Kříženci E. spinosus a E. lamellosus na lokalitě La Estancia v Hidalgu
Lokalita „La Estancia“ v Hidalgu byla cílem našich cest mnohokrát, poprvé s kamarádem Helmutem Naglem v roce 2005 (obr. 1, 2). Zavedl nás tehdy na tuto vzácnou, historickou lokalitu E. spinosus, jednoho ze tří žlutokvětých echinofosulokaktusů. Rád o této skupině „žluťásků“ mluvil. S neskrývanou objevitelskou radostí porovnával jihoamerické kaktusy, které mohou v rámci jednoho druhu varírovat v širokém rozmezí pastelových barev, zatímco u těch mexických stejnou schopnost nepozoroval. Hltal jsem jeho názory. Vždyť to byl člověk, kterému se v roce 1995 s podporou některých botaniků z Mexické univerzity a s podporou tehdejšího prezidenta Mexické kaktusářské společnosti Dr. Salvadora Ariase podařilo zveřejnit první část zamýšlené revize rodu Echinofossulocactus. Byla věnována žlutokvětým druhům, včetně rozšíření popisů a uložení neotypů E. spinosus; E. sulphureus a E. phyllacanthus do herbářového depozitáře v U.N.A.M. v Mexiku. Bohužel ke zveřejnění druhé části revize už nedošlo.
Obr. 1 Zamyšlený Helmut Nagl na naší společné mexické cestě v roce 2005
Obr. 2 Lokalita La Estancia. Dva kopce vpravo jsou rozdělené silnicí směřující přes sedlo na sever ke kopcům na levé straně. Za horizontem rostou E. lamellosus. (Zdroj: Google Earth)
Prosadit článek o žlutokvětých echinofosulokaktusech v mexickém časopisu, jehož redakční rada v dané době akceptovala jiný rodový název Stenocactus, nebylo úplně jednoduché. Helmut Nagl měl ale vzácnou povahu. Nenechal se strhnout většinovým názorem, dával přednost respektu ke stávajícím pravidlům, podle kterých je platným název Echinofossulocactus. Svůj postoj ke vzniklé situaci dal Helmut Nagl titulkem článku jasně najevo (Nagl, H., Perndl, H. 1995. ECHINOFOSSULOCACTUS DE FLOR AMARILLA, Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 40: 76-86). Osobně se domnívám, že redakční rada časopisu by se rozhodla článek přijmout tak jaktak. Vedl ji k tomu jednak jedinečný rozsah předloženého příspěvku a jednak několikaleté písemné a osobní kontakty. Článek vycházel z dlouhodobého pečlivého studia historických pramenů v kombinaci s pozorováním v přírodě. Příspěvek neměl za cíl zviditelnit autora(-y) popisem nových druhů či kombinací, nýbrž naopak, na základě pádných argumentů zredukovat množství neplatně používaných názvů. Obdobný počin nebyl od této doby v rodě Echinofossulocactus zopakován. Tento článek by proto neměl chybět u žádného z vážných zájemců o tyto kaktusy.
Připomeňme si článek několika citacemi, protože má spojitost s tématem 31. dílu: „Během 10 let se nám (Helmutovi společně s jeho žákem Haraldem – pozn. autora) podařilo navštívit a prostudovat více než 250 populací v Mexiku, nicméně taxonomických nejasností stále neubývá. Kromě terénních pozorování se nám podařilo shromáždit a prostudovat všechny původní práce o tomto rodu. Je zřejmé, že z 80 popsaných druhů lze za dobré druhy považovat nanejvýš deset. Na druhé straně jsme ale také přesvědčeni, že oprávněných jmen je více než 6 nebo 4, jak se domnívá Taylor.“ Následuje kapitolka věnovaná novému třídění: „Rozdělení echinofosulokaktusů do dvou skupin: Při pozorování rodu Echinofossulocactus a dalších mexických kaktusů jsme si všimli, že neexistuje populace s barvou květů od žluté po purpurově červenou nebo červenou s jejími variacemi. To znamená, že rostliny kvetou buď žlutě až žlutavě na jedné straně, nebo purpurově červeně a červeně na straně druhé. Existují případy populací se dvěma dobrými druhy s odlišnými květy, například E. phyllacanthus se žlutými květy a E. dichroacanthus nebo E. zacatecasensis s purpurově červenými květy. Vzhledem k rozdílné době kvetení nedochází ke křížení, což vede k dostatečné izolaci. V populacích s purpurově červenými květy lze pozorovat i rostliny se zelenobílými květy, které Backeberg popsal jako E. caespitosus. Tyto rostliny mají dokonce světle žlutavé trny. Zbarvení květů žlutavé až žluté či purpurově červené s různými odstíny považujeme za dobrý znak a rod Echinophossulocactus dělíme do následujících dvou skupin:1. - se žlutými nebo nažloutlými květy a 2. - s purpurově červenými květy (v těchto populacích někdy najdeme i rostliny se zelenobílými květy)“. V práci je dále zveřejněn klíč k rozlišení zmíněných tří druhů se žlutými květy. E. spinosus se odlišuje hlavně vysokým počtem radiálních trnů (14 – 25). E. sulphureus a E. phyllacanthus se od sebe rozeznají podle toho, že E. sulphureus má centrální střední trn a kvete jednou na jaře, zatímco E. phyllacanthus kvete opakovaně až v létě. Autoři pokračují uveřejněním tabulky, sestavené na základě originálních popisů druhů E. spinosus, E. acifer, E. wippermannii a E. vaupelianus. Jsou v ní porovnány rozměry a tvar těla, charakter areol a vzdálenosti mezi nimi, stavba a počet radiálních a středových trnů. Na základě této tabulky považují autoři práce jména E. acifer, wippermannii a vaupelianus za synonyma E. spinosus, na což ostatně upozornil Ehrenberg u E. acifer již dva roky po popisu E. spinosus v roce 1846 (!). Totéž konstatoval Salm Dyck v případě E. wippermannii pět let po popisu E. spinosus (1849).
Tehdy, při naší první návštěvě lokality La Estancia, dne 19. února 2005, nás Helmut Nagl dovedl až na to téměř posvátné místo. Dlouho jsme ale nemohli nic najít. Nakonec jsme našli celkem 8 jedinců E. spinosus, z toho jeden byl v utrženém drnu vranečků odděleném kravskými kopyty od půdy. Ani jedna z nalezených rostlin neměla po odkvetlých květech založené plody. Bylo to velké zklamání. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že historické lokalitě hrozí zánik. Vážnost situace byla umocněná tím, že šlo o lokalitu, kterou Helmut Nagl v připomenutém článku určil jako jedinou typovou lokalitu E. spinosus. Druhu, který je v mnoha sbírkách dosud označován různými synonymy jako acifer, albatus, vaupelianus a wippermannii. Po návratu z Mexika jsem své dva semenáčky E. spinosus N 85.010, které jsem dostal od Helmuta darem v roce 1990, umístil na to nejlepší místo ve sbírce se záměrem získat co nejdříve autentické potomstvo. Udělal jsem asi rozumnou věc, protože míra zastoupení hybridů na dnešní lokalitě jednoduše problematizuje reprodukci botanicky čistých druhů. Ani u 39letých sbírkových rostlin pocházejících ze semen, které Helmut získal v roce 1985, nelze říci nic jiného než to, že jejich původ lze spojovat s dobou, kdy byl tlak přenosu pylu z kříženců pravděpodobně menší.
Co dodat? Někdy je možná nechat přírodě její tajemství. Trable s kříženci spustil Vojta Myšák. Při opakované návštěvě lokality v roce 2012 na mně najednou volá, abych všeho nechal a šel za ním na něco se podívat. Mlčenlivý Vojta volá! To musí být něco! A bylo! Nedaleko od původní lokality, pod silnicí, bylo mnoho kytek se zajímavými, růžovými, drobnými květy. S nadšením jsem o tom po návratu referoval Helmutovi. Kupodivu se zachmuřil. „Vím o nich“, řekl. „Když jsme na ně nedávno narazili, všechny jsme je chtěli s Haraldem v první chvíli vytrhat, abychom ochránili čistotu populace. Úplně nám to nabouralo hypotézy o žlutokvětých druzích. Nechápu, jak se tam ty kytky mohly dostat.“
Obr. 3 E. lamellosus na nedotčeném stanovišti řídkého lesa 14 km S od La Estancia
Obr. 4 Charakteristické jsou veliké purpurové květy, hluboká ostrá žebra, odnožování a šídlovité trny
Jak se ale do květu E. spinosus mohla dostat červená barva? V úvahu přicházel E. lamellosus. Ten jsme ale našli na jedné z předcházejících cest dost daleko, až cca 14 km severně na vápencových skalkách v člověkem nenarušených podmínkách divočiny subtropického lesa. E. lamellosus byl na té lokalitě vzácný ve srovnání s téměř masovým výskytem ve vypásaných vegetacích stepí a lesostepí (obr. 3, 4). Vyrazili jsme proto s Vojtou severně od La Estancia na blízké kopce na pečlivější průzkum. Do tří kilometrů jsme narazili hned na několik oddělených populací E. lamellosus. Ty nejbližší, na dohled od E. spinosus, byly proti známým populacím E. lamellosus nápadné vysokou barevnou variabilitou relativně menších květů. I svítivě purpurovou bylo možné najít, také špinavě červenou, ale i úplně bílou. Bylo zřejmé, že jde o křížence a že odchylky morfologických charakteristik má na svědomí blízká populace E. spinosus. Hybridy neměly ve srovnání s E. lamellosus tak hluboké zářezy mezi žebry a současně měly více areol, čímž působily, jako by byly hustěji otrněné. Nepodařilo se nám ale najít žádnou rostlinu se žlutými květy. Pouze na jedné rostlině jsme pozorovali zmnožení radiálních trnů. Pracovně jsme je označili jako E. x sp. Garabatos podle blízkého města v údolí. Domnívám se, že jde o křížence, vzniklé opylením květů E. lamellosus pylem květů E. spinosus a následnou distribucí semen mravenci. Druhá skupina kříženců, odvozovaná od matečné linie E. spinosus, se lišila hlavně barvou květů v různých odstínech růžové a robustnějšími středovými trny. Pracovní označení těchto hybridů bylo odvozeno od označení původní lokality E. x sp. La Estancia (obr. 5). Obě hybridní populace spolu téměř sousedí. Četnost kříženců narůstá směrem do údolí shodně u obou skupin hybridů.
Obr. 5 Předpokládaný vznik kříženců
Obr. 6 Silná eroze na lokalitě La Estancia (Zdroj: Google Earth)
Jaká bude budoucnost rostlin na této lokalitě? Podle intenzity eroze, dokumentované na snímku 6, se intenzita pastvy v nejbližších letech asi zmírňovat nebude a útočištěm rostlin E. spinosus a E. x sp. La Estancia se budou častěji stávat štěrbiny ve vulkanických skalkách chráněné před kopyty dobytka. O další osud populací E. lamellosus a E. x sp. Garabatos se tolik bát nemusíme, jsou na intenzivní pastvu lépe adaptovány. Otázkou je, který z rodičovských genomů bude uvnitř rostlin stabilnější a který bude naopak náchylnější k „vyhasínáním“ získaných genů. V dalších generacích našich kříženců může postupně začít převládat dominantní genom. Tato převaha se může realizovat na úrovni dědičné informace celé populace. Čistě teoreticky, pokud bude určitý mnohonásobný kříženec nabývat z různých důvodů převahu, může se také stát, že za několik generací dojde k úplné eliminaci jedné rodičovské části genomu. Ať tak či onak, rozprostřela příroda na úbočích údolí Garabatos výstavu svých obdivuhodných dítek, které se v rozdílných znacích blíží svým odlišným „matkám“. Sledování osudů dvou rozdílných rodičovských linií hybridů by nemělo uniknout pozornosti botaniků. Asi ale nebudou v centru zájmu kaktusářů-sběratelů, kteří si cení spíše botanicky čistých druhů. A oprávněně! Stačí si jen připomenout kreslený vtip od vynikajícího Pavla Kantorka, na kterém říká jeden muž druhému: „Na genetiku se nedá spoléhat. Myslel jsem si, že moje žena bude vařit jako její matka, ale ona chlastá, jako její otec.“…..
Jaroslav Záhora
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.