Zdeněk Botoš
(1953 – 2021)
Dne 25. 11. 2021 opustil naše kaktusářské řady pan Zdeněk Botoš z Třebušína na Litoměřicku.
Vybavuji si to jako dnes – vyzvedávám Zdeňka v malebném Třebušíně, městě, nad nímž se na čedičovém vrchu hrdě tyčí pozůstatky kdysi slavného Žizkova hradu Kalich. Přijíždím jako téměř vždy pozdě… Ať už zní moje výmluva jakkoli, Zdeněk ji vždy vlídně vyslechne a záhy se uvelebí na sedadle spolujezdce – neunikne mu můj poněkud drsnější způsob zavírání dveří – vždyť před lety, ještě v řadách hasičů, si služební auta museli hýčkat. Nyní se proto stává obhájcem i mého vozu – zaslouží si přece šetrné zacházení! Nezapomene mne vzápětí pochválit, kterak jsem vyluxoval potahy, abych se po tom pokárání necítil být příliš nesvůj… Ale to už stoupáme do kopečků u Rýdče a Tašova, rozprostírá se před námi malebná krajina Českého Středohoří a Krušných hor, koupajících se v modravé dáli, a pomalu zapřádáme hovor. Tu si na něco postěžuji já, tu zas on, vzápětí se řeč stočí k rodině – Zdeněk se pochlubí svými šikovnými vnoučaty, zmíní se o manželce a téměř vždycky se dotkneme nějakých zdravotních problémů – inu, o čem jiném se také dá mluvit s doktorem? Na okraji lesa, pole, nebo v zákrutu cesty nás často překvapí nějaký ten daněk, zajíc, nebo srna – jednou nám přes cestu přeběhl i jezevec. Jsou však chvíle, kdy Zdeňkovi dojde řeč – stává se to hlavně v ostrých zatáčkách nad ústeckou čtvrtí Střekov – poněkud křečovitě se přitom drží opěradel a madla nad dveřmi spolujezdce – tehdy si uvědomuji, že má jízda se začíná podobat adrenalinovému zážitku a trochu zvolním. Zdeněk, jakoby mi četl myšlenky, mávne rukou a řekne: „Tak holt přijedeme o deset minut později, ono se to nepotentuje...“
Nepotentovalo se to nikdy – jako opozdilci jsme měli problém leda tak najít volnou židli v salonku…
Zdeněk pocházel z Ploskovic, vyučil se malířem, ale byl mužem mnoha profesí – nějaký čas pracoval v kovovýrobě, později posílil řady litoměřických hasičů. Ještě v důchodovém věku vypomáhal obci Třebušín jakožto předseda sboru dobrovolných hasičů – mohl tak své dlouholeté zkušenosti patřičně zúročit.
Kaktusům a ostatním sukulentům se začal věnovat již ve školním věku. Ani on se nevyhnul některým začátečnickým chybám – například po jednom zimování v temném sklepě mu část sbírky shnila. Z chyb se ale brzy poučil – dokladem toho jsou sbírkové kusy z roku 1975 (stejného roku se Zdeněk oženil), jenž můžeme v jeho skleníku najít dodnes.
Již po svatbě se Zdeněk natrvalo zabydlel v Třebušíně a zde si postavil dva skleníky – jeden víceméně “sbírkový”, druhý “provozní”, ve kterém pečoval o semenáčky a ošetřoval, nebo “zmlaďoval” dospělé jedince. Nalezli byste tu obrovské ferokaktusy, sloupkovité čahouny (např. Armatocereus, Carnegie, Trichocereus pasacana v. zizkeanus, Cleistocactus strausii, Myrtillocactus schenckii, Cephalocereus senilis, Oreocereus ritteri a další), astrofyta, notokaktusy a dalších zástupce různých rodů.
Pojilo jej přátelství s řadou kaktusářů, nejen z oblasti Ústí nad Labem, Roudnice, ale také např. ze Žatce a Rakovníka. Ve výsevech nepolevil ani jako důchodce – s láskou si hýčkal nové přírůstky do své velké kaktusové rodiny a neváhal kaktusy darovat přátelům plnými hrstmi – a to nejen drobné odchovance, nýbrž i vzrostlé a letité rostliny. Já jsem kupříkladu od Zdeňka v dubnu 2015 dostal nejméně dva kaktusy, kterým bych měl vlastně vykat – jsou totiž o několik let starší než já (ročníky 1975 a 1976) – Ferrocactus histrix a pěkný exemplář “sedátka pro tchýni” (tedy E. grusonii) – žádnou korpulentní dámu bych na něj ovšem neposadil – riskoval bych, že tomu krasavci zlomí trny…
S dcerou jsme se tenkrát cítili jako Alenka v říši divů – já zíral na skleník a dcera zas obdivovala v chlívku malá prasátka, králíčky a kočku – svou ukázněností si od manželů Botošových vysloužila sušenky a čokoládová vajíčka…
Když jeden z mých litoměřických kolegů zastupitelů – sám amatérský kaktusář – navštívil Zdeňkovu sbírku, užasle zíral na sloupkovité velikány a pak prohlásil: „Tak takové kaktusy jsem neviděl ani v Kew Gardens – a že tam měli věru pěkné kousky...“
Zdeněk se pravidelně účastnil schůzek Ústeckých kaktusářů – se zájmem sledoval přednášky z cest o Mexiku a nejednou vypomohl se zapůjčením svých rostlin pro výstavy klubu. I v časopisu Kaktusy se o něm v krátkém článku zmínil přítel Jan Gratias (číslo 2/2020).
Co ještě dodat na závěr?
Zdeňku, všem nám moc chybíš a snad je ti v tom kaktusovém nebi dobře!
MUDr. Miroslav Jenček
