Echinofosulocactus x malikianus po 17 letech
Je 18. února 2024 ráno. Začíná 14. den letošní mexické cesty a druhý den našich společných výprav s Arturem. Máme sraz v Jofritu, v Querétaru, před restaurací zdravé výživy „Elotes y Esquites "El Amigazo" (obr. 1), Samozřejmě, že tu nevyhledáváme nic takového. Šlo pouze o orientační bod na dohled od vyhlášené kaktusářské „Autopista Mex 57“, na půli cesty mezi naším hotelem v San José Iturbide a Arturovým bydlištěm v domku pod nádherným historickým akvaduktem v Querétaru. Po 17 letech jsem se moc těšil na opětovnou návštěvu „Louky plné hybridů u La Laborcilla“. Takové věci ale člověk dělat nemá. Někdy je lépe zachovat si v mysli obraz lokality z minulosti. Nicméně předcházející, 27. díl seriálu o fosuláčích, byl věnován právě tomuto místu, a tak je na místě navázat a představit jeho dnešní stav.
obr. 1 - „Elotes y Esquites "El Amigazo". Náš cíl, vesnice La Laborcilla, je až za horami na horizontu (zdroj: Google Earth)
Arturo chtěl ke společné expedici zlákat všechna tři vnoučata. Nakonec na výlet kývla pouze Katherina. Byla ale bezvadná.
O vše se zajímala, včetně kytek, včetně fosuláčů. A svými aktivitami na skalách, při kterých se Arturo chytal za srdce, úplně vynahradila dědečkovi zbývající dvě vnoučata.
Z Jofrita vyrážíme do Palo Alto a dál přes La Versolilla ke zvláštním geologickým útvarům nazývaným Los Pilones (pylony, pilíře – viz. obr. 2). Los Pilones se nachází v prodloužení směru naší cesty pouze 10 km vzdušnou čarou od vesnice Los Trigos pod Cerro el Zamorano. Měla to být zajímavost určená hlavně pro Katherinu. Byl to ale „krajinný dárek“ pro nás všechny.
I pár fosuláčů tam bylo k nalezení.
obr. 2 - Vulkanické útvary Los Pilones se rýsují vpravo od cesty (zdroj: Google Earth)
Vrcholky Los Pilones jsou bez vegetace a lákají ke zdolávání
Rychlejší rozpad horniny
Rychlejší rozpad horniny pod vlivem dnes již odplavené půdy a v ní vznikajících agresivních látek „vyfrézoval“ v úpatí hory více souběžných vrstevnicových zářezů. Nejhlubší zářez prozrazuje nejdelší vliv půdního prostředí před opakovanou následnou erozí půdy. Tyto procesy pokračují dodnes díky stále intenzivnější pastvě a následné erozi rozrušeného povrchu půd. Ochránce přírody ve mně pláče, kaktusář uvnitř se tetelí kvůli novým příležitostem pro sukulentní flóru.
Tři ze čtyř členů naší expedice: Liduška, Katherina a Arturo
Poloha Los Pilones, La Laborcilla s ohniskem výskytu hybridů E. x malikianus
Nad vesnicí La Laborcilla se vydáváme po stejné cestě jako tenkrát před 17 lety. Tak jako tehdy si nás nikdo nevšímá, což kvitujeme s povděkem.
Stejná, místně specifická Mammillaria uncinata
Dekorativní Agave schidigera
První letošní květ na Ferocactus hystrix
Nestává se každý den, aby se do jednoho snímku vešel Ferocactus latispinus (v popředí) a F. macrodiscus za ním.
Byl to jen můj dojem, že byla krajina celkově sušší a méně zelená?
Pro porovnání bylo nutno vytáhnout 17 let starý obrázek ze zhruba stejného místa. A skutečně. Tehdy bylo vše zelenější, napajedla plná a pastviny nerozryté.
A to bylo nejsmutnější, pohled na rozrytá místa, kde byla dřív pečlivě vypasená louka. Byla to místa nejhojnějšího výskytu fosuláčů. Stalo se tak pravděpodobně z důvodu rozrušení povrchové půdní krusty a tím i efektivnějšího zadržení srážkové vody. Naštěstí zůstává ještě dost kytiček v okolí.
Pro připomenutí rozdílů dvou základních rodičovských linií mohou posloužit tyto dva snímky. Vlevo je poněkud zmenšený snímek místní rostliny s dominantními znaky Echinofossulocactus ochoterenaus: velké květy s dlouhou květní trubkou, s přítomným centrálním středovým trnem a s radiálními trny, které by na typových rostlinách měly dosahovat počtu až 22, typové rostliny na bázi odnožují. Vpravo je typický E. dichroacanthus: malé trychtýřovité květy se středovým purpurovým proužkem, bez centrálního středového trnu, s jedním nebo dvěma páry radiálních trnů, neodnožující.
Variabilita areol s trny, které byly náhodně odebrány z různých rostlin přímo na lokalitě. Okraj snímku má ve skutečnosti 9 cm. Areoly a), d), e), f), h) nemají přítomné centrální středové trny. Zbývající areoly b), c), g), i), j), k) centrální středový trn mají.
Čelní a boční pohledy na areoly s trny, které odpovídají domnělým rodičovským liniím E. och. = Echinofossulocactus ochoterenaus; E. dich. = E. dichroacanthus.
Katherina nad nalezenou kvetoucí rostlinou.
Přistižena při činu!
Sotva se na lokalitě otevřou květy, už se na ně vrhají opylovatelé. Jde o sběratele pylu, jak je patrné z množství pylu v pylovém košíčku na noze. Je téměř plný. S ním pak včela přilétne do hnízda a pomocí trnu na druhém páru končetin ji vypíchne do buňky plástu. Pyl představuje drahocennou bílkovinou složku potravy nejen pro plod, ale i pro dospělé jedince. V krajině, která je po půlročním suchu chudá na kvetoucí rostliny, je takový zdroj bílkovin nedocenitelný. Rádius doletu včelích opylovatelů se pak zjevně kryje s přenosem genetických informací mezi vzdálenějšími populacemi.
Hybridizace může usnadnit vývojové rozrůznění a může hrát rozhodující roli při vzniku nových linií. V některých oblastech druhově bohaté flóry může hybridizovat i více než 20 % druhů. Evoluční výsledky hybridizace se promítají do krátkodobých dopadů, jako je rozšíření odolnosti hybridních potomků vůči určujícím místním podmínkám, větším nebo výraznějším projevem znaku ve srovnání s rodiči, ale také do dopadů dlouhodobých, jako je postupná stabilizace nových druhů.
Navzdory pozoruhodnému druhovému bohatství mexické flóry je zde jev hybridizace poměrně málo prozkoumaný.
Nástup genomických technik může usnadnit studium hybridizace a jejích účinků v nedostatečně studovaných rostlinných společenstvech a příbuzenských skupinách rostlin. Nicméně ani rostoucí dostupnost molekulárně biologických technik neumožní zřejmě v dostupné době osvětlit evoluční dopady hybridizace napříč rodem Echinofossulocactus. Pro to chybí jak zájem profesionálů, tak i finanční prostředky amatérů. Přesto přese všechno je fantastickým dobrodružstvím pozorovat aktuální procesy prolínání dvou rodičovských linií E. ochoterenaus a E. dichroacanthus (viz. následující série 16 fotografií).
Obr. 34 a 35 Snímky, které už nemohou být výstižnější – velký květ E. ochoterenaus posazený na dokonalé tělo E. dichroacanthus. A ještě poděkování Arturovi (pokolikáté už?).
Jaroslav Záhora
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.