Vážení přátelé, milí čtenáři,
dostává se vám do rukou jeden z mých posledních článků.
Zpětná vazba se ke mě prakticky nedostává a ta, která se ke mě dostane je nelichotivá. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že není třeba zaplňovat místo písmenky jen proto, aby nebylo zaplněno plastelínou, stejně jako místo obvodního lékaře v Bezdíkově ve skvělé sérii příběhů o básnících. Psaní mě baví, nedílnou součástí tohoto procesu, tou nejdůležitější, je ovšem čtenář! A já došel do bodu, kdy si myslím, že plastelína by možná byla lepší. Snad jsem vás, milí čtenáři, jen nenudil, snad pro vás některé mé články byly přínosem, pobavením a možná sem tam inspirací a motivací. Motivací k tomu pěstovat a hýčkat si ty naše milované pichláče.
Na rozloučenou jsem pro vás připravil mé zamyšlení nad tím, proč některá semena klíčí a jiná ne. Je to jen úvaha s otevřeným koncem, která nepodává konečný vědecký rozbor a nekončí závaznou tabulkou shrnující můj pokus. Je spíš, přesně v duchu mých jiných článků, popostrčením vás, kaktusářů ve svých unikátních podmínkách. Tento článek nemá ambice podat finální rozřešení a jednoznačný návod k tomu, jak donutit semena některých kaktusů klíčit. Spíš je pobídnutím k tomu zkoušet nové věci a nebát se experimentovat.
Snad vám bude přínosem a inspirací a nebude jen dalším kouskem plastelíny z pera vášnivého kaktusáře a amatérského autora Petra Zeidlera. Pohodlně se usaďte, začínáme :o)
Minulý rok jsem se rozhodl udělat malý experiment s klíčením semen P. umadeave. Je to jedna z těch rostlin, jejichž semena nejsou žádná vzácnost a prodávají se spíš na váhu než na počet. A přesto tyhle kytky nikdo nemá. Proč?
Musím se hned na začátku této úvahy přiznat, že mě možná ani tak nezajímá, jak donutit tuhle rostlinu klíčit, ale spíše objevit různé mechanismy, které klíčení v přírodě ovládají. Je to vlastně spletitá síť kde čeho, kterou kaktusář ani nemůže doma obsáhnout. A tak to většina z nás rozhodí na substrát, s kterým je zvyklá pracovat, postříká vodou s roztokem nějaké „antihouby“ a uzavře víkem či potravinovou folií. A ono to buď vzejde nebo ne.
Například Miroslav Naxera ve svém článku o „horizontících“ píše, že semena nepálil kyselinou ani neskarifikoval. Rozhodil po substrátu a čekal. Hrál si však s vypalováním sluncem různých semen na stěnách skleníku. Některá semena chtěla víc, jiná méně. (Chrudimský kaktusář, články Miroslava Naxery)
Libor Kunte v jednom článku zase píše, jak omylem vypral kaktusová semena a jak to suprově klíčilo. Pavel Pavlíček má příběh s tím, jak zapomněl na balíček semen v akumulátorové kyselině. Po dni či dvou semena vypral, vysel a ejhle, zase to super klíčilo. Čím to je, že semena přežijí tyto drastické metody, a dokonce jim to pomůže? Každé semeno obsahuje desítky chemických sloučenin (fytohormonů) podporujících klíčení, ale i řadu jiných, které klíčení brzdí. Na jejich poměru (který není stálý, ale je dosti složitě řízen vnitřními i vnějšími faktory) pak závisí výsledek. Jak do nich sáhnout tak, aby semeno vyklíčilo? A pomohlo by porozumět poměrům na nalezišti? Toť otázka...
Někdy si říkám, jestli ty problémy klíčení nejsou jen důsledek slepé evoluční větve v jejímž středu se právě nacházíme. Třeba u M. luethyi je plodem celá rostlina a až jednou dozraje, tedy přesněji zanikne, odbourá různé chemické vazby v semenech, které zabraňují klíčení a konzervují semena po dlouhá léta. První je chemický signál, který vyšle umírající rostlina do pouzder se semeny. Druhé může být vyklíčení různých hub (plísní), které semenům řeknou, že nastala ta správná vlhkost. Vítr a čerstvý vzduch pak zařídí, že celý přírodní výsev nezničí plíseň, což v zavřené krabičce v kultivátoru je věc garantovaná.
semenáče M. luethyi, autorka fota Eva Rohová
Fire lily – Cyrtanthus ventricosus je rostlina, která ke svému vyklíčení potřebuje požár. Na ohni je závislá řada rostlin v Africe nebo Austrálii. Lily tuto spolupráci dovedla až do extrému. Bez ohně nevyklíčí a nevykvete. A tak se vám může stát, že jdete po spáleništi, kde není vůbec nic, jen doutnající uhlíky spáleného dřeva a ohnivě svítící květy téhle krásné rostliny. A proč se tak adaptovala? Je to velmi jednoduché. Konkurence. Má doslova jen pár dní na to, aby vyklíčila, zplodila potomstvo a pak zanikla. Ale těch pár dní ji nikdo nestíní, nebere vodu a živiny, neodlákává opylovače. Celý svět je tu jen pro ni. Klíčivost si zachovává 15, možná i více let. Mimochodem tyhle ohnivé krasavice opyluje nejen hmyz, ale také strdimilové. Strategie opylování jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Carnegiea gigantea opylují například kolibříci a netopýři. Anebo takový běžný opylovač jako včela a její vztah s orchidejí z rodu Cymbidium. Tato orchidej vylučuje vůni, která včelám voní jako feromon sršně mandarínské – jejich úhlavního nepřítele. A tak orchidej napadnou a doslova ji znásilní. Po jejich útoku kytka vypadá, jako by ji přežvýkal pralesní buvol, ale účel byl splněn, další generace zajištěna. (Buddha, včela a obří sršeň ze série Svět přírody).
Cyrtanthus ventricosus, autor © Callan Cohen www.birdingafrica.com
Příběh této rostliny je zachycen ve skvělé sérii Davida Attenborougha “Green planet”, 1. díl “Seasonal worlds”
Nepochybně bude spousta rostlin, které svou strategii cestování po světě založily na transportu v zažívacím traktu všech možných tvorů. Nabízí své šťavnaté plody myším, ptákům a dalším živočichům, kteří je ve svých žaludcích roznáší po prostředí, kde žijí. Tam jsou tráveny trávicími šťávami a pomalu se odbourávají dormanční mechanismy bránící semenům v předčasném klíčení. A nemusí to být jen vlivem kyselin v jejich žaludcích. Svou roli jistě hrají i mikrobi v jejich střevech.
A tak si kladu otázku, jak to za ty statisíce let vymyslel ten Pyrrhocactus. Obrnil semeno silnou slupkou bránící ostrému UV záření v zničení zárodku? Napustil semeno dormančními chemikáliemi, bránícími semenu vyklíčit v nepříznivých podmínkách? Časuje se klíčení semen na etapy, kde v určitých obdobích roku vyklíčí určitý počet semen? A jakou roli hraje vysoká poloha a z ní plynoucí nižší tlak a řidší vzduch? Jen si tu myšlenku „časování“ představte. Jeden dospělec udělá za rok 1000 semen s dvacetiletou klíčivostí a rozloží si jejich klíčení do celých 20 let. Na lokalitě je 50 dospělých rostlin. To je první rok 2500 semen, poslední rok 50 000 semen ze všech rostlin a 525 000 za 20 let ze všech rostlin. Neříkám to proto, že bych se divil, že těch rostlin v Argentině není přehršel. Říkám to proto, aby si laskavý čtenář uvědomil, že 100 semen v kelímku v jeho výsevním aparátu je nic ve srovnání s tím, v jakých číslech funguje příroda. Pak není divu, že když se cestovatel vrátí z výpravy a rozdá mezi pěstitele kilogram semen, tak ta klíčí náladově. Proč také ne, když ví, že na nich ta tíha zachování genu neleží.
Ale kdo si lehne v provincii Salta na 10 let ve výšce 3300 m vedle těch kaktusů, aby vykoumal, čím to je? Přístroje na měření výměny plynů v průduších, slunečního záření a tvorby chlorofylu máme, ale bude to stačit? Možná to tam pokoušou mravenci a ta malá ranka od kusadel způsobí skarifikaci, kterou simuluje kaktusář ostrým skalpelem. Možná to tam baští myšky, které svými trávicími šťávami naruší testu stejně jako kaktusář H2SO4 v 96 % koncentraci. A možná zvýšené UV záření postupně narušuje dormanční mechanismy v semenech které, když se potkají s příznivými vlhkostními podmínkami, způsobí klíčení semen. Vždyť tento „pyrháč“ si zachovává klíčivost řadu let (sám vysévám semena z roku 2014 a klíčí), takže času na trpělivou sluneční práci je spousta. Příroda má čas, u ní 10 let sem, 10 let tam. To jen my lidé spěcháme, honíme minuty a maximalizujeme výsledky. Přírodě je to jedno.
A co se osvědčilo mně? Je to vlastně docela jednoduché. Cestovatel v první řadě musí sebrat zralá semena. Což nezní příliš překvapivě, nicméně je to klíčová podmínka. A když už je mám tak je pálím 5 min. kyselinou sírovou 96 %. Ta akumulátorová se mi neosvědčila, respektive u ní to chce asi na chvíli zapomenout tak, jak se to povedlo Pavlovi Pavlíčkovi. Následně propláchnu a odstojím v kohoutkové vodě, usuším a rozhodím na substrát. Kdysi jsem to stříkal destilovanou vodou a klíčilo to super. Dnes to dělám kohoutkovou s Magnicurem a jde to také uspokojivě. Destilovaná voda tím, že je to opravdu jen voda se zřejmě lépe dostává do šupin v obalu semene a lépe stimuluje klíčení. Na „horizontíky“ to funguje také dobře, na M. luethyi vůbec. Substrát používám něco na bázi rašeliny (výsevní sub. naředěný pískem, klasický Argo kaktusy nebo takového něco). Zde zřejmě funguje lepší vlhkostní režim rovnoměrného zvlhčení, jako by byla semena na vatě a lepší režim odparu a kondenzace. Směs třeba pemzy a písku nebo jen písku či něčeho hrubšího, kde se tvoří louže, se mi právě z důvodu výše popsaného neosvědčilo. Vlhkost a odpařování nefunguje tak dobře. Nechávám zakryté a utěsněné potravinovou folií, teplota kolem 28 C°. Je to však rostlina, která věří na (argentinské) jaro, a tak je nejlepší doba říjen. Já časuji i do měsíčních fází. Jiné měsíce se mi zdaleka tak neosvědčily. Stejně jako akumulátorová kyselina, pračka, myčka nebo horká voda… Ale to neznamená, že to nepůjde někomu jinému. Mě to ale nešlo.
Neosvědčilo se mi takto stará semena ani vysévat bez ošetření – minimální klíčivost.
P. umadeave, provincie Salta, Argentina, někde okolo 3000 m. U nás takové otrnění neuděláte. Kvůli větru? Kvůli výkyvům teplot? Kvůli vysokému UV? Pokud to prostředí má takový vliv na habitat rostliny, kdo mi vysvětlí, že to nemá vliv na klíčení semen. Foto z dílny Jirky Musila, Plzeň
Jak vidíte, metod, jak přemlouvat neklíčící semena ke klíčení je celá řada a výsledek může být mnohdy náhodný. Náhodný v očích nás, systematicky pracujících lidí očekávajících maximální výnos. V očích přírody to může být jen logický důsledek nerespektování nebo neodhalení jejich logických mechanismů. Například toho, že ohnivá lily klíčí jen do spáleniště, kdy ví, že ji nikdo nebude stínit, utlačovat a obírat o živiny a přízeň opylovačů.
Možná i ti naši mazlíci mají nějaké takové pro nás zatím utajené mechanismy, které, až odhalíme, by mohly fungovat. No jen se přihlaste ti z vás, kteří dali do misky se semeny papírek, který zapálili a nechali shořet a kolik jim pak vyklíčilo semen? A není potřeba hned zapálit celý skleník, aby kaktusář odhalil novou metodu zvýšení klíčivosti semen vzácných kaktusů. Hledejte inspiraci kolem sebe, protože „není jen kaktusy kaktusář živ“.
P. umadeave, LA 14/L41, Esquina Negra, Quebrada del Toro, Salta, 3217 m, Argentina, tyhle zrovna klíčí dobře a v nabídce stále jsou. Foto ze sbírky autora, vlastní výsev
PS.: článek již vyšel v brněnském zpravodaji Azet, pro který bych i nadále rád psal. Zde vychází v upravené verzi. Za revizi děkuji Radkovi Čechovi, tč. předsedovi brněnského klubu Astrophytum.
Pěkné čtení přeje Petr Zeidler
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.