|
|
Sclerocactus wrightiae L. Benson, Cact. Succ. J. (US), 38: 55, 1966
Pediocactus wrightiae (L. Benson) Arp, Cact. Succ. J. (US), 44: 222, 1972
Druh dostal jméno na počest své objevitelky. Asistentka profesora L. Bensona, paní D. Wrightová, tento druh objevila v roce 1961.
Popis
Stonek jednotlivý, jen zřídka odnožující, stlačeně až ploše kulovitý, asi 50(-90) mm vysoký a 50-75 mm široký; 13 žeber rozdělených na hrbolky, hrbolky 12 mm dlouhé a 9 mm široké, 6-9 mm od sebe vzdálené. Areoly kruhové 3-4 mm široké, 6-9 mm od sebe vzdálené. Otrnění řidké, středové trny 4, prostřední téměř kolmý na areolu, ohnutý, hákovitý, nahoře bledě šedý až bílý, v dolní části, 12(-15) mm dlouhý, na průřezu eliptický, 0.5-1 mm silný, dolní 2 středové trny prohnuté, světle až tmavě hnědé, 12 mm dlouhé, horní středový trn na průřezu zploštělý, vzhůru směřující, slámově až popelavě šedě zbarvený, asi 12 mm dlouhý; okrajové trny v počtu 8-10, bílé, paprsčitě v areole uspořádané, nestejně dlouhé. Květy 20-25(-40) mm dlouhé a široké, vonné, úzce nálevkovité, žluté až bílé, někde i růžové; okvětní lístky široce kopinaté, vnější se zeleným až zelenohnědým středním proužkem, 5-12 mm dlouhé a 3-8 mm široké; čnělka zelená až žlutá, 12 mm dlouhá, blizna s 5-8 rameny, žlutá; nitky růžové až hnědé, 6-12 mm dlouhé, prašníky žluté, až 1 mm dlouhé, vejčité. Plod zelený, 9-12 mm dlouhý, soudkovitý, zralý nepravidelně pukající, s asi 10 semeny. Semena černá, 2-3 mm dlouhá a 4 mm široká, s bradavčitým povrchem.
Variety a formy
U Sclerocactus wrightiae nejsou popsané žádné vnitrodruhové taxony. V přírodě ovšem existuje množství proměnlivých forem, které se vzájemně mohou lišit barvou květu, barvou i délkou trnů. i tvarem a velikostí těla. Tím se vyznačuje ovšem většina kaktusů Severní Ameriky.
Výskyt a rozšíření
Sclerocactus wrightiae je rostlina pouště Navajo ve státu Utah. Původní nález byl lokalizovaný jen velmi nepřesně - v okruhu 80 km od Dirty Devil Ridge, v nadmořské výšce 1350-1860 m. Dnes je už známo větší množství lokalit, i když nikde není populace příliš hustá. Rostliny jsou nalézány v kamenitých terénech okresů Emery Co a Wayne Co. Rozbory substrátu na stanovištích ukázaly, že se jedná o štěrkovitou zeminu červené barvy, s přimíšením drobného skeletu vápence. Jde o minerální substrát s obsahem humusu 0,1 %. Podíl jednotlivých frakcí je 34 % štěrku o velikostí zrn nad 2 mm. ostatních částic pod 2 mm je 66 %. Jílu je z toho jen 11 %. Reakce substrátu (pH) je okolo 7,6, což vyplývá z obsahu vápníku, kterého je tu okolo 3,9 %. Poměr fosforu a draslíku je 1 : 5. Doba kvetení spadá do měsíců duben až květen.
Poznámky
Sclerocactus wrightiae patři mezi ohrožené druhy rostlin, a je stejně jako některé další sklerokaktusy zařazený na seznam C1TES 1. V každém případě se jedná o zajímavou rostlinu, která zaujme každého zvláště v období kvetení. Má dvě charakteristické vlastnosti. V první řade jsou to středové trny, které se zajímavým způsobem stáčejí jedním směrem, čímž vzniká efekt uhlazenosti. Dále jsou to růžovohnědé až fialové nitky v květech; což se u jiných podobných druhů menšího vzrůstu nenachází.
Literatura
Benson L., The Cactí ofthe United States and Canada, p. 733-734, 1982
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genus Sclerocactus, Cactaceae Revised. Mannheím, p. 85-87, 1993
Hrabě V., O sklerokaktusech na pokračování- II, Kaktusy, 4: 94-96, 1972
Vereš G., Rod Sclerocactus Briton & Rose (trochu inak), Kaktusy, 36: 53-59, 2000
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 20~3
Pěstování
Pěstování Sclerocactus wrightiae se v podstatě neodlišuje od pěstování ostatních sklerokaktusů, které se nacházejí v pouštních či přesněji v polopouštních podmínkách. Rozdíl je jen v tom, že ne všechny taxony rostou na volném prostranství, kde je úmorné horko, ale rostou i přistíněné v řídkém čí hustějším porostu, S.wrightiae patří mezi ně. Kultura S.wrightiae je stejná, jako u ostatních sklerokaktusů. Při použití podobného substrátu, ve kterém roste v přírodě, lze pěstovat rostliny i na vlastních kořenech. Zálivka však musí být velmi střídmá, směrována jen do krátkého období růstu a kvetení. Pro méně zkušené pěstitele lze doporučit roubování, zejména na mrazuvzdorné podložky, např. Echinocereus viridiflorus a rostliny okruhu E.reichenbachii. Lze roubovat i na opuncie nebo další podložky snášející chlad, ty však příliš podporují růst a v tom případě se poněkud vytrácí skutečná krása těchto rostlin. Pěstujeme-li rostliny tvrdě, s přebytkem čerstvého vzduchu a slunce, je možné i mrazivé zimování, např. v nevytápěném skleníku.Množení výsevem je úspěšné, zejména pokud se semena před výsevem upraví skarifikací. Takto upravená semena mohou zaručit vysokou klíčivost. Vegetativní množení pravokořenných rostlin je problematické, odnože špatně koření a snadno podléhají infekci.
Text i foto Gabriel Vereš, obrázky pořízeny v roce 2005 ve vlastní sbírce. S. wrightiae s bílým květem je z výsevu v roku 1997 a semena pocházejí z Emery Co. Rostlina s růžovým květem pochází ze semen ze sběrů Stevena Bracka, pod číslem SB 1749, vyseta byla v roce 1994. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.
