Letos jsem navštívil otevírání sezony ve Dvoře Králové nad Labem a při té příležitosti jsem navštívil i jednoho moc milého kaktusáře.
Sedli jsme k výtečné brazilské kávě a povídali o všem možném. I na téma “závodů” došla řeč a já začal opět přemýšlet, jak to s těmi závody vlastně je? Trošku to záleží na vkusu každého z nás. Někdo miluje suchem utýrané kaktusy, někdo jiný má radost z obří dýně. A je otázka, jestli je jedno dobře a druhé špatně. Ale spíš to bude otázka vkusu…
Geohintonia mexicana, Karel Volejník
Jsou situace, kdy kaktusář pěstitel chce rychle velké kaktusy. Ať už z důvodu toho, že chce brzy koukat na květy (ale v tomto případě doporučuji postavit základ sbírky z větších, koupených rostlin - jde to, jen to není “za minutu”, ale rozhodně dřív, než od semene) nebo proto, že je to prostě producent a potřebuje ty rostlinky trošku točit. Může to být i snaha překonat obtížné období dětství u některých druhů.
Echinofossulocactus
Echinofossulocactus vypadající, jako by ho někdo krásně zmladil. Ale ne, je to výsledek uměřeného stylu pěstování. Vypadá výstavně a přitom sedí přilepený k substrátu.
A kdo by mě snad podezíral, že jsem vyfotil ten nejhezčí kaktus, asi bude mít pravdu. Ale posuďte sami, práce to byla opravdu těžká!
Extrémním pólem tohoto směru je metoda “žabák”. O této metodě psal například Petr Česal na plzeňském kaktusovém fóru. Prostě postavíte kaktus do misky s vodou a ta během sezony nevyschne. Když v ní bude i slza hnojiva, jedině dobře. Extrémně vhodné jsou na tuto metodu například astrophyta. Zejména ornata. To pak máte obří válec za pár let. Někdy se člověk diví, jak obří růstový potenciál v kaktusech je! Ostatně metoda velkopěstíren, kdy do rostlin v pravidelných intervalech a dokonalých dávkách stříká voda s hnojivem z rozprašovačů, vlastně není nic jiného než upravený žabák.
Parodia maxima.
Parodie jsou krásné rostliny, ale jsou to zrovna ty, které nerostou do krásy. Zde je však vidět, že tvrdé pěstování těmto kráskám svědčí, jak se říká , “jako praseti drbání”.
I obyčejný gruzon může být neobyčejný, když se na něj aplikuje vhodná zálivka!
Protipólem této metody je takzvané “tvrdé pěstování”. Chlubí se tím kde kdo a je to téměř otázka cti moci říct o svých kaktusech “no já je moc nezalévám a hnojivo ty sbírkové neznají”. Trošku mi to připomíná situaci z posilovny z dob, kdy jsem tam ještě chodil.
“Nesypal” nikdo a zejména ne ti, co měli největší svaly (sypat = brát podpůrné růstové látky, například steroidy. Pozn. autora).
Pěkně o tom píše Antonín Hlava v časopise Kaktusy (bohužel nejsem schopen dohledat číslo). Dovolte mi krátký citát: “Zeptáte-li se některého amatérského pěstitele kaktusů nebo sukulentů, jestli své rostliny přihnojuje, tak se většinou zapřísahá, že nikoliv. A dokonce se někdy při tom tváří, jako byste ho urazili. Za přihnojování rostlin umělými hnojivy se totiž většina pěstitelů stydí asi tak, jako byste je podezírali, že se ještě počurávají.” Osobně se mi zdá, že motivace k tzv. tvrdému pěstování je často spíše kombinace neochoty přesazovat, pohodlnost se více starat a touha mít na metru čtverečním 50 květináčků místo 20.
Ferocactus chrysacanthus
Zlatá koule, kam neprostrčíte pomalu ani stéblo trávy. Je to frajeřina, ale kverulant by mohl namítnout, že shora to udělat, tu neprostupnou hradbu trnů, nemusí být takový problém. Ostatně nově rostoucí otrnění při přiměřené zálivce udělá své, ale…
..z boku, to už frajeřina je! Tohle je přesně “verze vesmíru”, v které ty kaktusy nemusí ani kvést! Tahle nádhera, to je to, proč pěstujeme ferokaktusy. A všimněte si, že majitel dává kaktusům dostatek prostoru. Žádný chuchvalec trnů, který mate tělem, ale po rozpletení citlivé srdce kaktusářovo uroní nejednu slzu…
Ferocactus chrysacanthus, detail bočního otrnění.
Jak to viděli moje oči a jak si to zapamatoval a vyhodnotil můj mozek?
Já osobně si myslím, že nejdůležitější je najít vhodnou míru. Není dobré rostliny pěstovat o třech zálivkách za rok a není dobré ani mít je postavené v korýtku plném vody a hnojiva. Jako ve spoustě jiných otázek v životě ,i zde je optimální nějaká vyváženost. Jsou rostliny, které ocení trochu víc vody, jsou jiné, které jsou rády a vypadají nejlépe, když je kaktusář týrá jako aztécký bůh na pouštích v Mexiku!
Ferocactus chrysacanthus
Ferocactus acanthodes, mám tendenci fotit podobné kaktusy, protože se mi jednoduše líbí.
Sám jsem si doma vyzkoušel experiment například s echinopsis. Rostlina tak 2 cm a něco ji sežralo vršek. Když vykoukl maličký růstový střed, posadil jsem rostlinu do kelímku s vodou a ten dva měsíce nevyschl. Vyrostla z ní obrovská nafouklá obluda. Jako byste nafoukli balónek.
Astrophytum asterias, hybrid. Krásná barva květů. Zdeněk Jakl
Epithelanthy jsou typické rostliny, které jsou krásné malé, ale na rozdíl od například astrophyt nerostou do krásy a tak, až překonají zranitelné období dětství, je lepší zálivkou spíše šetřit. I když zrovna u nich je lepší jiná strategie. Každé dva roky nový výsev! Starší rostliny pouštět do světa a nahrazovat těmi mladšími, hezkými. Zdeněk Jakl
Bílokvětá forma Mammillaria herrerae - rostlina, kterou jsem si zamiloval už na začátku milénia díky knize pana Kunteho. A letos ji poprvé viděl.. Zdeněk Jakl
Na druhé straně jsem podobný experiment udělal s A. kotschoubeyanus v. elephantidens. Ta má starší, kvetoucí, vypadá jako japonská pagoda. Má několik pater a k mé cti, už jsem ji takovou dostal. Jeden rok jsem ji zaléval “normálně”, tedy 1x cca za 14 dní. Kvetla normálně, asi dvě vlny po květu. Další rok jsem si řekl, že si ji zarovnám tak, jak je to krásně vidět na Pavlíčkových fotkách z Mexika. No, dostala tak 1x zálivku za měsíc. Nerostla, nestáhla se a nekvetla. Kladu si otázku, jak dlouho bych ji musel trápit a sušit, aby se schovala k úrovni terénu. Ale jelikož asi nebudu žít do 358 let, půjdu zřejmě třetí cestou. Loni jsem ji dopřál vodu vždy, když jsem šel okolo. Cca 1x za týden, krásně kvetla, snad 2x po dvou květech. A světe div se, i roste…. Když jsem ji získal, připomínala vrut. Dnes je to spíš válec. Nevykopával jsem ji, abych si to ověřil, ale u téhle rostliny je okurka v zemi, a tak to tak nebije do očí. Pro mě je důležité, aby se ji u mě líbilo, a to se ji líbí! I když placatá hvězdička, zarovnaná do úrovně terénu, to opravdu není.
Lophophora fricii
Lophophora fricii
Lophophory jsou specifickým druhem rostlin ve vztahu k zálivce. Hlavně z jara člověk musí být opatrný. Rády praskají. Williamsky méně ochotně, ostatní více, a tak i zde je třeba správně dávkovat zálivku, i když z trošku jiného důvodu. Ale i zde platí, že od jistého stáří rostliny je lepší mít přisedlou polokouli, než nafouklý balón. Jestli jim chcete udělat radost, dejte jim prostor na kořeny! A naučte se je pěstovat tak, ať nehnijí a nepraskají.
Jsou u mě i rostliny, které týrám jako ten mexický bůh kakaa Quetzalcōhuātla. Jednou z rostlin, které je dopřáno v sezoně jen trošku deště je A. capricorne. Letitá kytka, která se mnou přežila snad ještě od puberty. Přežila zmrznutí sbírky před cca 8 lety a přežila i pád ze 4. patra. Jako import nevypadá. Ale i díky prasklině od pádu má takový “punc” přírodní krásky. Na astrophytum kvete málo, jen asi dvě vlny za rok, ale vodu dostává hlavně deštěm. Duben/květen samozřejmě dostane asi 2 zálivky vodou, ale pak jde ven a tam už se stará příroda. Stanoviště mám postaveno tak, že i když u nás prší, prší přes dům a ten dělá clonu. Já své kaktusy zalévám doslova do deště :o)
A. capricorne, v. minor. V době pořízení jsem ani netušil, že existuje nějaké Mexiko, natož abych řešil sběrovky a lokality, takže kulturní kytka bez průkazu původu. Dobře živená.
Ta samá rostlina o asi deset let později. Vymodelovaná sluncem, deštěm, chladným zimováním na nevytápěném zaskleném balkoně s hlubokou jizvou po pádu ze 4. patra krásně maskovanou nedostatkem vody.
Krásně poznám, jestli ji zalévám moc nebo málo. Když jizva začne být vidět zálivku omezuji. To se však poslední roky nestává. Prší u nás v Brně podobně často, jako v Mexiku (vodu nám stahuje Prygl) a s tím, že mi půlku vody cloní dům jsem rád, že vůbec kvete :o)
U onoho kaktusáře jsem však viděl a pochopil, jak to skutečně s těmi závody je! A jen jsem se ujistil ve správnosti svého názoru! Jsou rostliny, které chtějí hodně vody (a prostoru pro kořeny a prostoru pro tělo a…není nic víc k pláči, než když vidíte zarostlou masu ferocactusů…ale to už jsem plakal výš…). Ale jsou rostliny, a jsou to jak konkrétní druhy (echinofossulocactusy například, které se naprosto běžně ve sbírkách zmlazují řezem) a také rostliny určitého věku (když máte krásné, 60cm vysoké Astrophytum ornatum, vyvločkované jako “niveum”, už nechcete, aby taková rostlina rostla, stačí 3 zálivky za rok, aby si ten strejda, co to v řídícím centru rostliny odškrtává na “to do listu” do kolonky “dostali jsme letos vodu” mohl udělat fajfku - vždy si vzpomenu na fousáče z “Byl jednou jeden život”).
Když jsem zmiňoval ta ornáta, tyto čtyři rostliny jsou nejen názorným příkladem variability vločkování, ale také rostlin, u kterých méně znamená jednoznačně více. S majitelem jsem neprobíral, jak často je zalévá, dle mého názoru jsou však přesně tím typem, který dostane zálivku tak 3-4x ročně s troškou hnojiva, a to ještě možná ne v každé zálivce. Tohle je prostě nádhera nádher, kterou vlastně ani nechcete mít doma, aby jste je nevytrhly z prostředí, které znají, na které jsou zvyklá a v kterém dorostly do této úžasné krásy! Všechny čtyři ornata ze sbírky Tomáše Dubna.
A tak, jako všude jinde jde zejména o nějakou zdravou úvahu, souhru a vyváženost mnoha faktorů. A pak se tam propisuje také naše vlastní osobnost, preference a vkus. Ale uznejte, nejsou fotky v tomto článku fantastické? “Fosuláče” jak z pohádky. To jsou kytky, které by člověk nejradši nezalil už nikdy :o) Stejně tak feráčky a ornata… S oním kaktusářem jsem si dobře popovídal. Je to velmi skromný člověk, přitom zkušený praktik, který má přehled nejen o pěstování, ale i o ochraně a mnoha dalších věcech týkajících se pichláčů. Dobře jsme si popovídali také například o výsevech a o jeho relativně nedávné cestě do Mexika. Potěšilo mě, že nelitoval času stráveného s kaktusářem začátečníkem a trpělivě odpovídal na mé otázky. I kaktusem mě potěšil a ne jedním! Takže mám kus té krásy i sám doma. Budu se snažit jeho práci nezkazit a nerozmazlit kaktusy, které jsou již od mala tvrdě pěstované. Tady to totiž není jen póza. Zde je to způsob, který dává smysl, kde člověk pochopí, jestli zalévat nebo ne a proč. Zde místo tisíce slov mluví vzhled rostlin, jejich vitalita a odolnost, jejich přirozená přírodní krása! Prostě super návštěva.
Trocha květů pro potěchu oka :o)
Prohlášení: jedná se pouze o mou vlastní úvahu a o převedení mého toku myšlenek na papír. Nikdo by neměl praktikovat mnou zkoušené metody pěstování. Za případný nezdar neberu žádnou odpovědnost.
Pěkné čtení přeje Petr Zeidler
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.