Uebelmannia meninensis Buining, Kakt. und and. Sukk., 19: 151-152, 1969
Uebelmannia gummifera (Backeb. et Voll) subsp. meninensis (Buin.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Succulenta, 74: 226, 1995
Jméno druhu bylo zvoleno podle místa nálezu u městečka Pedro Menina v pohoří náhorní plošiny (Chapada) Diamantina ve státě Minas Gerais v Brazílii.
Popis
Stonek kulovitý až ve stáří válcovitý, jednotlivý, 50-300 (-400) mm vysoký a 60-150 mm široký, pokožka hrubá, hrbolatá, matná, zelená, načervenalá až červenohnědá, žeber asi 30-40, silně hrbolatá až rozpadlá do bradavek, v tkáních kanálky obsahující gumovité slizy, bradavky kuželovité, dolů skloněné, asi 4,5 mm vysoké a 4-5 mm široké, asi 4 mm od sebe vzdálené. Areoly na vrcholu bradavek, kruhovité, asi 2 mm velké, v mládí se skrovnou šedavou vlnou, později holé. Okrajové trny (juvenilní rostliny) v počtu asi 10, rozprostřené, až 8 mm dlouhé, hnědavé až žlutavé, středové trny (adultní rostliny) asi 2-3, 10-25 mm dlouhé, jehlovité, pevné dřevité, odstávající, přímé, často vzhůru zahnuté, zploštělé, hnědavě černé. Květ nálevkovitý až zvonkovitý, 20-25 mm dlouhý a 18-30 mm široký; trubka asi 10 mm dlouhá s trojúhelníkovitými drobnými blanitými šupinami a bílými vlásky; okvětní lístky jazykovité, špičaté, celokrajné asi 2 mm široké, tmavě žluté; bliznových laloků 7-8, světle žluté; nitky tyčinek světle žluté, prašníky žluté. Plod vysýchavý, blanitý, víceméně kyjovitého tvaru, asi 6-8 mm dlouhý, 4-6 mm široký,oplodí zelenavé až žlutavé. Semeno kapkovitého tvaru, asi 1,1-1,3 x 0,8-0,9 mm velké, testa černá nebo až tmavě červeno-hnědá, buňky testy vypuklé.
Variety a formy
Popsána byla U. meninensis var. rubra Buin. [syn. U. gummifera var. rubra (Buin.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira], s nápadně červenou až červenohnědou pokožkou. Studie v terénu (R. Schulz, M. Machado, 2000) však jasně ukazuji, že zelené i červenohnědé rostliny rostou na stejné lokalitě. Brněnský odborník R. Krajča pozoroval převahu "červených" U. meninensis v určitém výškovém stometrovém pásu (mezi 1150-1250 m n. m.), zatímco níže a výše rostou populace převážně se zelenou pokožkou. Přesto se ve sbírkách pěstují jako oddělené linie (variety), které si zachovávají svůj vzhled.
Výskyt a rozšíření
Typová lokalita leží nad osadou Pedro Menina, v nadmořské výšce asi 1000-1300 m, mun. Itamarandiba, stát Minas Gerais, v Brazílii. Později byly objeveny a studovány populace na řadě míst v dalších pohořích v Serra do Ambrosio, Serra Grande a Serra Negra (v podstatě hřebeny náležející do systému Chapada Diamantina) v nadmořské výšce až 1600 m. Byly nalezeny početné populace, jejich studie ukázaly statisícové počty jedinců. Ve všech případech rostou na bělavých křemencových píscích a štěrcích (na úpatích hor a na pahorcích), vzácně (na vrcholech pohoří) i na skalních křemencových útesech ve štěrbinách, puklinách a na terasách. Čistý křemenný písek, který je na povrchu, je několik cm hlouběji nahrazen tmavou půdní humusovou vrstvou. V okolí rostou řídké opadavé křoviny, až 2 m vysoké polokeře Vellozia spec. (Velloziaceae), stálezelené růžicovité Encholirion spec. (Bromeliaceae), zajímavé druhy orchidejí, broméliií a vřesovcovitých (Ericaceae) aj.
Poznámky
Rod Uebelmannia byl rozdělen na dva podrody, kromě nominátního subg. Uebelmannia (U. gummifera, U. meninensis, U. buiningii) je to subg. Leopoldhorstia (U. pectinifera, s poddruhy: subsp. horrida, subsp. flavispina, subsp. multicostata), ne vždy je však toto členění přijímáno. Podrod Uebelmannia zahrnuje několik blízce příbuzných a podobných druhů (podle některých studií poddruhů), které pocházejí z poměrně malé oblasti. Zprvu byly považovány za vzácné rostliny, v současnosti se ukazuje, že jejich populace jsou často husté, početné a celkový odhad početního stavu celé skupiny se překvapivě odhaduje na několik stovek tisíc (Schulz et Machado, 2000).
Literatura
Braun P. J., Uebelmannia buiningii, eine bald ausgerottete Art, Kakt. und and. Sukk., 39: 2-3, 1988
Buining A. F. H., Uebelmannia meninensis var. rubra Buining in Krainz, Die kakteen Lfg., p. 55-56, 1975
Heek W. van et W. Strecker Rod Uebelmannia, Kaktusy, "Speciál" 2, 2000
Herm K., A. Hofacker, G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Nyffeler R., The genus Uebelmannia (Cactaceae), Bot. Jahrb. Syst., 120: 145-163, 1998
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cacti of Eastern Brasil, p. 451-453, 2004
Pěstování
Příslušnici celého rodu ; jsou považováni za náročné kaktusy, vhodné do rukou zkušenějších pěstitelů. Většinou se roubují na nejrůznější podnože, v posledních letech se vzácně objevují i pravokořenné semenáče. Naprostá většina dovezených rostlin záhy v našich podmínkách uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnuti během klidového období, případně i nízké teploty v tomto čase. Udávají se nutné minimální hodnoty teploty okolo 15 °C. Ideálním místem pro zimování je okenní parapet v interiéru, udržovat teplý provoz skleníku je nákladné. Koncem zimy a v časném jaru se někdy objevují poupata a opylení květů není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím létě, během měsíců červenec a srpen (ing. J. Bušek informuje o velmi bohatém kvetení svých rostlin v té době). Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnutí, doporučit lze jejich včasné roubování na Echinopsis cv., případné další přeroubováni na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají během několika let, po dosažení velikostí asi 4 cm, tedy na rozdíl od jiných příslušníků rodu poměrně rychle. Nutné je opylení květů pylem cizího jedince (cizosprášení).
Foto Rudolf Krajča u osady Pedro Menina v Brazílii, text Jan Říha.
