Po náročném dnu se odměním, umínil jsem si. Navštívím Pavla Pavlíčka, je to na cestě domů.
Přednášel jsem v pátek, 15. září na konferenci „Strom pro život – život pro strom 2023“ v Hradci Králové. Šlo o dost: Šlo o to, jak v omezeném kořenovém prostoru podpořit vitalitu stromů ve městech. Půdní biologie, kterou jsem měl zastupovat, není v tomto případě úplně dobrým rádcem. Zvyšování prokořenění a početního zastoupení jednotlivých skupin půdních živáčků je dobrou cestou v přírodních podmínkách, zatímco v městské půdě převažuje riziko zplstění určitého půdního horizontu a zaslepení půdního prostoru pro srážky. Situace je ale řešitelná speciálními substráty a odborným managementem. Příkladů z jiných evropských měst je dost a dost. Mnozí odborníci u nás jsou ale stále přesvědčeni o krátkověkosti stromů ve městech. A to není dobré. Abych poskytl důkaz, že kořenový prostor není pro vitalitu stromů rozhodující, zařadil jsem do přednášky obrázek osm set let staré, čtvrté nejstarší bonsaje na světě (obr. 1), a hned po tom obrázek teprve čtyřicetiletého japonského javoru pěstovaného v keramické misce na kamenném stole uprostřed našeho dvorku (obr. 2). Ostatně mnozí kamarádi, kaktusáři jej znají. Vtip je v zajištění vláhy v kořenovém prostoru. A v zajištění stálého přísunu nízkých koncentrací potřebné skladby živin v zálivce. A i o tom jsme pak s Pavlem klábosili. Ať ale nepředbíhám.
Obr. 1 Čínský jalovec, cca 800 let starý (4. nejstarší bonsai) ze zahrady Shunkaen v Tokiu (https://www.bonsaiempire.com/inspiration/top-10/oldest-bonsai-trees).
Obr. 2 Japonský javor, cca 40 let starý.
S návštěvou jsem to myslel vážně, nebyl jsem si ale jistý časem. Proto jsem se radil s Karlem, jestli bude táta Pavlíček doma a jestli se mám ohlásit dopředu. Doma bude a prý se ohlašovat nemusím. Bezva, těšil jsem se. Probereme fosuláče. Vždyť je to právě Pavel, kdo mě před časem vyhecoval k psaní na pokračování. A taky ke kontrolovanému sprašování sbírkových kytek. Podařilo se to letos u 21 populací. Ale čištění semen po mně nikdo chtít nemůže. To nechám na Pavlovi.
Obr. 3 Pavel, jak ho známe...
Přivítala mě Lída, nabídla výborné kafe a než jsem se stačil usadit, byl tu i Pavel. Řeč volně plynula tu o tom, tu zase o onom. Netušili jsme, že se na návštěvu chystal ještě jeden neohlášený a vzácný host. A najednou tu byl. Vstával jsem pomaličku, abych ho nevyplašil. Pavel mě zdálky přesvědčoval, že se ho bát nemusím, že je kamarádský, že spolu sedí a sní dlouho do noci. Pavel mluvil o jejich psím Drobečkovi (http://incact.cz/images/clanky/2021/10/na-mrknuti-u-pavlicku/IMG_0417.jpg), já jsem měl namířeno jinam. Neviděl, kam se pomalu sunu, zastiňoval jsem mu výhled. Kdyby jen tušil! Mým cílem byla kvetoucí madagaskarská kráska, Uncarina grandidieri (obr. 4), a tvor, který na ni před chvílí dosedl (obr. 5). Pavel pak se smíchem přiznal, že s otakárkem do noci fakt nesedává. Ale shodli jsme se, že se nestává každý den, aby se přímo v kaktusářské sbírce nechal vyfotit tak krásný motýl. A že si příspěvek kaktusářů ke krmení, ochraně a posílení biodiverzity v našem státě nemůžeme nechat jenom sami pro sebe...
Obr. 4 Uncarina grandidieri u Pavlíčků na terase
Obr. 5 Otakárek fenyklový na unkarině
Obr. 6 Detailní pohled na vzácnou, neohlášenou návštěvu.
