Obrazový klíč k určení druhů
Čas letí. Povídání o fosuláčích na stránkách INCACT se začalo odvíjet od dubnového čísla v roce 2018, před více než šesti lety. Vše tehdy začalo nevině, popíchnutím od Pavla Pavlíčka. Hodí se to připomenout při pomyslném otevírání 30. pokračování. Zdá se ale, že se nějak vytrácí původní záměr, kterým bylo a je zjednodušení orientace v této pestré skupině rostlin.
Čas od času se také připomenou ti, kteří zpochybňují platnost zde používaného rodového jména Echinofossulocactus. Jako onehdy, jeden mladý mexický přírodovědec, který je hlavní autor nového popisu hybridního E. irregularis. Napsal k mému příspěvku na FB fóru „Echinofossulocactus“ lakonicky Stenocactus, aniž by se vyjádřil k obsahu příspěvku a připojil odkaz na stránky Královské botanické zahrady v Kew. Rozběhla se výměna názorů, na jejímž konci jsme se navzájem obvinili z šíření neplatných rodových názvů. Zbytečné bylo citování botanika P. V. Heatha, že…: „Jediným platným názvem zůstává Echinofossulocactus; Brittonrosea, Efosus a Stenocactus zůstávají pozdějšími synonymy. (P. V. Heath; Taxon, Vol. 38, No. 2 (May, 1989), pp. 281-288)“. Zbytečné bylo vysvětlení neplatného hlasování Výboru pro Spermatophyta, při kterém tento nerespektoval vlastní pravidlo: „Pro doporučení tohoto výboru, aby byl návrh přijat, je zapotřebí minimálně osmi hlasů pro“. Zbytečné bylo také doporučení přečíst si historický přehled vývoje názorů na nomenklaturu rodu v našem článku „Echinofossulocactus or Stenocactus“. Reagoval obratem: „Četl jsem vaše dílo. Ale dosud je platný název Stenocactus. Až bude uznán Echinofossulocactus, nebudu mít problém jej takto nazývat.“ Odpověděl jsem, že chápu jeho stanovisko, že přesvědčit přesvědčené je nesnadné a že pokud on v tomto oboru publikuje, musí respektovat hlavní taxonomický proud. Chtěl jsem už tuto nešťastnou korespondenci ukončit, a proto jsem se přihlásil k tomu, že jsem jen obdivovatel těchto rostlin a že mi vadí účelové přizpůsobování pravidel ve vztahu k jejich jménu, a že proto nechci dále přispívat k šíření nesprávného rodového jména. On korespondenci uzavřel svým vlastním způsobem: „Jo, jo, ale děláte to, hodně štěstí.“ Pak se ozval další FB přispěvatel: „To je velmi zajímavý příspěvek, děkuji, že jste se o něj s námi podělil. Jste daleko za kategorií „obdivovatel“. Neznám nikoho, kdo by o tomto rodu věděl víc. Kéž bych to mohl říct o těch, kteří v současné taxonomii ohýbají zákony logiky a zdravého rozumu.“ Poděkoval jsem: „Děkuji za podporu. Je to složitý a dlouhý příběh a je obzvlášť smutné, že mladí vědci, včetně těch mexických, jsou hodnoceni především podle tzv. impaktovaných publikací. Není dostatek vůle, času, energie ani vlivu, aby se na základě nedostatečného počtu hlasů (!) zrušilo neplatné doporučení Výboru pro Spermatophyta.“ Tolik z nedávné korespondence.
Nechme ale rodové jméno rodovým jménem. Nadělme si raději k 30. pokračování obrazový klíč k určení druhů. Takový zjednodušený přehled druhů se docela osvědčil během nedávné přednášky v Ostravě dne 7. října t.r. A víceméně stejný přehled bude užitečný pro blížící se přednášku v Praze 21. listopadu, která má být zaměřená na novinky v rodě Echinofossulocactus (viz obr. 1).
Obrazový klíč k určení druhů
Předložený klíč by bylo dobré vnímat jako základní praktickou pomůcku pro třídění druhů. Pro vlastní klíč bylo využito historických pramenů, množství nashromážděných poznatků od rakouského amatérského znalce Helmuta Nagla, publikací od mexických autorů (prof. Helia Bravo Hollis a Dr. Jorge Meyrán García), monografie rodu Echinofossulocactus od Jana Pechánka a konečně vlastních poznatků z nalezišť a z kultury. Na základě těchto materiálů bylo vybráno celkem 14 více či méně oprávněných druhů. Jsem si vědom toho, že pojetí druhu je v tomto klíči pouze orientační, neboť mezi jednotlivými druhy existují v otevřené mexické krajině plynulé přechody. Bylo by proto žádoucí potvrdit status druhu na základě molekulární biologie. Splnění takového cíle ale vyžaduje sesbírání a vyhodnocení reprezentativního množství rostlinného materiálu a následnou opatrnou interpretaci. Možná že se to někdy podaří, kdo ví. Říká se, že nic není nemožné. Zatím je dostupným cílem zachování autentického přírodního materiálu. A ani to není málo, protože počet populací, které již nemají své zázemí v přírodě rok, za rokem narůstá.
Obr. 1 Upoutávka na přednášku o echinofosulokaktusech
Obr. 2 Základním znakem, který umožňuje rozčlenit 14 vybraných druhů na dvě skupiny, je přítomnost (vlevo) nebo nepřítomnost centrálního středního trnu (vpravo)
Obr. 3 Zmenšené snímky klíčových diagnostických znaků
Pro rychlou orientaci mezi druhy jsou využity zmenšené snímky určité charakteristiky – květ nálevkovitý nebo trubkovitý, přítomnost centrálního středního trnu a schopnost odnožování (obr. 3). Bude-li taková zmenšenina trubkovitého květu součástí obrázku, znamená to, že všechny populace daného druhu mají trubkovitý květ. Naopak nebude-li uveden zmenšený obrázek odnoží, a to ani v přeškrtnuté formě, znamená to, že se v přírodních populacích můžeme setkat jak se solitérními, tak i s odnožujícími jedinci.
1) DRUHY S CENTRÁLNÍM STŘEDNÍM TRNEM
Obr. 4 Echinofossulocactus crispatus by měl být považován za typovou rostlinu rodu nejenom proto, že byl popsán jako první již v roce 1828 a že byl zdokumentován překrásným dobovým akvarelem, ale také proto, že ve svém obrovském areálu poskytuje dostatek informací o potenciálu lokálních odchylek bez vlivu sousedních druhů. Vyskytuje se totiž v jižním výběžku areálu echinofosulokaktusů, v rozlehlé oblasti stovek čtverečních kilometrů, ve které sousedí s dalšími druhy pouze na severní hranici (E. heteracanthus, E. lamellosus, E. dichroacanthus a E. phyllacanthus). Až v těchto místech se kříží s jmenovanými druhy. Na tak rozsáhlém území je možno setkat se s množstvím solitérních i odnožujících forem. Odnožují jak z báze, tak také jedinečným způsobem u tohoto rodu - dichotomickým dělením vegetačního vrcholu. Střední trn ohnutý směrem dolů chybí pouze vzácně.
Obr. 5 Echinofossulocactus heteracanthus lze hypoteticky odvodit od vzhledu E. crispatus. Pro rychlejší orientaci je vždy v levé polovině obrázku znázorněno torzo typového E. crispatus s jeho ikonami. E. heteracanthus má větší počet radiálních trnů a rovný centrální střední trn. Nikdy neodnožuje. Vyskytuje se v několika izolovaných a od sebe vzdálených oblastech.
Obr. 6 Echinofossulocactus anfractuosus má velké trubkovité květy, robustní, často zploštělé trny a nikdy neodnožuje.
Obr. 7 Echinofossulocatus lamellosus je blízce příbuzný E. anfractuosus. Liší se rozsáhlým areálem výskytu, odnožováním, jemnějšími trny a listovitými žebry.
Obr. 8 Echinofossulocactus ochoterenaus by měl mít podle popisu 22 radiálních trnů. Na obrázku je rostlina ze Schmollových importů, která má trnů méně. Jde o jediný platně popsaný druh ze širokého spektra podobných rostlin importovaných z hraniční oblasti mezi státy Guanajuato a Querétaro s centrem výskytu v blízkosti Cerro el Zamorano. Typické je pro něj spontánní odnožování.
Obr. 9 Echinofossulocactus sulphureus s drobnějšími žlutavými květy má zatím dvě potvrzené lokality. Jednu, kterou na prudkých svazích nad Zimapanskou přehradou (znovu)objevil Jirka Horal. Ta druhá je vzdálená téměř 30 km od první a zatím o ní ví pouze místní.
Obr. 10 Echinofossulocactus spinosus se vzhledově snadno odvodí od E. sulphureus zmnožením radiálních trnů. Nominální druh je znám z blízkosti Zimapanu, z Hidalga. Další lokality jsou vzdálené stovky kilometrů, v San Luis Potosí. Otázkou ale zůstává, zda nejde o nahodilou morfologickou podobnost.
2) DRUH, U KTERÉHO NEMUSÍ BÝT CENTRÁLNÍ STŘEDNÍ TRN VŽDY PŘÍTOMEN
Obr. 11 Echinofossulocactus polyacanthus n.n. je dosud nepopsaný druh. V rámci rodu má nejvíce radiálních trnů, což se propisuje do návrhu jeho provizorního jména. Na stránkách INCACT bylo v několika dílech objasněno, proč nemůže být zaměňován za E. ochoterenaus, se kterým nesdílí ani areál výskytu ani charakteristický solitérní růst. Z první skupiny druhů s centrálním středním trnem je na posledním místě, protože u řady populací z obrovského areálu od Querétara po Aguascalientes a Durango tento trn chybí.
3) DRUHY BEZ CENTRÁLNÍHO STŘEDNÍHO TRNU
Obr. 12 Echinofossulocactus dichroacanthus je druhem, s jehož různými formami se člověk v centrální části Mexika setká pravděpodobně nejčastěji. Také proto jsou k tomuto druhu přiřazena početná synonyma. Snad nejznámější je E. pentacanthus s těžištěm výskytu v blízkosti města Tequisqiapan v Querétaru. Nicméně vzhledem k tomu, že ani v těchto místech nejsou pouze jedinci s pěti trny, je rozumné je zahrnout pod E. dichroacanthus. Tam, kde se areály různých druhů překrývají, vznikají často zajímavé formy kříženců, které mohou i odnožovat.
Obr. 13 Echinofossulocactus lloydii je díky dlouhým, plochým, středním trnům velmi atraktivním druhem ve sbírkách. Je příbuzný s E. dichroacanthus. V přírodě přechází oba dva druhy spojitě jeden v druhý a hranice mezi nimi je víceméně pouze teoretická.
Obr. 14 Echinofossulocactus lauii n.n. rovněž dosud nepopsaný druh s izolovaným výskytem na karbonátových půdách bezlesí na vrcholcích Sierra Madre Oriental. Od E. lloydii se liší nápadně velkým trubkovitým květem a diskovitým růstem.
Obr. 15 Echinofossulocactus phyllacanthus je nezaměnitelný druh popsaný již v roce 1836. Je typický nažloutlou barvou drobných květů a pozdější dobou kvetení. Začne-li kvést, potom kvete opakovaně až do konce vegetační sezóny.
Obr. 16 Echinofossulocactus coptonogonus je druhem, který jediný nemá tenká zvlněná žebra, nýbrž robustní, v řezu trojúhelníkovitá. V dospělosti dosahuje pravidelně počtu 13 žeber, výjimečně 21. Areál výskytu je rozsáhlý, zasahuje od Hidalga až po Zacatecas.
Obr. 17 Echinofossulocactus multicostatus by nemělo být obtížné určit. Může mít až 144 velmi tenkých zvlněných žeber. Vzhledem ke spojitému výskytu přechází v přírodě plynule do druhu E. lloydii. Tvar a velikost květu nejsou u různých populací stálé, proto na obrázku chybí ikona pro květ.
Závěr: Předložený klíč byl sestaven na základě dostupných informací pro snadnější orientaci v rodě Echinofossulocactus. Klíč není vyčerpávající ani dokonalý. Ani by nebylo účelné do něj dostat všechna používaná jména. Pro budoucí možné změny proto prosím nepřepisujte jmenovky a zachovejte si na nich historickou stopu sbírkového jedince. Byl bych rád, kdyby klíč mohl přispět k větší popularitě rodu.
Jaroslav Záhora
Komentáře
Vidím v tom rukopis dobrého pestovateľa aj dobrého pedagóga. PALEC HORE!
Juraj Ladáni.
Vidím v tom rukopis dobrého pestovateľa aj dobrého pedagóga. PALEC HORE!
Juraj Ladáni.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.