Úplně se nabízí, že v tuto dobu máme před sebou sedmnácté zastavení jara... Pamětníci jistě ví, na co narážím.
Tentokrát se budu věnovat dvěma velice rozdílným rodům, které se sice od sebe hodně liší vzhledem a navíc se vyskytují v geograficky diametrálně odlišných oblastech, ale přesto je spojují dvě výrazné charakteristiky.
Za prvé jsou dost obtížně pěstovatelné a lze tudíž s malou nadsázkou prohlásit, že naše kolekce většinou jen krátce navštěvují , a za druhé jsou ve sbírkách poměrně velmi řídce zastoupeny, což jistě souvisí s prvním bodem, ale také s tím, že jsou i špatně dostupné. Což zase jistě souvisí s tím, že se téměř nedají množit vegetativně.
Měl jsem to štěstí, že za posledních více jak 15 let, co se stapéliemi hlouběji zabývám, „navštívilo“ můj skleník poměrně dost zajímavých zástupců těchto vzácností, což můžete sami posoudit níže. Výčet to tedy není zdaleka úplný, ale jistě o obou rodech hodně vypovídající.
Přestože se tyto rostliny nepěstují vůbec snadno, všem pokročilejším pěstitelům doporučuji vždy, kdy je k tomu příležitost, tuto výzvu přijmout. Odměnou pak v případě úspěchu, tedy udržení rostlin při životě a jejich vykvetení, bude příjemný pocit určité výjimečnosti.
Rod Quaqua
Byl vytvořen anglickým taxonomem N.E. Brownem v roce 1879, který popsal jako první druh rodu Q. hottentotorum.
Rod čítá téměř třicet taxonů a jedná se o výhradně jihoafrickou skupinu rostlin rostoucí až na výjimky jen v JAR, na jihu a západě země. Jen 4 druhy zasahují na severozápadě až do Namibie.
Jedná se o rozměrově různorodou skupinu stapélií. Může jít o drobnější rostlinky do 10 cm, ale i o obrovské keře půl metru vysoké a až metr v průměru. Tito robustnější zástupci mohou být i poměrně silně otrnění. Vzpřímené, ale i poléhavé šedozelené až načervenalé stonky, 0,5 – 4 cm široké, se vždy hojně větví a jsou pokryté až centimetrovými tuberkulemi, které mohou být na koncích nepříjemně ostré.
Jak už jsem zmínil, pěstování není snadné, tedy nelze doporučit pro začátečníky. Na druhou stranu to ale není nic nemožného, pokud budete raději šetřit vodou, používat spíš čistě minerální substrát a zimovat úplně na sucho v teplotách okolo 10-15 stupňů. Samozřejmostí je pečlivé hlídání výskytu a případné důsledné potlačování škůdců. Sviluška a vlnatka nikdy nespí! Umístění v polostínu je ideál.
Vegetativní rozmnožování je možné, ale ne jednoduché. Počítejte s tím, že úspěšnost těchto pokusů bude spíš nízká. Po odříznutí části rostliny k zakořenění je třeba nechat ránu déle a důkladně zhojit, klidně až měsíc a pak v teple nad 20 stupňů nechat zakořenit v mírně vlhkém substrátu. Určitě nebude na škodu zkusit nějaký stimulátor pro snazší kořenění.
Udržet déle tyto rostliny při životě je oříšek, který určitě stojí za rozlousknutí.
Rod Rhytidocaulon
Ustanovil ho až v roce 1963 švýcarský amatérský botanik, průzkumník a ilustrátor Peter Bally, který se v minulém století zabýval studiem sukulentů ve východní Africe.
Tato mladá skupina rostlin nyní obsahuje okolo dvaceti druhů.
Většinou v přírodě vypadají velmi nenápadně, jako uschlé mrtvé klacíky. Jejich řídce větvené hrbolaté stonky, dorůstající maximálně pár decimetrů, jsou vzhledem k délce poměrně tenké, okolo 1-2 cm, většinou bez výrazných žeber. Květy spíš menší, 0,5 mm až 2 cm v průměru, často obrvené a pestře zbarvené.
Vyskytují se ve východní Africe (Etiopie, Keňa a Somálsko) a na Arabském poloostrově (Saudská Arábie, Jemen a Omán)
V kultuře je tento rod velmi obtížně dlouhodobě udržitelný. Pěstujeme ho velmi opatrně jako předchozí skupinu, ale v zimě vzhledem k oblasti výskytu raději zajistíme vyšší teplotu, okolo 20 stupňů.
Množení přichází v úvahu pouze nedostupnými semeny, protože stonky koření opravdu jen velice, velice těžko.
Pokud dokážete udržet ve sbírce jakýkoliv Rhytidocaulon déle než, řekněme, tři roky, můžete se pokládat za opravdu pokročilého pěstitele stapélií.
Obr. 1: Quaqua acutiloba se vyskytuje na velkém areálu od JZ Namibie až k městu Worcester v JAR.
Obr. 2: Quaqua acutiloba může mít také světlejší květy, dokonce někdy až čistě světle zelené.
Obr. 3: Quaqua arenicola z Velkého Karoo kvete podobně jako mnohem známější Q. mammillaris.
Obr. 4: Quaqua arida se zdobí hojnými drobnými kvítky na dlouhých stopkách.
Obr. 5: Quaqua arida na lokalitě u Karoopoort v Západním Kapsku. Stanoviště s téměř čistě písečným podkladem a v částečném krytu pod keřem.
Obr. 6: Quaqua linearis z Velkého Karoo patří svými květy k nejatraktivnějším druhům rodu Quaqua.
Obr. 7: Quaqua mammillaris je ve sbírkách asi nejběžnější. Pokud vám vykvete, připravte se na velice intenzívní čichový vjem…
Obr. 8: Quaqua mammillaris v přírodě tvoří rozlehlé trnité trsy, viditelné již z dálky jako zde, v pohoří Cederberg. V rámci rodu jednoznačně nejrozšířenější druh. Pokud vyrazíte do Západního Kapska kochat se sukulenty v přírodě, je téměř jisté, že na ni někde narazíte.
Obr. 9: Quaqua multiflora se vyskytuje nejvíc v okolí města Calvinia.
Obr. 10: Quaqua parviflora nejspíš ssp. swanepoelii – rarita z východního Namaqualandu.
Obr. 11: Quaqua pillansii má zajímavě kropenaté květy.
Obr. 12: Quaqua pillansii dokáže vyrůst do takto mohutných trsů o průměru okolo jednoho metru a výšce i půl metru. Východní Kapsko.
Obr. 13: Quaqua ramosa skrytě rostoucí v keřích na lokalitě západně od rezervace Anysberg v Západním Kapsku. Druh tak tvarově typický, že ho jednoznačně určíte i bez květů.
Obr. 14: Rhytidocaulon arachnoideum roste v Somálsku a jeho jméno poukazuje na jakoby pavučinou obalené květy.
Obr. 15: Rhytidocaulon elegantissimum dělá, jak vidno, čest svému jménu. Superatraktivní květy jsou navíc největší v rámci rodu. Objev z roku 2008 naší vědecké kapacity (nejen) přes stapélie, Pavla Hanáčka. Vyskytuje se v Jemenu.
Obr. 16: Rhytidocaulon fulleri roste v Ománu a Jemenu. Charakterizují ho širší hranaté stonky a polouzavřené květy.
Obr. 17: Rhytidocaulon macrolobum je nejpěstovanějším druhem rodu. Důvodem je jeho relativně snadnější udržitelnost a také ochota k samovolné tvorbě semen i v kultuře, kde ovšem velmi často dochází ke křížení s jinými druhy. Mám osobní zkušenost se spontánní hybridizací dokonce s Caralluma adscendens… Vyskytuje se v Saudské Arábii a Jemenu.
Obr. 18: Rhytidocaulon macrolobum v kultuře s nasazenými plody.
Obr. 19: Rhytidocaulon mccoyi z Jemenu je typický drobnými, polouzavřenými, světle zelenými květy na delších stopkách.
Obr. 20: Rhytidocaulon piliferum je dalším somálským zástupcem rodu, se střapci na špičkách lístků okvětí.
Obr. 21: Rhytidocaulon sheilae ze Saudské Arábie má malé, přisedlé a barevně nevýrazné květy.
Obr. 22: Rhytidocaulon subscandens se vyznačuje drobnými pestrými květy. Roste v Somálsku.
Text a foto Jiří Hadamovský / www.succulentplants.eu
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.