Vážení a milí čtenáři,
jistě mi dáte za pravdu, že letošní jarní počasí je nevyzpytatelné. Takže s jistou mírou rizika při zahájení pěstitelské sezóny musíme počítat. A to je na naší zálibě krásné. Nikdy nevíte, jak se zachová počasí a jak na to budou reagovat naše rostliny. O tom by se toho dalo napsat! Každý měsíc, týden i den nám přináší jiné starosti, ale také řadu radostí. A trochou do mlýna přispívají tyto internetové noviny. Jejich rozmanitá náplň je každý měsíc očekávána všemi, kteří mají noviny INCACT rádi. Tak tedy zábavné čtení!
V nedávné době se mezi našimi kaktusáři šířilo po internetu dílo J. D. Marguliese: The Cactus Hunters. Text na 380 stranách je v angličtině. Při prvním seznámení s knihou jsem byl značně rozpačitý! Tohle že je kniha odborníka? Co tím chtěl autor říct? Kdo je autor Jared D. Margulies? Osobně jsem ho poznal před několika lety. Diskutovali jsme o účinnosti Úmluvy CITES a její implementaci v evropské legislativě. Možná „diskutovali“ není slovo, které by přesně vyjadřovalo obsah našeho rozhovoru. V domnění, že tento americký občan zkoumá reálnou účinnost Úmluvy CITES v současnosti, jsem se snažil vysvětlit, jak vidíme Úmluvu a její dopady na přírodní populace my, Češi. Řekl bych, že prioritou rozhovoru byl náš pohled na možnost záchrany přírodních populací kaktusů a sukulentů. Žádné tlachání, jen fakta, kam a k čemu aplikace Úmluvy CITES vede a co by se s tím dalo reálně dělat. Tenhle člověk navštívil několik českých kaktusářů, kteří byli vůči němu poměrně otevření. V každém případě mám dnes pocit, že jsme investovali svůj čas a vědomosti do člověka, který nebyl viditelně schopen s námi vést relevantní dialog k problému. S odstupem času se na autora dívám jako na podvodníka. Vydával se za člověka s vědeckým zájmem a zřejmě většina z nás uvěřila, že sbírá podklady pro vědeckou práci. Kniha The Cactus Hunters je slátanina, která má k odbornosti, natož pak k vědeckému přístupu, hodně daleko. Margulies zneužil otevřenosti svých průvodců, zesměšňuje jejich mladické nadšení a zaujetí pro věc a bez znalosti věci převzal rétoriku lidí, kteří pro ochranu, resp. záchranu přírodních populací nebyli schopni za dlouhá léta udělat vůbec nic. Už jsem o tom na stránkách INCACT psal. Nazývat kaktusáře zloději a pašeráky je již dlouho nejen zjednodušený pohled na problematiku, ale také odvádění pozornosti od vlastní neschopnosti a zneužívání své profesní moci pro své osobní cíle. Tady Margulies jen opakuje narativy, které slýcháme mnoho let. Závěr, že se většina lidí, s nimiž mluvil, vidí tak, že dělají to, co je pro daný druh nejlepší, nesvědčí o nestrannosti svého „výzkumu“. Zamlčel to nejdůležitější: reálná existence náhradních populací a jejich výsledky! O nich se v knize nedozvíte vůbec nic. Nabízí se otázka, co pro ohrožené druhy dělají ti, od kterých Margulies čerpal přesvědčení, že pašeráctví a zlodějna je synonymum pro český přístup k pěstování kaktusů a sukulentů. Ve své rétorice překračuje Margulies meze slušnosti. Tahle kniha, až na výjimky, je snůškou negativních emocí, na které se zaměřují různí aktivisté a na které laická veřejnost slyší. Margulies si tím velmi zjednodušil svůj „výzkum“. Namíchaný koktejl zpovědi „pašeráka“, domnělé zlodějny, pytláctví, „nelegálního“ mezinárodního obchodu, touha po penězích a jiné pomlouvačné aktivity sesbírané autorem, vyúsťují v závěr, že Margulies objevil důvod, proč se pěstitelé a milovníci kaktusů zapojují do nezákonného obchodu! Pro mě úsměvné! Knize The Cactus Hunters by se dalo vytknout mnoho dalších nepřesností, zjednodušených tvrzení a nedostatků. Nebudu se tím zabývat. Jedovatá slina byla plivnuta a víme, koho máme před sebou!
A na závěr něco z dopisu mého dlouholetého přítele Mgr. Viktora Müllera z Benešova:
Byl jsem v BZ Troja ve Fatě Morganě na "výstavě exotických rostlin". Na internetu velká reklama na množství rostlin. No, bylo tam nemnoho kvetoucích orchidejí mimo stávající expozici. Ale byla tam výstava "Nová PET Tropicana“ umělkyně Veroniky Richterové. Ta spočívala v tom, že v normální výsadbě byly roztroušeny desítky "uměleckých děl" vyrobených z umělohmotných lahví, doplněné popisky s českými a latinskými pseudobotanickými jmény u jednotlivých výtvorů.
Ve Fatě Morganě jsem na výstavě osobně nebyl, ale z přiložených fotografií si můžete sami udělat obrázek, kam se naše umění ubírá. Řemeslná zručnost se autorce nedá upřít, ale výtvory ve mně nezanechaly pozitivní pocit. Možná, že někoho z vás osloví a „petky“ neskončí v odpadu, ale ve vaší sbírce.
Jarda Vích
(foto Mgr. Viktor Müller)
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.