12.04.2019 pátek – Pitumarca - hotel
Hned po snídani jsme se vydali směrem k Rainbow Mountains.
Brzy jsme z asfaltové silnice zahnuli na klikatou štěrkovou cestu stoupající do hor, abychom po několika kilometrech zastavili na obrovském parkovišti. Po cestě jsme sledovali ohromný náklaďák, jehož korba byla plná cestujících, jak se při zatáčkách nad propastmi naklání. K našemu překvapení se z kamionu na parkovišti vyvalilo několik desítek lidí, kteří byli na korbě doslova navršeni v několika patrech. Tato lidská masa najednou vyrazila přímo přes vysoké hory, aby se co nejrychleji dostala na hřeben, nesouce tašky s nabízenými suvenýry, nápoji a jídlem pro turisty.
My jsme si najali průvodce s koňmi, protože na hřeben bylo více než 5 km cesty, já a má žena máme své roky a výškový rozdíl byl kolem 500 m, tj. museli jsme se dostat z výšky 4 500 m nad 5 000 m. Málokdo ví, jak náročné to je pro lidi nepřivyklé na nedostatek kyslíku ve vzduchu. Poprvé v životě jsem sedlal koně a na chvíli jsem se cítil velmi nejistě, ale rychle jsem zvládl techniku udržení se v sedle. Během těch 5 km jsme jeli a průvodci šli pěšky, vedouce koně. Asi 100 m pod hřebenem jsme však museli koně opustit, protože dál nesměli, a začít stoupat po strmé cestě sami. Ve výšce nad 4 900 metrů každý udělaný krok vyžaduje přísun vzduchu, kterého se zde znatelně nedostává. Přesto jsme se pomalu, krok za krokem, blížili k cíli. Pouze moje žena zůstala na místě odpočinku koní, protože se k dobytí vrcholu neodhodlala. Na hřebeni mě překvapil neuvěřitelný ruch a hemžení turistů, v podstatě jen samých mladých lidí.
Ale stálo to za to vidět tyto duhově pestré hory. Na této výšce byla teplota vzduchu téměř nula a silný vítr, takže všichni byli zabaleni jako v zimě v našich horách. Strávili jsme na hřebenovém sedle několik minut, dokonce jsme vylezli i o nějaký ten metr výš, abychom si mohli vychutnat výhledy do krajiny, a pak jsme se vrátili ke koním.
Celou cestu zpět jsem šel pěšky, protože se cítím lépe na vlastních nohách. Ostatní účastníci raději jeli na koních. Rozloučili jsme se s průvodci, vyrovnali účty a pak jsme usedli do auta a vyjeli na cestu zpět.
Ještě před Cusco jsme se na chvíli zastavili v Pinipampě, kde jsme viděli:
Lobivia hertrichiana f. simplex GM2014.2
... spolu s Corryocactus erectus GM14.3
WP16A Pinipampa, Cusco 3190 m n. m.
V Cusco jsme na předměstí San Jeronimo našli velmi pěkný, i když ne příliš levný hotel s opravdu teplou, ba přímo horkou vodou, ne vlažnou a tekoucí jen několik minut, jak je tomu v jiných levných ubytovnách. S radostí jsme vypili lahev místního piska.
13.04.2019 sobota – San Jeronimo, Cusco – hotel DM Hoteles Cusco
Vyrazili jsme do centra Cusca, abychom navštívili zajímavá místa. V celém centru Cusca je však kritický nedostatek parkovacích míst. Po nějaké době bloudění ulicemi nás někdo upozornil na soukromé parkoviště. Úzkou bránou jsme vjeli na dvůr, zcela přeplněný auty.
Pro klid jsem se zeptal na možnost parkování. Obsluha se usmála a řekla, že samozřejmě, poté odešla pro klíče, přeparkovala několik aut, aby se to naše vešlo. Klíče jsme museli nechat s autem na parkovišti a šli jsme si prohlédnout město.
Došli jsme se na Plaza de Armas, což je centrální náměstí, a obtěžováni různými prodavači jsme vstoupili do katedrály, která je nepochybně nejbohatší památkou v celé Latinské Americe. Tolik zlata jsem ještě nikdy neviděl. Jeden ze zajímavějších exponátů je obrovský obraz „Poslední večeře“, na kterém je na stole před Ježíšem pečené morče – „cuy“. Bohužel je v katedrále zakázáno fotografování a natáčení a celý objekt je prošpikovaný kamerami. Prošli jsme se ještě chvíli městem, dokonce jsme našli sportovní obchod s propan-butanovými lahvemi, a pak jsme pokračovali v cestě do kopců nad „zlatou katedrálou“.
Zde je umístěna obří socha bílého Ježíše a nedaleko jsou ruiny předinckého města Muyuqmarka Sacsayhuaman.
Můžete obdivovat, s jakou přesností byly obrovské kameny, ze kterých byly postaveny zdi, vzájemně sestaveny. Dokonce ani papírový list se nedá vtěsnat do spár, protože mezi kameny spáry prostě nejsou. Navíc způsob, jakým byly kameny sestaveny dohromady bez malty, odolal všem zemětřesením, která jsou zde velmi častá. Původně španělští dobyvatelé využívali tyto kameny k budování svých staveb, ale po každém zemětřesení se rozpadaly, pročež od této praxe bylo upuštěno. Díky tomu můžeme dnes obdivovat tyto památky.
Cestou na Pisaq jsme udělali obvyklou zastávku na malou potřebu, a přitom jsem našel:
Lobivia maximiliana var. corbula GM2014.4
WP16B Yuncaypata, Cusco 3.800 m n. m.
Projeli jsme Pisaq a dorazili do archeologického parku Pisaq s ruinami Qantus Raqay a Q`allaqasa. Při stoupání k druhé jmenované lokalitě jsem spatřil:
Lobivia hertrichiana var. incaica GM2015
Corryocactus erectus GM2016
WP17 Quantusraqay, Cusco 3.480 m n. m.
Chladný vítr nás vyhnal z ruin, ale také byl nejvyšší čas, pokud jsme chtěli dorazit před setměním do rezervovaného hotelu v Ollantaytambo.
Po ubytování v hotelu jsme si ještě prohlédli město, včetně centrálního náměstí, na kterém bylo živo. Jsou zde obchody a restaurace. Dali jsme si „Pisco Sauer“, které nám zpříjemnilo okamžiky strávené ve městě a před návratem do hotelu jsme se zásobili nejnutnějšími věcmi.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.