Chřestýš na chilli
Já osobně považuji mexickou kuchyni za velmi dobře poživatelnou, chutnou a zajímavou. I ten čerstvý koriandr, jemuž místní říkají cilantro, mám rád, k tomu jídlu mi celkem sedí.
Proto jsem trochu trpěl, když jsme se přesouvali mezi botanickými zastávkami poblíž větších měst a většinou bez zastávky míjeli různé, slibně vypadající stánky s místní kuchyní.
Je sice fakt, že naším hlavním zájmem byly zejména kaktusy, ovšem trochu podezřívám vedoucího výpravy, že mu přišel vzhled nás ostatních zbytečně široký. Na naše četné žádosti o gastronomickou zastávku nás většinou chlácholil příslibem napůl ztvrdlé housky s kouskem sýra večer, v lepším případě nám doporučil konzumaci banánu a plechovky piva. Pouze občas, asi abychom si moc nepřivykli, svolil se zastávkou v nějaké zajímavé občerstvovně.
T
Typické tortillky, jen ještě podle gusta dochutit trochou salzy.
Kdesi uprostřed Mexika leží křižovatka 2 silnic, jedna ze severu na jih, druhá z východu na západ. A v tomto místě na konci světa Mexičané postavili pár baráků a nazvali to městem. Přemluvili jsme vedoucího výpravy ke krátké gastro pauze a slíbili, že budeme rychlí a hodní při nadcházejícím přesunu dále. Asi i proto jsme se rozdělili do dvou sousedních stánků, abychom byli dříve hotovi.
Já samozřejmě upřednostnil „placičkárnu“ postarší Mexičanky. Ta, když viděla skupinku gringů, pookřála, roztopila plotnu a začala nám nabízet plněné tortilly. Klasika: ohřát tortillu, poklást předem připravenou masovou směsí, trocha zeleniny, asi i sýr nabízela, zamotat, zapéct, nakrmit hosta. První tortilla do mě zasvištěla celkem rychle, však ono to nebývá nijak přehnaně velké. Šel jsem si pro další kousek a trochu okouněl, co že tam má paní za další náplně. Ta asi tušila, že jsem zvědavý, takže začala ukazovat, co je co, až došlo na další misku, ke které poznamenala něco jako: Carne chile cascabelo.
Neumím španělsky, ale považuji za cestovatelskou čest naučit se aspoň názvy jídla a pití, abych nevypadal jako úplný blbec. Takže v mém překladu „maso z chřestýše na chilli“ znělo úžasně a bylo nutné ochutnat… O kulinářském objevu jsem samozřejmě informoval i kolegy, taktéž ochutnali. Moudře jsme pohovořili o lovu jedovatých hadů za účelem konzumace, celkem nám to všem připadalo přirozené. Však jsme již slyšeli zkazky o tom, jak Mexičan v bílé košili veze mrtvého chřestýše na nosiči kola po prašné cestě k nedělnímu obědu a tak podobně. Prý to chutná jako ryba, ale je to tužší maso.
Každopádně jsme dobře pojedli, popili a drahé to nebylo. Pouze odpoledne na mě trochu padla obava, zda se mi nebudou chtít mstít ty jedovaté potvory za to, že jsem jim snědl kamaráda. Nemám tu žoužel bez končetin rád. Co když to ze mě ucítí? Stejně jako se mi zdá, že po pobytu v Číně na mne psi dost často vrčí?
Skutečnost ovšem často bývá obyčejnější, než se zprvu zdá. Když jsem procházel e-shopy se semínky chilli, propojily se myšlenky na chřestýší směs s obrázkem a nápisem na displeji a já prozřel. Samozřejmě nelze vyloučit, že tu a tam neposlouží masitý chřestýš jako vítané zpestření domorodého jídelníčku. Před několika lety bylo možné v Praze v jedné z restaurací pojíst kus chřestýše na houbách, myslím, že dovoz z Bolívie. Ovšem v našem případě se s vysokou pravděpodobností jednalo o pouhou směs mletého masa se zeleninovou paprikou, která se nazývá „Chile Cascabel“. Paprika tvaru a velikosti malého rajčete, většinou mírně pálivá. S chřestýšem má společného pouze to, že po usušení celých papriček semena uvnitř chrastí. Takže žádná gastronomická senzace se zase nekonala.
Autor článku si vybírá a odkrajuje ty nejlepší kousky.
Autor: Jirka Konstantinovič
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň
Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
Na webu Klubu kaktusářů Plzeň, z.s. najdete další a další příspěvky zkušených pěstitelů z plzeňského klubu kaktusářů. Doporučeno redakcí kaktusových novin INCACT.CZ!
