Měl jsem to štěstí, že jsem se na jaře 2022 dostal pracovně do USA, konkrétně do státu Washington na americkém severozápadě. Kaktusy mě baví, a proto, jakmile jsem se trochu rozkoukal, začalo pátrání po kaktusech.
Při prohledávání internetu mě zaujaly dvě věci. První, že pěstováním kaktusů se místní moc nezabývají a druhá, že v USA jsou k vidění stránky s kaktusy, které se mi z Evropy nezadařilo nalézt. Možná je to tím, že USA nepřistoupilo k dohodě EU o ochraně osobních údajů (zvané „GDPR“), kdo ví. V každém případě se mi podařilo vypátrat jednoho místního kaktusáře z města Yakima, který se o svoji vášeň dělil i s mnoha návštěvníky. Tato zahrada nesla vznešený název Hillside Desert Botanical Gardens. Místo lze dohledat přes odkaz https://hdbgi.com/
Ron Mckitrick začal tuto zahradu s přibližně dvaceti venkovními záhony kaktusů tvořit od roku 1981. Od jeho ženy jsem se ale dozvěděl smutnou zprávu, bohužel nedávno zemřel. Naštěstí v péči o rostliny pokračuje syn. Zahrada je otevřená každému v pracovní dny a její návštěvu doporučuji všem, co budou mít cestu kolem. Nečekejte ale žádné reklamní poutače a skleníky, kam oko dohlédne. Jedná se o zahradu na periferii města za běžným domem na svahu kopce, kam vede pouze úzká, prašná cesta.
Za nenápadným domem se však skrýval malý ráj pro všechny kaktusáře a obzvláště pro milovníky těch mrazuvzdorných. Hned u stěny domu byly opuncie všech velikostí a hlavně impozantní, přes dva metry vysoké Cylindroopuntia imbricata. Byla právě polovina dubna, a tak se kaktusy spíše probíraly po zimě a ukazovaly poupata. Za domem pak byly vyvýšené záhony s kaktusy a sukulenty, které byly umně sesazeny do skupin a doplněny kameny a suchými dřevěnými kmeny. Dle slov paní Mckinrickové je místní půda pro kaktusy málo vzdušná, a tak byl substrát pro všechny záhony namíchán půl napůl místní písčitá jemná spraš se štěrkem. A záhony byly vyvýšeny přibližně na výšku dvou až tří železničních pražců. Je to s podivem, že v místě s průměrným ročním úhrnem srážek 150 mm, které spadnou hlavně v zimě a začátkem jara, to takto praktikují. Ale prý to bylo nutné, jinak rostliny špatně prosperovaly, a nebo hynuly. Většina rostlin zvládala místní zimu bez nadkrytí, tzn. úplně volnou kulturu. Byly tam ale rostliny, které místní volnou kulturu nesnášely a lépe prosperovaly, pokud byly přes zimu zakryté fólií proti sněhu a dešti. Těmito bylo pár rostlin Sclerocactus parviflorus, Coryphanta vivipara a Escobaria missouriensis a byly sesazeny v jednom záhonu pro snadnější zimování. Jedinými, plně kvetoucími rostlinami byly tou dobou Pediocactus simpsonii, dle paní Mckinrickové „Pídijos“. Ty prý patří mezi ty hůře pěstovatelné. Semena špatně klíčí a starší rostliny nesnáší přesazování. Z rostlin k vidění převažovaly překrásné a velmi velké exempláře opuncií a echinocereusů. Ze sukulentů pak jukky a agáve. Většina rostlin byla obrovská, dobře živená a měla sytě zelená těla a spoustu poupat, radost pohledět. Největší trs echinocereusu měl metr a půl v průměru a metrové stonky do výšky. V rohu zahrady byly ještě umístěny dva přístřešky s různými sukulenty.
Pěstitelské rady pro volnou kulturu byly podobné jako u nás. Vyvýšené záhony s propustným substrátem a přes léto zalévat, pokud jsou chladnější dny. V době mé návštěvy bylo ještě docela sucho, chtělo to prý, aby ještě trochu zapršelo. Zálivku ale jinak řeší hadicí a kropením shora. Jednou se jim prý stalo, že zapomněli puštěnou hadici se zavlažováním celý den a přišli tak prý o skoro celý záhon rostlin, který byl zavlažován. To ale ještě nikdo netušil, jak srážkově bohaté budou příští dny a týdny. Během týdne pak napadlo od 20 do 50 cm sněhu. Když se rozpustil, vydatně pršelo obden. Připadalo mi to jako jaro v Holandsku. Místní to dobrých třicet let nepamatovali. Osobně jsem si sliboval, že se do této zahrady ještě vrátím, abych si prohlédl vše v plném květu, ale nějak jsem se tam pak už nedostal.
Pozn. redakce: doporučujeme i blogový příspěvek na této adrese (odkazován též na stránkách hdbgi.com)
