|
|
Thelocactus lophophoroides Werdermann, Kakteenkunde, 9: 176-177, 1934
Strombocactus lophophoroides (Werd.) Knuth in Backeberg et Knuth, Kaktus-ABC, p. 356, 1935
Toumeya lophophoroides (Werderm.) W. T. Marshall, Cactus (Paris), 4: 5, 1946
Neolloydia lophophoroides (Werd.) E. F. Anderson, Bradleya, 4: 22, 1986
Pediocactus lophophoroides (Werd.) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov. (Rychnov nad Kněžnou). sect. natur., 5: 21, 1998
E. Werdermann zvolil druhové jméno pro podobnost tohoto turbinikarpusu s rostlinami rodu Lophophora.
Popis
Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý nebo tupě kuželovitý, 25-30 mm vysoký a 40-50(-80) mm široký, matně zelený, šedozelený až tmavozelený, žebra rozdělena do 4-6 hranných bradavek 2-4 mm širokých s ostrými nebo okrouhlými hranami; areoly 2-2.5 mm, oválné, zpočátku s krátkou bílou vlnou, později holé; temeno květuschopných rostlin s hustou bílou až stříbřitě šedou vlnou, ze které vyčnívají trny; trny většinou jen okrajové, šídlovité, (2-)4-6(-7), odstávající, dolní okrajové silnější a kratší, 2-8 mm dlouhé, horní někdy chybějí, tenčí, zahnuté, 2-10 mm dlouhé, nebo všechny stejné, 10-15 mm dlouhé; středový trn jeden, častěji však chybí; všechny trny hladké, bílé, šedavé s hnědou nebo černou špicí.
Květ 35(-55) mm široký, nejčastěji čistě bílý s hedvábným leskem, žlutavý, někdy s růžovým odstínem nebo tmavě růžovým jícnem; okvětní lístky někdy s růžovým středním proužkem. široce nebo úzce kopinaté, v počtu 12-20 ve dvou až třech řadách; bliznové laloky v počtu 4-7, bělavé, asi 2,5 mm dlouhé, blizna kratší než zlatožluté prašníky.
Plod zelený s červeným nádechem, pukající podélně.
Semena o velikosti okolo 1 mm, černá, lesklá, s bradavčitou testou.
Variety a formy
Výskyt na rozsáhlém území a ve specifických přírodních poměrech podmiňuje i relativně velkou různorodost těla, trnů i květů, která je však v mezích proměnlivostí druhu, T.lophophoroides je nezaměnitelný s ostatními taxony rodu, zejména svým velkým, plně otevřeným květem. Popis, tak jak je uveden v tomto textu. se snaží postihnout variabilitu taxonu v celé šíři.Nedávné přiřazení T. jauernigii k T. lophophoroides jako subsp. jauernigii (G. Frank) Battaia et Zanovello, 1995] není zřejmě správným krokem. Nejbližším příbuzným se jeví být T. laui Glass et Foster.
Výskyt a rozšíření
Za typovou lokalitu bylo označeno okolí Las Tablas, San Luis Potosí, Mexiko, nadmořská výška 1200 metrů. Rostliny zde nalezl v roce 1931 Sauer. Zde se však T. lophophoroides už téměř nevyskytuje. Areál rozšíření je však veliký a podle současných znalostí se rozkládá na semiaridní bezodtokové náhorní plošině s nadmořskou výškou okolo 1000 metrů mezí 99° 50' a 100° 15' západní délky a 21 ° 55' a 21 u 20' severní šířky. Terén je geologicky velmi výrazný (převaha sádrovce, pH více než 7, extrémní hodnoty přesahují pH 8) se sporou vegetací. Z kaktusů zde rostou ještě opuncie a Coryphnntha maiz-tablasensis, která však vyhledává ostrůvky s pro ní přijatelnějšími půdními podmínkami. I meteorologické poměry jsou velmi tvrdé a turbinikarpusy na ně reagují tak, že většinu roku přežívají zatažené pod úrovní terénu. Frekvence kvetení a zrání plodů jsou přímo úměrné přísunu vodních srážek.
Literatura
Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986
Glass C. et Foster R., A revision of the genus Turbinicarpus (Backeb.) Buxb. et Backeb., Cact. Succ. J. (US), 49: 161-176, 1977
Halda J. et Crkal K., Turbinicarpus laui Glass et Foster, Atlas kaktusů, 2: 78, 1978
Jantschgi G., Thrbinicarpus laui - ein Verbindungslied zwischen knuthianus und lophophoroides?, Turbi-now, 7, Dezember 1999
Lechner P., Jantschgi G. et Hernandez Valencia R. E.. Turbinicarpus lophophoroides, Turbinow, 2, 1997
Slaba R., Turbinicarpus lophophoroides (Werd.) Backeb. et Buxb. Pěstitelsky náročný druh s atypickým areálem výskytu, Kaktusy, 33: 66-68, 1995
Zachar M., The genus Turbinicarpus, p, 35, 2004
Zachar M., Staník R., Lux A. et Dráb I., Rod Turbinicarpus, p. 20, 1996
Pěstování
Jedná se o specializovaný taxon, se speciálními pěstitelskými nároky. Taková je základní stručná charakteristika T. lophophoroides, který je často považován za nejchoulostivější turbinikarpus. Z podmínek na nalezištích, popsaných v předcházející kapitole, lze odvodit vlastnosti substrátu, který by měl obsahovat při pravokořenném pěstováni minimum organických složek. Recept na to kdy zalévat také neexistuje, rostliny v kultuře dokáží reagovat na vlhký substrát v nevhodnou dobu téměř okamžitým úhynem. Platí jediné pravidlo - nejsi-li si jist, nezalévej! Jiná, podstatně jednodušší situace je u roubovaných rostlin, ty však vyrůstají na miniaturu, za kterou je T. lophophoroides považován, do nepřirozené velikosti.
Foto Pavel Pavliček ve vlastní sbírce, text Vladislav Šedivý.
