným ani nekaktusové sukulenty. Na výpravách jej často doprovázeli i čeští kolegové.
V roce 1991 jsme plánovali S Jardou Šnicerem naši první cestu do Mexika a tehdy nám Josef Bušek prokázal neocenitelnou službu v tom, že nám poskytl informace o lokalitách vzácných druhů kaktusů. Informacemi a radou byl ochoten vybavit každého začínajícího cestovatele, protože si byl vědom, jak je čas při hledání kaktusů na stanovištích cenný. Později jsme k němu s Jardou jezdili velmi rádi, protože jsme vedli nekonečné diskuze o milovaných kaktusech nejen ve skleníku, ale také večer při diapozitivech. A že jich Pepa nafotil. Sbírka rostlin byla jeho velkou chloubou. Pepa měl totiž smysl pro krásno, a co by technokrat (v dobrém slova smyslu), dokázal skloubit krásno a užitečno. K jeho největším ctnostem patřila čestnost a smysl pro jednání fairplay. Moc rád vzpomínám na jednu úsměvnou příhodu, která se odehrála zhruba před 25 lety ve městečku Wolfratshausen, kde tehdy bydlel. V sobotu brzy ráno jsme se vydali na nákup. Pepa měl bicykl, na jehož řídítka zavěsil tašku naplněnou zbožím z předešlého obchodu. Přesunuli jsme se do speciálky se zdravými potravinami, které velmi upřednostňoval. Já, neznalý poměrů, jsem se jal vzít tašku z řídítek kola s sebou, načež mě Pepa napomenul řka: „nech to na tom kole, já už to takhle mnoho let testuji a zatím to nikdo neukrad…“ Tak jsme Pepu znali.
Od roku 2003 bydlel v bavorském podhorském městečku Geretsried, ležícím 600 m n. m. Jeho zdravý životní styl, pravidelné plavání v oblíbeném jezeře, vysokohorská turistika – to vše nasvědčovalo, že tu Pepa bude minimálně do stovky. Bohužel, nemilosrdně zasáhla choroba, kterou člověk překonává jen s obtížemi. V uplynulých třech letech jsme si vyměnili v úzké diskuzní skupině stovky mailů o ledasčem. Josef si zcela vědomě užíval každý nový den, těšil se z pěkného počasí, sluníčka a s netrpělivostí vyhlížel jaro, až se zase bude laskat s kaktusy ve skleníku. Když jsem s Pepou mluvil v červenci, bylo mi jasné, že se loučí. Chtěl jsem mu za vše poděkovat, vzít ho kolem ramen, poplácat po zádech a říct, že snad bude líp. Nic z toho jsem nestihl. Pepo, tak bohužel až teď – díky za vše, byl jsi pro nás v mnohém vzorem, který si budeme připomínat až do konce našich dní.
Libor Kunte
