Milí přátelé,
nejprve dovolte, abych Vám jménem celého Spolku olomouckých kaktusářů popřál vše dobré do nového roku, především pak pevné zdraví, kterého není nikdy dost, a pak samozřejmě hodně úspěchů ve vzájemně výhodné a obohacující spolupráci s Vašimi kaktuso-sukulentovými kamarády.
Leden je první měsíc v roce, doba nových začátků, změn či předsevzetí. Někdo přestává kouřit, jiný začíná běhat, někdo si zvyká na novou práci, jiný se učí žít jako důchodce. Začátek nové sezóny se sic nezadržitelně blíží, čemuž nasvědčuje i současné, mimořádně teplé počasí, nicméně naplno to vypukne ne dříve než za nějakých 8 až 10 týdnů. Moje kaktusy zimu tráví ve vytápěné kůlně, kde jsou izolované ze všech stran polystyrenovými deskami kvůli úspoře energie, mnoho z nich v bednách rovnaných do komínků, prostě po celé zimní období téměř nepřístupné. A jak vám tak koukám, jak krásně tam sní svůj zimní sen, zasnil jsem se i já.
A začal vzpomínat na své začátky...... kdy jsem si jako desetiletý kluk dovezl první tři kaktusy ze školního výletu, který směřoval do Muzea Emila Holuba ve východočeských Holicích. Muzeum samotné mě nezaujalo tolik jako starší pán, který měl poblíž malý stánek s mnoha zajímavými kaktousky. .......Na to, jak jsem jako dvanáctiletý poprvé přišel do kroužku pěstitelů kaktusů a sukulentů při Domě dětí a mládeže v Letovicích. Ten vedl pan Vlastimil Janík, kaktusář z blízké Sasiny, velmi laskavý a obětavý pán, který nás bez požadavků protihodnoty zasvěcoval do tajů pěstování těchto fascinujících rostlin. Zde jsem úspěšně narouboval svůj první kaktus (byl to Eriocactus graessneri na opuncii), vysel svá první semena (směs mamilárií). Na každou schůzku nám donesl nějaký dárek, pár větviček pterocactusu, balíček semínek, vhodnou podnož. Spoustu různých rostlin, z nichž mnohé jsou do současnosti součástí mé sbírky. Zde jsem se dostal i ke kontaktu na Chrudimský kaktusář a etapa číslo dvě mohla vesele začít.
Kaktusářské začátky aneb žádný učený z nebe nespad
Nekonečné seznamy semen i rostlin, pro mě dosud nepoznané možnosti. Začal jsem vysévat jak o závod, nakupovat rostliny, nicméně jsem již od 15 let pobýval přes týden na internátě a ke kaktusům jsem se dostával jen o víkendu. Zde mi naštěstí ochotně pomáhal můj děda, který přes týden mé kaktousky ochotně opatroval. Rosil výsevy, přenášel při riziku chladné noci melokaktusy na noc do domu a ráno zase do skleníku. Ten každé ráno také otevíral a večer zase zavíral. Bez jeho pomoci by mi kaktusaření šlo o moc hůře. Mám štěstí i na úžasné rodiče, kteří mi tento můj první skleníček zafinancovali a ochotně mě vozili na Zavírání sezóny do Chrudimi. A když děda nemohl, nahradili ho v péči o mé miláčky. Prostě mě všemožně podpořili v mé touze být kaktusářem.
V Mexiku na „jednom“ poblíž El Pilar
Život utíkal, já začal studovat na univerzitě v Olomouci a zde jsem při návštěvě výstavy místního klubu kaktusářů dostal nabídku navštívit jejich schůzi. A byl jsem lapen potřetí. Zde jsem se dostal k možnosti účastnit se spolkového života, návštěv sbírek přátel jak v našem klubu, tak i během zájezdů. A v roce 2020 jsem se s několika super kamarády z našeho spolku a s neméně fajn Karlem Pavlíčkem vydal do vysněného Mexika. Byl jsem konečně spokojen.
Nejen kaktusy živ je člověk v Mexiku
Zahořet láskou lze nejen ke kaktusům
Co se vám tímto vším snažím říct? Především asi to, jak moc jsem vděčný za všechny ty úžasné lidi, které jsem potkal a stále potkávám na své kaktusářské cestě životem, za to, jak mi často nezištně, jen z dobrého srdce, pomáhají růst a bez kterých by moje sbírka nemohla existovat v takové podobě, v jaké se nachází nyní. Takže vlastně, když se kochám svými kamarády, když se chlubím svými kaktusářskými úspěchy, není to jen práce mě samotného, ale má na ni obrovský podíl i mnoho dalších, úžasných a skvělých lidí. Lidí, kterým chci říci jen jednu větu: „Díky, že i díky Vám mohu být kaktusářem.“
Komentáře
Pavel P.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.