Úryvek z deníku Petra Kutáka:
„Karel vstává v půl páté a vaří polévku. Ostatní vylézají ze stanů také ještě potmě kolem šesté.
Těšíme se na druhý expediční den. Svítá a už se vaří čaj. Sluníčko se vyhouplo nad horizont, všude kolem nás je plno kaktusů. Dominují půlmetrová ornáta a sudy Echinonocactus ingens. Snídáme, balíme. Nejdéle trvá likvidace basury (odpadků). Přípitek tequilou 100 AÑOS na nový den. Kufrmajster Laabus skládá vše do auta. Vyrážíme do okolí na lokalitu. Je to rozkoš, dalo by se říci orgasmus. Tolik druhů kaktusů na jednom fleku jsem ještě nezažil: Astrophytum ornatum – poupata, nekvete, Mammillaria parkinsonii – kvete, Coryphantha cornifera – plody, Lophophora diffusa, Echinocactus ingens, Ferocactus echidne, Opuntia microdasys, Strombocactus disciformis, Mammillaria elongata, Myrtillocactus. I ty keříky jsou zajímavé – Fouquieria, Bursery... Jirka M. dává povel vysílačkou – návrat k autu. Neradi opouštíme lokalitu. Ještě se sem na konci expedice vrátíme. Máme žízeň. Naléváme pivo do hrnečků. Ťukáme si. Byl to zážitek.“
Na textu výše můžete snadno poznat, že Petr je povahy romantické. Ano, bylo to naše první stanování v Mexiku, což je něco úplně jiného než ta naše česká kotlina. Už jenom ta obloha posetá miliardami hvězd, to u nás málokde zažijete kvůli světelnému smogu. Ohýnek z rozličných mexických keříků také voní úplně jinak než ze smrkových větví. A tequilla 100 AÑOS je přeci jen něco úplně jinačího než česká pálenka.
Ovšem romantika tohoto místa má i jiný následek. Místo je velmi vhodným parkovištěm automobilů těch, kteří mají dole ve městě malý dům. Nevím jak ostatní výpravy, ale my jsme na tomto nocovišti zažili docela frmol. Nejdříve jsme museli vyčkat na odjezd párečku, který místo blokoval při našem příjezdu. To bylo krajně nemilé, přijížděli jsme již dosti pozdě a slunce bylo už za horizontem. Takže mrzutost. Ale nakonec jsme za svitu čelovek zakempovali, postavili stany a rozžehli ohýnek.
Ovšem za nějakou tu hodinku se objevila světla přijíždějícího auta. Kdo by sem jezdil tak pozdě? No, nevíme, další kaktusáři to asi nebyli, ti by se nejspíš přidali k nám. Další páreček nebo majitel křovisek? Kdo ví...
Další, koho jsme na tomto místě potkali, byl postarší strýc notně ošlehaný místním podnebím, který se objevil na staré cestě vedoucí z údolí od Peñamiller. Na zádech měl uvázáno cosi, co vzdáleně připomínalo otep sena, v ruce petku od coly, snad s vodou a hrnul si to přes kopec pustinou kamsi směrem na La Paz. Zvláštní figurka to byla, až na tu lahev, jako z italského westernu. Když nás spatřil, zazubil se nevalným chrupem, pozdravil, prohodil pár vět, a jak se objevil, tak zase zmizel.
Nakonec, naštěstí až při našem odjezdu, přijel chlapík na koni. Asi 40 let, kovbojský klobouk, rifle a vesta. Rovnou by mohl účinkovat v reklamě na cigára nebo kolty. Ovšem od pohledu z něj vyzařovalo, že by nás nejraději sešvihal bičem. Dosti nepříjemným tónem nám oznámil, že tam nemáme co pohledávat a ať rozhodně koukáme okamžitě opustit prostor. Protože si s námi nechtěl dát pivo a asertivně trval na svém, usoudili jsme, že už je beztak čas popojet dál. Ovšem hořká pachuť z nepříjemného setkání s nepřístupným domorodcem v nás nějakou dobu přetrvala.
Vzpomínka na nepříjemného kovboje by jistě zapadla navždy v zapomnění, kdybych nečetl noviny. Téměř přesně pět měsíců po setkání s nepříjemným kovbojem jsem se trochu vyděsil po přečtení článku “Opravování mobilních sítí je o život - vysílače si chrání drogové kartely“ na serveru Idnes.cz. Píše se zde o potížích, které zažívají servisní technici vysílačů mobilních sítí v Mexiku. V článku se uvádí, že asi dvacet procent vysílačů využívají tamní mafie k instalaci vlastních komunikačních zařízení. Podle některých odhadů až třicet procent. A že si svá zařízení docela pečlivě a úzkostlivě chrání.
No, jako bych tam byl zpět. Okamžitě mi v mysli naskočil obrázek tamní mikroonda (vysílač signálu pro mobily), kde mi již na místě vrtalo hlavou, proč vedle takového obvyklého stožáru na mobilní telefony stojí takový nižší, divný, jakoby “samodomo“ postavený s jinou anténou. Asi soukromý převaděč signálu, říkal jsem si. Ale kdo ví... Já se v tom pitvat nebudu, s mexickou drogovou mafií není žádná sranda, mačety mají ostré a zcela nepochybně je umí používat velmi efektivně. A ty mělké jámy, co jsem našel vedle štěrkovny u Cerro Bola, tak to se určitě nechám houpat, že to asi byly napáječky pro dobytek. Akorát že zrovna v řadě a velikosti lidského těla.
Ale jinak se mi v Mexiku líbilo moc! Sladká je nevědomost...
Jirka Konstantinovič
(foto: Petr Kuták a Jirka Musil)
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň
Zpravodaj č. 1, leden 2023, ročník 24, str. 8 – 11
Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
Na webu Klubu kaktusářů Plzeň, z.s. najdete další a další příspěvky zkušených pěstitelů z plzeňského klubu kaktusářů. Doporučeno redakcí novin INCACT.CZ!
