|
|
Uebelmannia flavispina Buining et Brederoo, Succulenta, 52: 9-10, 1973
Jméno druhu znamená v překladu "hřebeny nesoucí" a vztahuje se k trnům seřazeným na hranách žeber do hřebenovitého útvaru. Jméno poddruhu "flavispinus" vystihuje výrazné žluté až žlutohnědé zbarveni trnů.
Popis
Stonek jednotlivý, zprvu kulovitý, později kyjovitý až válcovitý. až 500 mm dlouhý. žebra v počtu 16-29, výrazná, na průřezu trojúhelníkovitá, hladká, epidermis zelená bez voskovitých povlaků. Areoly kruhovité, asi 2 mm velké, hustě seřazené po hranách žeber, na temeni s krátkou chudou žlutavou plsti. Trny stěží rozlišitelné na okrajové a středové, nejdelší středové asi 2-4, až 25 mm dlouhé, pevné, jehlovité, přímé, do hřebenů uspořádané, odstávající, žluté až žlutohnědé barvy, ostatní trny asi 2-6, kratší, stejné barvy. Květy vyrůstají z temenní žlutobílé vaty, nálevkovité, asi 8-16 mm dlouhé a 6-10 mm široké, okvětní lístky jazykovité, celokrajné, špičaté, sytě žluté. Plod ve zralosti se prodlužující, kyjovitý až válcovitý, 15-25 mm dlouhý a 6-8 mm široký, ve zralosti masitý, dužnatý, oplodí červené až růžově fialové, šťavnaté, na povrchu s několika masitými šupinami s krátkou bílou vlnou či chlupy.Semena mušlovitého tvaru, s výrazným hřbetním kýlem, testa hladká, lesklá, tmavě hnědá až černá, buňky testy mírně vypuklé.
Variety a formy
Poddruh flavispina představuje v přírodě izolovanou populací, která je značně homogenní, určitá proměnlivost existuje v intenzitě pigmentace otrnění - barva se pohybuje od hnědé až po jasně či světle žlutou. Subsp. flavispina společně se subsp. horrida a nominátní subsp. pectinifera řadíme k druhu U. pectinifera.
Výskyt a rozšíření
Typová lokalita byla udána velmi přesně, Brazílie, stát Minas Gerais, Municipio Diamantina, 8 km po silnicí ke Conselheiro Mata, 18°15 'S a 43°44 'W, na křemencových skalách, ve společenstvu campo rupestre, v nadmořské výšce mezi 1200-1350 m. Naleziště představuje jakýsi ostrov - na sever i směrem na jíh od naleziště tohoto poddruhu rostou v přírodě populace subsp. pectinifera.
Poznámky
Společně s ostatními poddruhy řadíme subsp. flavispina do podrodu Leopoldhorstia, vyznačující se většími semeny a jejich okamžitou vysokou klíčivostí. Bohužel však masité dužnaté plody obsahuji semen jen málo až velmi málo, a to i po opakovaném kontrolovaném opylení v optimálních podmínkách. Zřejmě právě proto jsou jedny z nejkrásnější kaktusů našich sbírek doposud tak vzácné, pořád není dostatek semen pro jejich masivní množení. Přesto je nejvzácnější subsp. flavispina, pak následuje pseudopectinifera. Navštívili jsme lokality, které ještě asi nikdo neviděl, hustota rostlin je velmi nízká. Nejsem si jistý u var. psedopectinifera, ale máme zato, že to je jediná autogamní (samosprašná) varieta z celého rodu. Subsp. (varieta) horrida je odlišná od ostatních již od prvních dnů po vyklíčení. To se týká barvy a tvaru rostlinky a samozřejmě i délky trnů.
Literatura
Heek W. et W. Strecker, An den Standorten von Uebelmannia, Kakt. und and. Sukk, 45: 134-136, 1994
Heek van W., W. Strecker, Rod Uebelmannia. Kaktusy 36, Speciál 2, 2002
Herm K., A. Hofacker.,G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cactí of Eastern Brasil, p. 451-453, 2004
Pěstování
Příslušníci podrodu Leopoldhorstia jsou považováni za mimořádně atraktivní, ale současně i značně náročné kaktusy, náležící jen do rukou zkušených pěstitelů. Během let byly do kultury dovezeny stovky, snad i sice dokonalých importů, většina z nich nepřežila a dříve či později uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnuti během klidového období. případně í nízké teploty v tomto čase. Udávají se nutné minimální hodnoty teploty okolo 15 °C (nejlépe 18-20°C). Ideálním místem pro zimování je světlý okenní parapet v interiéru.Většinou se mladé rostliny a semenáče roubuji na nejrůznější podnože (nejdokonalejším druhem podnože je nepochybně Eriocereus jusbertii), v posledních letech se vzácně objevuji v nabídce i pravokořenné semenáče. Koncem zimy a v časném jaru někdy nasazují poupata a opylení květů v té době není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím jaru a v létě, během měsíců květen - červenec, vzhledem k malému počtu rostlin v kultuře a jejich menší ochotě nasazovat poupata byla až donedávna semena nabízena výjimečně, v dnešní době jsou nabízeny i tisícové porce semen. Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnutí, doporučit lze jejich včasné roubováni na Echinopsis cv., případné další přeroubováni na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají semenáče až po 10 a více letech, při dosažení velikosti 5-6 cm.
Foto Naďa Vykydalová a Rudolf Krajča. Text Jan Říha.
