|
|
Echinocactus coptonogonus Lemaire, Cact. Aliq. Nov. Descr., 23, 1838
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17: 317, 1841
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawrence var. major (Lem.) Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17: 317, 1841
Brittonrosea coptonogona (Lem.) Speg., Anales Soc. Cienc. Argent., 96: 69, 1923
Ferocactus coptonogonus (Lem.) N. P. Taylor, Cact. Succ. J.GB, 42: 108, 1980
Jméno coptonogonus vystihuje charakter žeber "se zářezy" tj. silná masivní žebra jsou přerušována hlubokými zářezy, ve kterých vyrůstají zapuštěny areoly s trny. Druhý význam jména by mohl vystihovat nápadné otrnění na žebrech rostlin (řec. koptó = bodám, píchám; -gonus = -úhlý, -hraný, s hranami.
Popis
Stonek jednotlivý, velmi vzácně odnožující, ploše kulovitý až kulovitý, někdy ve stáří krátce válcovitý, 50-100 mm dlouhý a 60-250 mm široký, temeno vpadlé, pokožka šedozelená. Žeber 13, na průřezu trojúhelníkovitá, s širokou bází, přímá až mírně zprohýbaná, až 15 mm vysoká. Areoly na každém žebru v počtu 3-4, od sebe vzdálené asi 20 mm, v mládí plstnaté později holé s výrazným mimokvětním nektariem. Okrajové trny 2, silné, dřevité, ven a dolů z areoly směřující, šídlovité, asi 10 mm dlouhé, hnědavé; středové trny 3, v horní části areoly, dřevité, směřující vzhůru, mírně zahnuté, prostřední nejdelší, až 30 mm dlouhý, zploštělý, 3-4 mm široký, hnědavý, později šednoucí, dva postranní kratší, načervenalé či sytě hnědé, později rovněž šednoucí. Květ rašící v nejmladších areolách v temeni, nálevkovitý, 20-30 mm dlouhý a až 40 mm široký, šupiny na květním lůžku a květní trubce srdcovitě dole rozšířené, papírovité, se zvlněnými okraji; vnější okvětní lístky kopinaté, purpurové, s bělavými zvlněnými okraji; vnitřní okvětní lístky jazykovité, špičaté, asi 20 mm dlouhé, narůžovělé až bělavé, s výrazným středním proužkem tmavě purpurové barvy; čnělka purpurová, blizna bílá, s 7-9 laloky; nitky tyčinek fialově růžové. Semena kulovitá, asi 1,2 mm velká. s lesklou síťovanou kaštanově zbarvenou testou a širokým výrazným hilem.
Variety a formy
Byla sice udána forma či varieta »major" ( v roce 1841), ale později se ukázalo, že se jednalo o mimořádně vzrostlého jedince, podobné exempláře je možné výjimečně nalézt na různých lokalitách. Vnitro druhové taxony proto nejsou rozlišovány, naopak lze tento druh označit za homogenní, málo variabilní a snadno identifikovatelný. je ovšem fakt, že zatímco severně od San Luis Potosí (u Ventura) rostou rostliny o šířce přes 20 cm (viz. menší obrázek). na lokalitě severně od Fresnillo (Zacatecas) rostou miniaturky, ne širší než 8 cm (viz větší obrázek).
Výskyt a rozšíření
V současné době je známo poměrně dost nalezišť na mexickém altiplánu (náhorní plošině) ve výškách asi 1800-2400 m n.m., ve státech Hidalgo, Guanajuato, San Luis Potosí a Zacatecas. Vesměs se vyskytuje v křovinatých společenstvech známých jako mezquital, tj., s dominantními nízkými xeromorfními keři různých druhů akáciovitých a jiných dřevin. Úhrny dešťových srážek se zde pohybují zhruba mezi 400-500 mm za rok. S. coptonogonus má poměrně širokou ekologickou amplitudu a roste jak na kamenitých a skalnatých podkladech, tak i na jemných písčito-jílovitých náplavech, ve stínu pod keři i na plném výsluní, na vápencových i na vyvřelých horninách. Vyskytuje se ale jen roztroušeně, nejčastěji jsou nalézány jednotlivé exempláře, nikdy jsme nepozorovali početnější skupiny na menší ploše. Vzhledem k velkému areálu rozšíření najdeme mnoho společně rostoucích druhů a rodů kaktusů a jiných sukulentů jako jsou Agave, Dasylirion, Hechtia, Yucca a řada dalších.
Poznámky
Stenocactus coptonogonus je charakteristickým druhem, který snadno poznáme v přírodě i ve sbírkách. Setkal jsem se s ním v přírodě několikrát, vždy to byly obdivuhodné, krásné kaktusy.Podle současných systematických náhledů je tento druh nejblíže příbuzný rodu Ferocactus, kam bývá někdy řazen.
Pozn. P. Pavlíček: Zajímavá je i stabilita v počtu žeber. Ačkoliv v literatuře jsou údaje dosti rozdílné a pohybují se mezi čísly 10 a 15, vždy v přírodě i ve sbírkách se zájmem tato žebra počítám. Nikdy - ať na semenáčcích nebo prastarých rostlinách - jsem nenašel jiný počet žeber než 13. Existují ovšem výjimky, ty jsou však stejně vzácné, jako (např.) nález kristátní formy. Nutno dodat, že ke stejnému zjištění jsem dospěl u dlouhé řady jiných druhů kaktusů.
Literatura
Anderson E. F., The cactus family, p. 638, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2763, 1961
Bravo Hollis H., Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 328-329, 1992
Brummitt R. K. (1987), Report of the Committee for Spermatophyta: 33, Taxon, 36: 734-735
Meyran J. Garcia, Clave de identificación de las especies de Stenocactus, Consideración sobre sus characterísticas., Cac. Suc. Mex., 48: 90-95, 2003
Pechánek J., Rod Echinofossulocactus, KK Astrophytum Brno, 1984
Pěstování
Stenocactus coptonogonus je neobyčejně půvabnou, tvrdou a cennou rostlinou, která roste a dospívá pomalu a kvete až po řadě let, a jen tehdy, má-li skutečně dobré podmínky, jsou to zejména: umístěni na plném slunci, minerální substrát, nepravidelná zálivka a vyvážená výživa (přihnojování). Vzhledem k zvýšeným nárokům na pěstování a neochotě kvést tu kulturní rostliny moc neplodí, a proto nejsou semena nabízena příliš často.Ve sbírce, při umístění na světlém místě, kvetou rostliny už při šířce kolem 5 cm, a to velmi brzy, asi tak v polovině března. Pro zlepšení ochoty ke kvetení lze doporučit zimování v chladu a na světle. Ve tmě zimované exempláře nasazují poupata mnohem později, často se květy objevují až v letních měsících.
Foto Pavel Pavlíček na přírodním stanovišti, text Jan Říha.
