Translate
csenfrdeitrues

Přihlásit se  

Přihlášení pro autory článků a správce stránek.

   

časopis kaktusy

Cesta za bájnou Mandragorou

Dávno pryč jsou ty časy, kdy se za exkluzivní kytkou jménem Gymnocactus mandragora dalo dojet poměrně pohodlně od městečka Viesca.

(Správné jméno je Turbinicarpus. Nebo Rapicactus, či Napina? Pro mě Gymnocactus)

Kdo chce mandragoru vidět dnes, musí si vyčlenit dva dny času, obrnit se trpělivostí a nakoupit dobrou zásobu piva, ledu a vody. Před pár lety jsme zásobování podcenili a málem nás to stálo život. (To jsem přehnal, ale měli jsme žízeň. 😊)

Tak tedy. Píše se poslední březnový den 31.3.2023.

Kdesi pod Saltillem odbočujeme z Mex.54 na západ a po velmi prašné cestě vjíždíme do vyprahlé a nehostinné roviny s občasnými nízkými kopečky.

 

001

 

Máme před sebou zhruba 160 kilometrů bez asfaltu. Na obloze ani mráček a teploměr ukazuje už po ránu 25 stupňů. Odpoledne bude jistě ke 40.

Dalekou cestu si zpříjemňujeme náhodnými průzkumnými „výskoky“. Ne že bychom v těchto končinách očekávali něco jedinečného, ale potřebujeme se občas protáhnout. A pěkné kaktusy rostou skoro všude. I když letos, více než kdy jindy, dlouho trvajícím suchem scvrklé a zatažené.

 

002

Echinocereus aff. stramineus

 

003

Ferocactus steinesii

 

004

Vzrostlé Yuccy lemují naši trasu téměř nepřetržitě

 

005

Echinocactus horizonthalonius

 

006

Echinocactus horizonthalonius

 

K zajímavějším rostlinám patří pár nalezených ariáčků. Na jedné ze zastávek fotíme retusus furfuraceus i s jednou starou kristátou.

 

007

Ariocarpus retusus var. furfuraceus

 

008

Ariocarpus retusus var. furfuraceus, kristáta

 

009

Cíl naší cesty v nedohlednu

 

010

Hamatocactus hamatacanthus

 

011

Epithelantha greggii

 

012

Echinocactus platyacanthus

 

013

Yucca je široko daleko jediná, která poskytne alespoň kousíček stínu

 

Dojeli jsme do písčité roviny bezodtokové pánve. To je typický matoral pro výskyt kočubeánusů. Velkou naději si neděláme, ale přesto vystupujeme do horkého odpoledne a jdeme na průzkum. A vyplatilo se. Mnoho jich je jistě vysušených schováno pod povrchem, přesto pár rostlin nacházíme.

 

014

Bezodtoková pánev, typická pro výskyt Ariocarpus kotschoubeyanus

 

015

Ariocarpus kotschoubeyanus

 

016

Ariocarpus kotschoubeyanus

 

Konečně se navečer blížíme k pohoří Sierra Parras. Cesta, která se dříve dala od Viescy zvládnout za hodinku nebo dvě, nám dnes trvala celý den. Tam někde před námi už bude Tanque Menchaca.

 

017

Sierra Parras

 

Konečně jsme dorazili do kultovní Tanque Menchaca. Magická, tajemná. Možná ti senzitivnější z vás dokáží nacítit atmosféru tohoto místa i z obrázků.

 

018

 

019

 

021

 

020

 

022

 

Kousek za  opuštěnou vesnicí rozděláme tábořiště. Uléháme do stanů a hlavou nám běží příběh,který se stal v dobách téměř zapomenutých, těsně před opuštěním vesnice.

To bylo tak.

V Tanque Menchaca kdysi žili tři bratři se svými rodinami. Žili si tam skromně a svorně po mnoho generací. Až se v jedné rodině narodila holčička Julieta. Malá Julieta rostla do krásy a v jejích patnácti letech na ní mohli všichni chlapci z vesnice i nedaleké Viescy oči nechat. V těch dobách jezdil do Tanque velkostatkář a obchodník z Parrasu, Hector. Do vesnice vozil koření, nádobí a jiné zboží, které si mencaščtí nedokázali sami vyrobit, a zpět do Parrasu si odvážel dobytek, kukuřici a jiné plodiny.

Hector byl starší, obtloustlý, obhroublý a arogantní chlap, všude známý svou zálibou v kořalce a mladých ženách.

Mladá a krásná Julieta mu učarovala a od té doby se frekvence Hectorových návštěv vesničky zněkolikanásobila. Plachá Julieta ale vždy, když se Hector objevil, nenápadně zmizela do políček za vesnicí. Tam se scházela se svým milým Pedrem z Viescy a tam také společně trávili krásné zamilované chvilky.

Hector ale neuměl prohrávat v obchodě ani lásce. Co si kdy usmyslel, toho vždy dosáhl.

A tak ukul plán, jak si Julietu vzít násilím. Jednoho dne přijel zase do Tanque, se staršími udělal nějaký malý obchůdek, rozloučil se a vydal se na cestu zpět. Julieta byla jako vždy z jeho dosahu za vesnicí v políčcích. Seděla na kameni a čekala na svého milého

Hector ale svůj návrat do Parrasu jen předstíral, po chviličce strhl koně do strany a tryskem se obloukem vracel zpět k polím.

Když Julieta slyšela dusot koňských kopyt, radostně vstala a vykročila vstříc Pedrovi. Ve vteřině si ale uvědomila, že muž na koni není ten, kterého nedočkavě očekávala, ale zlý Hector.

Julietě leknutím ztuhla krev v žilách. Vrhla se do vzrostlé kukuřice, kde se chtěla schovat. Ale pro Hectora jedoucího na koni nebyl velký problém Julietu najít.

Trvalo jen pár vteřin, snad minutu, a už stál Hector nad vystrašenou dívkou.

„Kam utíkáš děvče?“ zasyčel jeho hlas poháněný temnotou jeho zlých úmyslů a chtíčem. „Nemůžeš odejít, patříš jen mně!“ Seskočil z koně, chytil Julietu za vlasy a strhl ji k zemi. Jedním mocným trhnutím Julietě roztrhl její tuniku.

Julieta se dusila v hrůze, když cítila Hectorovy hrubé prsty, které ji tlačily k zemi. Její srdce zběsile bilo. V očích měla slzy, ale i odhodlání nevzdat se. Kopala, drápala Hektora do potem zborceného obličeje, křičela. Vše ale marně. Hector byl příliš silný a těžký, než aby se útlé dívce podařilo vyprostit z pevného sevření.

V poslední chviličce se přiřítil Pedro. S pohledem plným zuřivosti a obavy se vrhl Julietě na pomoc. Jeho pohyb byl rychlý a přesný, jako by ho poháněla sama láska a odhodlání. Přestože byl Pedro menší a slabší než Hector, jeho touha ochránit svou milovanou Julietu byla nepřemožitelná.

Popadl z pole velký ostrý kámen a než se Hector zmohl na jakýkoli odpor, s neuvěřitelnou silou a přesností ho zasáhl do spánku. Hector byl ve vteřině mrtev.

Vesničané se báli pomsty Hectorovy bandy. Věděli, že už nikdy nebude Tanque Menchaca místem klidu a bezpečí. Postupně začali balit své věci a opouštět své domovy, hledajíce bezpečí a klid jinde. Snad až v dalekém Durangu.

A tak Tanque Menchaca zůstala opuštěná, jen ticho a temnota vládly nad tím, co kdysi bylo vesnicí lásky a harmonie. Ale i když lidé odešli, Hectorova přítomnost zůstala, uvězněná v každém stínu a každém šepotu větru, jako varování před temnotou, která může zkazit i nejčistší duše.

A přesně takto to kdysi bylo. A nebo ne? No spíš ne. Jak to bylo doopravdy se dočtete za měsíc v Našich novinách.

 

023

 

Pavlíček Karel
Author: Pavlíček KarelEmail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Předseda spolku pěstitelů kaktusů a sukulentů Chrudim.

Tel: 603479679


Pin It
4.8823529411765 1 1 1 1 1 (17 hlasujících)

Komentáře   

0 #1 Jarda Vích 2024-04-16 10:40
Hezká pohádka z T. Menchaca. Škoda jen, že tu není žádná fotka mandragory. Já je viděl před 10 lety a byl to jeden z mých nádherných kaktusářských zážitků.
Citovat
0 #2 Valoušek Jiří 2024-04-16 12:54
Karle,četl jsem to jedním dechem.. :o Tu mandragoru tedy příště,tady ten článek by pokazila..
Citovat
0 #3 Valoušek Jiří 2024-04-16 12:54
Karle,četl jsem to jedním dechem.. :o Tu mandragoru tedy příště,tady ten článek by pokazila..
Citovat
0 #4 PAVEL 2024-04-22 02:32
AČÍNÁ TO BÝT NAPÍNAVÉ, VĚŘÍM, ZE SE VŠE V DOBRÉ OBRÁTÍ. I KDYŽ NEENÍ VYLOUČENA DAŠÍ SMRT, MOŽNÁ NĚKOLIK, SITUACE SE DRAMATIZUJE. PŘÁL BYCH SI, ABY NĚKTERÝ Z ČESKÝCH KRASAVCŮ, ZEJMÉNA Z ŘAD SVOBODNÝCH KAKTUSÁŘŮ, UCHOPIL NĚJAKOU SLIČNOU MEXIČANKU A BĚHEM HVĚZDNATÉ NOCI Z NÍ UČINIL POKORNOU PANÍ KUBIŠOVOU, PŘIČEMŽ BY PATRNĚ ZLE DOPADLI VESNIČANÉ, KTEŘÍ BY NESKOUSLI ÚNOST DÍVKY DO EU.
Citovat
0 #5 Karel Pavlíček 2024-04-25 20:54
Mandragora bude :-)
Článek má ale nadpis "Jeden den v Mexiku"
Mandragora až zítra.
kp
Citovat
0 #6 Pavel Pavlíček 2024-05-11 12:39
Karlíku, máš můj obdiv! Krásný čtení a krásný obrázky. Tíky - táta.
Citovat
Přidat komentář

   
Copyright © 2024 Internetové noviny o kaktusech a sukulentech. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.