Od echinofosulokaktusů k Ariocarpus bravoanus
Co mohou mít tak odlišné rostliny společného?
Co spojuje běžně rozšířené echinofosulokaktusy a kaktusářsky tak ceněný skvost, jakým je Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus H. M. Hernández et E. F. Anderson, od roku 1999, vedený jako Ariocarpus fissuratus (Engelmann) K. Schumann subsp. bravoanus (H. M. Hernández et E. F. Anderson) Lüthy (Kakt. und and. Sukk., 50: 278, 1999)? Pokud vás napadá sdílení lokality, tak je to odpověď správná jen částečně. Ariocarpus bravoanus spojuje s rodem Echinofossulocactus ještě osobnost jeho objevitele, Dr. Héctora M. Hernándeze a okolnosti nálezu. A. bravoanus (obr. 1) byl objeven náhodou právě při sběru herbářového materiálu místního druhu echinofosulokaktusů (Quezada et al., 2013). Podařilo se to na počátku 90. let severovýchodně od hlavního města San Luis Potosi v blízkosti městečka Núñez (obr. 2) v municipiu Guadalcázar v rámci aktivit projektu National Geographic Society (Grant 4387-90). Po podrobném prozkoumání se ukázalo, že jde o nový Ariocarpus, příbuzný k Ariocarpus fissuratus ssp. hintonii, který se ale vyskytuje asi 75 km severněji. Nový druh byl pojmenován na počest Dr. Helie Bravo Hollis (1901-2001), emeritní výzkumnice, která významně přispěla ke znalosti mexických kaktusů.
Obr. 1 Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus u El Nuñez, Guadalcazar, San Luis Potosi (originální foto Pedro Nájera Quezada, barevné korekce snímku - autor článku).
Obr. 2 Oblast společného výskytu echinofosulokaktů a endemického ariokarpusu A. bravoanus je charakteristická vegetací, ve které dominuje stromovitá juka Yucca carnerosana a drobnolisté keře Prosopis laevigata a Larrea tridentata (foto Pedro Nájera Quezada).
Hledat důvody zájmu dr. Hernándeze o „obyčejné“ echinofosulokaktusy můžeme u taxonomicky neustálené populace u El Charquito, 20 km západně od El Nuñez, ve které rostou vedle sebe rostliny se znaky E. dichroacanthus, E. lamellosus a E. lloydii (obr. 3-6). Stejně neustálené jsou populace u Estación Ventura, 40 km jihozápadně od El Nuñez, se znaky E. dichroacanthus, E. lamellosus a E. phyllacanthus (obr. 7-8). Obě zmíněné populace jsou v krajině intenzivně obhospodařované člověkem, což je u echinofosulokaktusů prokazatelný faktor umožňující hybridizaci. Pestrost morfologických forem místních fosuláčů pravděpodobně ztěžovala rozhodnutí pro výběr konkrétní charakteristické herbářové položky pro danou oblast. Řídké jukové „lesy“ s podrostem drobnolistých keřů v okolí El Nuñez mohly naopak představovat ostrůvky zakonzervovaného vývoje, ve kterých mělo pro Dr. Hernándeze větší smysl hledat původní nebo již stabilizované populace echinofosulokaktusů.
Obr. 3 Echinofossulocactus sp. El Charquito se znaky E. dichroacanthus.
Obr. 4 Echinofossulocactus sp. El Charquito se znaky E.lamellosus
Obr. 5 Echinofossulocactus sp. El Charquito se znaky E.lloydii
Obr. 6 Echinofossulocactus sp. El Charquito přechodná forma mezi E.dichroacanthus a E. lloydii.
Obr. 7 Echinofossulocactus sp. Estación Ventura se znaky E. dichroacanthus, E. lamellosus a E. phyllacanthus.
Obr. 8 Echinofossulocactus sp. Estación Ventura se znaky E. lamellosus.
Dodnes si vyčítám, že jsem promeškal příležitost zeptat se na vysvětlení dr. Hernándeze osobně. Příležitost byla. Setkali jsme se 18. prosince 2015 na sympoziu pořádaném místní univerzitou v San Luis Potosí (obr. 9-11). Přednášeli jsme si každý to své. On o zvláštnostech výskytu mexických kaktusů a strategiích jejich ochrany a já o ohrožení stability ekosystémů nadměrnými spady dusíkatých látek z atmosféry.
Obr. 9 Dr. Héctor M. Hernández z Instituto de Biologia (Universidad Nacional Autónoma de México) při přednášce
Obr. 10 Jeden ze snímků z přednášky dr. Hernándeze, který zobrazuje lokalizaci “mikroendemických” druhů kaktusů - tj. takových druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě a jejichž areál výskytu je menší než 2 km2. V levém horním rohu je ve výřezu fotografie Ariocarpus bravoanus.
Obr. 11 Diskuze po přednášce - Pedro mi pomáhá tlumočit do španělštiny (dr. Hernández sedí proti nám uprostřed snímku).
Ve skutečnosti by mě ale tehdy taková otázka ani nenapadla. O souvislostech fosuláčů s A. bravoanus jsem se totiž dočetl až teď, při opakovaném a pozornějším procházení článku „Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus H.M. Hern. & E.F. Anderson, descriptive profile of the species“ (Quezada et al., 2013). Po prvním přečtení článku v roce 2013 jsem si zapamatoval jen značení ariokarpusů barvením tuberkulí a barevnými korálky na povrchu půdy (obr. 12, 13), které používají mexičtí vědci pro dlouhodobější studia populací přímo na lokalitách. To byl také hlavní důvod, proč jsem článek opakovaně vyhledal.
Někde jsem totiž nedávno slyšel, že … „korálky se označí kvetoucí ariáky v době květu, pro následný sběr semen. A že k dobrému mravu českých a slovenských kaktusářů patří, že tyto značky vytahují a zahazují, aby znesnadnili jejich nalezení.“
Tento počin sice můžeme vnímat z hlediska ušlechtilých zájmů o ochranu rostlin před poraněním temene rostlin při sběru semen, spíše je ale zatížen chybným vyhodnocením situace a slovní spojení „dobrý mrav českých a slovenských kaktusářů“ by bylo žádoucí vynechat.
Obr. 12 Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus u El Nuñez, Guadalcazar, San Luis Potosi - původní fotografie s obarvenými tuberkulemi (foto Pedro Nájera Quezada).
Jako základní důvod pro označování ariokarpusů je v připomínaném článku (Quezada et al., 2013) uvedeno nelegální drancování původní lokality, které přivedlo populaci A. bravoanus až na pokraj vyhynutí. V marném pokusu o ochranu rostlin byla lokalita dokonce obehnána plotem z ostnatého drátu, a to i proto, aby se zabránilo dopadům pastvy hospodářských zvířat. Instalovaný plot však jen usnadnil lokalizaci populace novými vášnivými sběrači rostlin a umožnil další rabování.
Kromě toho byla ve společném projektu univerzit UNAM a UASLP (UNAM = Universidad Nacional Autónoma de México; UASLP = Universidad Autónoma de San Luis Potosí) provedena inventarizace dosud existujících rostlin. Jejich označení bylo provedeno natřením vrcholků tuberkulí olejovými barvami, který sice umožňuje ariokarpusy označit dlouhodoběji a pak je snadněji opětovně vyhledat, nicméně je pro ně velmi agresivní, protože brání evapotranspiraci a volatilizaci těkavých plynů smrtelných pro rostliny (např. ethylen). Rovněž umístění hřebů s barevnými skleněnými korálky vedle rostlin, aby je výzkumníci mohli snáze lokalizovat, usnadnilo lokalizaci nelegálním sběratelům a v důsledku způsobilo ještě bolestivější ztráty rostlin.
Článek pokračuje hodně depresívně rozčarováním autorů nad situací v místních komunitách. Podle nich dosáhla snaha získat tyto exempláře takového stupně, že už deset let po objevu si vesničané kvůli platbám za doprovod cizinců na stanoviště rostlin byli velmi dobře vědomi jejich hodnoty. A nejen to, někteří vesničané začali rostliny sbírat, aby je poté prodali za sotva dvacet nebo méně pesos za rostlinu.
To jen zdůrazňuje nedostatek zájmu místních vládnoucích elit o vzdělání místních, o ochranu jejich životního prostředí a o nedostatek nezbytných ekonomických příležitostí a sociálního zabezpečení. Místo toho, aby se blízký výskyt jedinečných rostlin stal integrální součástí „bohatství daného místa“, aby zajišťoval pracovní místa přednostně se týkající místního prostředí v oblasti ochrany vegetace, půdy a vody směřující k podpoře zachování ekologických podmínek pro celý ekosystém, stává se prodej chráněných rostlin ekonomickou prioritou založenou na iracionálním využívání jejich prostředí.
Co se týče nepříznivých faktorů, bylo terénním výzkumem zjištěno, že: (a) vliv požárů je zanedbatelný, (b) vliv pastvy skotu dobytka je doložitelný, ale nezdá se, že by byl nadměrný, (c) sběr nebo odstraňování jiných rostlinných druhů má minimální rozsah a (d) tradiční zvyky využívání přírodních zdrojů nemají významnější negativní vliv.
V současné době je sběr rostlin ze strany cizinců omezen téměř na nulu, zejména kvůli úmluvě signatářských zemí známé pod zkratkou CITES. Nezákonný sběr a pašování semen získaných přímo z biotopu ale pokračuje. V posledních letech byl pozorován nový fenomén, zájem o místní endemity ze strany těch, kteří sbírají rostliny v přírodě s argumentem, že „zachraňují druh“ aniž by jim šlo o zachování ekosystému. Věří tomu, že záchranu druhu lze realizovat v květináčích. Potud vysvětlení pro označování rostlin v článku autorů Quezada et al. (2013).
Obr. 13 Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus u El Nuñez, Guadalcazar, San Luis Potosi - původní fotografie s korálky a obarvenými tuberkulemi (foto Pedro Nájera Quezada).
Obr. 14 Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus u El Nuñez, Guadalcazar, San Luis Potosi - s vyretušovaným označením (foto Pedro Nájera Quezada, barevné korekce snímku - autor článku).
Situace se samozřejmě dál vyvíjí a zkouší se méně invazivní a méně viditelné označení rostlin. Zkusme si ale na doprovodných snímcích představit s poněkud vyšší mírou empatie důvody pro zvolené označení rostlin v minulosti. Na obr. 14 je stejná rostlina jako na obr. 13 jen s tím rozdílem, že červená barva je vyretušovaná a na barevné korálky byly položeny nějaké drobné kamínky. To vše v obyčejném počítačovém programu „Malování“. Rostlina je maskována tak dokonale, že se v zorném poli téměř ztrácí. A pokud máte během jednoho časově omezeného období zaznamenat změny u experimentálních rostlin na více lokalitách, musíte omezit čas vyhledávání jedinců na minimum. Nemluvě o tom, že úspěšnost, lépe řečeno neúspěšnost schvalování podaných návrhů projektů do mexických grantových agentur je celosvětově legendární. Porovnáme-li snímky 13 a 14, snad budeme o něco blíže k pochopení olejového mázance na tuberkulích a korálek připevněných v určitém pořadí k masivnímu hřebu. A pro ty kaktusáře, kteří při návštěvě lokality vytahují hřebíky s korálky pro účely zachycení krásy fotogenických rostlinek, nabízím jednoduchou radu - zamaskujte korálky položením kamínku. Při opomenutí to lze udělat i dodatečně, doma na počítači. A ještě jedna věc - v přírodě nezapomeňte korálky zase odmaskovat.
Poděkování:
Autor příspěvku děkuje P. N. Quezadovi za poskytnuté fotografie (obr. 1, 2, 12, 13 a 14).
Použitá literatura:
- Quezada, P.N., Hernández, J.J., Martínez, C.J., Cardona, S.K.N. 2013. Ariocarpus bravoanus ssp. bravoanus H.M. Hern. & E.F. Anderson, Descriptive profile of the species. Xerophilia, Vol. 2, No. 3 (6): 18 - 23.
