Uebelmannia pectinifera Buining subsp. horrida (P. J. Braun) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Succulenta, 74: 135, 1995
Uebelmannia pectinifera var. horrida P. J. Braun, Kakt. und and. Sukk., 35: 264-266, 1984
Jméno druhu znamená v překladu "hřebeny nesoucí" a vztahuje se k trnům seřazeným na hranách žeber do hřeben ovitého útvaru. Jméno "horridus" znamená v překladu hrozivý, a u toho poddruhu se vztahuje k dlouhým, hrozivě odstávajícím trnům, resp. k jeho odlišnosti od nominátního poddruhu.
Popis
Stonek jednotlivý, v mládí kulovitý, později kyjovitý až válcovitý, až 1 m vysoký a 100-170 mm široký, pokožka zelená hrbolatá, matná, bez voskovitých povlaků, žeber 23-27, ostrá, trojúhelníkovitá, hladká, s kanálky obsahujícími slizové gumovité látky. Areoly hustě na hraně žeber uspořádané, kruhovité. asi 2 mm velké a 3 mm od sebe vzdálené, v mládí s chudou šedavou či hnědavou vlnou, záhy holé. Trny sotva rozlišitelné na okrajové a středové, přímé, jehlovité, odstávající, na svrchní straně mírně zploštělé, hnědavé až černé, asi 20-40 mm dlouhé, nejdelší (středové) nejsilnější, trny nejsou uspořádány do hřebenovitých útvarů, jsou propleteny a divoce odstávají. Květynálevkovitého tvaru, 8-16 mm dlouhé a až 10 mm široké; trubka asi 8 mm dlouhá s trojúhelníkovitými šupinami a bílými vlásky a štětinami; okvětní lístky dlouze jazykovité, celokrajné, špičaté, žluté s odstíny načervenalé či nazelenalé barvy; pestík asi 6-7 mm dlouhý, bliznových laloků 7-8, běložluté barvy, tyčinky běložluté. Plod kyjovitý až válcovitý 15-25 mm dlouhý a 6-8 mm široký, ve zralostí masitý, oplodí červené až růžově fialové, šťavnaté. Na povrchu s několika masitými šupinami s krátkou bílou vlnou či chlupy. Semena mušlovitého tvaru s výrazným hřbetním hřebenem, testa hladká, lesklá, tmavě hnědá až černá, buňky testy mírně vypuklé.
Variety a formy
Uebelmannia pectinifera zahrnuje následné poddruhy:
- subsp. pectinifera, se synonymy U. pectinifera var. pseudopectinifera a U. pectinifera var. multicostata; také sem patří zřejmě populace rozšířená do sbírek jako "U.ammotrophus n. n."- subsp. flavispina (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, sem náleží i jména U. pectinifera var. crebrispina Strecker a U. waraaii Ritter n. n.- subsp. horrida (P. J. Braun) P. J. Braun et E. Esteves Pereira.
Výskyt a rozšíření
Typové rostliny byly sbirány v roce 1982. severovýchodně od Engenheiro Dolabela, Sitío, Mun. Bocaiúva, stát Minas Gerais, Brazílie, na pískovcových skalách a drolinách křemenců, na pahorcích o výšce 700-850 m n. m. Oblast pohoří Serra do Espinhaco (Serra Mineira) spadá do povodí Rio Sao Francisco a je příznačná stále teplým tropickým podnebím. Podobně jako na lokalitách jiných druhů rodu Uebelmannia i zde je rozšíření omezeno na plochy sypkých křemičitých písků a na skalní útesy a rozsedliny křemencové podložní horniny. Čistý křemenný písek, který je na povrchu, je několik cm hlouběji nahrazen tmavou půdní humusovou vrstvou. V okolí rostou řídké opadavé křoviny, až 2 m vysoké Vellozia spec., stálezelené růžicovité Encholirion spec. aj. K společně se vyskytujícím rostlinám náleží i charakteristické orchideje Bulbophyllum ipanemensis. Bifrenaria harrisoniae, Laelin spec., Oncidium martianum aj., často sídlící na holých skalách a na nánosech písků (epilithicky). Z kaktusovitých jsou nezřídka zastoupeny Cipocereus minensis, C. crassisepalus, Pilosocereus werdermanninnus a Discocactus placentiformi.
Poznámky
V sedmdesátých letech minulého století znamenal objev těchto neobyčejně krásných a zajímavých kaktusů ve státě Minas Gerais v Brazílii obrovský zájem o kaktusovou vegetaci této obrovské země, za následek to mělo příliv několika desítek nově objevených druhů i rodů. Subsp. (varieta) horrida je odlišná od ostatních již od prvních dnů po vyklíčení. Barva a tvar rostlinky a samozřejmě délka trnů (což je ale podružné) jsou jiné.
Literatura
Heek W. et W. Strecker, An den Standorten von Uebelmannia, Kakt. und and. Sukk, 45: 134-136, 1994
Heek van W., W. Strecker, Rod Uebelmannia. Kaktusy 36, Speciál 2, 2002
Herm K., A. Hofacker, G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cacti of Eastern Brasil, p. 451, 2004
Pěstování
Příslušníci této skupiny Uebelmannia (podrod Leopoldhorstia) jsou považováni za mimořádně atraktivní, ale současně značně náročné kaktusy, vhodné jen do rukou zkušených pěstitelů. Během let byly do kultury dovezeny stovky, snad tisíce dokonalých importů, většina z nich ale nepřežila a dříve či později uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnutí během klidového období, případně i nízké teploty v tomto čase. Minimální hodnoty teploty jsou udávány min. 15 °C (nejlépe 18-20 °C). Ideálním místem pro zimování je světlý okenní parapet v interiéru.
Většinou se mladé rostliny a semenáče roubují na nejrůznější podnože (nejdokonalejším druhem podnože je nepochybně Eriocereus jusbertii). v posledních letech se vzácně objevují v nabídce i pravokořenné semenáče. Koncem zimy a v časném jaru někdy nasazují poupata a opylení květů v té době není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím jaru a v létě, během měsíců květen - červenec, kvetení dobře pěstovaných rostlin ve vhodných podmínkách bývá značně bohaté a nezřídka se otevírají i desítky květů najednou. Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnuti, doporučit lze jejich včasné roubování na Echinopsis cv., případně další přeroubování na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají semenáče až po více letech, zhruba po deseti a více, při dosažení velikostí 5-6 cm.
Foto na přírodním stanovišti Rudolf Krajča, text Jan Říha.
