|
|
Pediocactus nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter subsp. indranus (Hochstätter) Hochstätter Cactaceae - Review IRT 6(1): 11, 2003
Pediocactus simpsonii (Engelm.) Br. et R. var. indranus Hochstätter, Succulenta 69: 179, 1990
Pediocactus simpsonii (Engelm.) Br. et R. subsp. indranus (Hochstätter) Hochstätter The Genera Pediocactus - Navajoa - Toumeya Cactaceae, Revised, 43, 1995
Jméno indranus zvolil autor popisu podle křestního jména (Indra), tak se jmenuje jeho dcera.
Popis
Stonek jednotlivý, zřídka i trsovitý, 40-100 mm dlouhý a stejně tak široký, šířka skupiny až 0,6 m, pokožka středně až tmavě zelená nebo šedá, hrbolce 6 mm dlouhé a 4 mm široké; areoly kruhovité nebo oválné, bílé až šedé, s jemnou plstí, 4 mm dlouhé a 3 mm široké, vzdálenost mezi areolami asi 7 mm. Středové tmy v počtu 5-6, světle až tmavě hnědé, volně uspořádané, 10-18 mm dlouhé, 1 mm při bázi silné, rovné, vzpřímené, postranní zahnuté; okrajové tmy v počtu 12-20, jehlovité, bílé, světle šedé, někdy s hnědou špičkou, nepravidelně rozložené, rovné až ohnuté, mladé tmy krémové až červenavé. Květ nálevkovitý, tmavě růžový, hnědavý nebo i téměř bílý, 10-20 mm dlouhý a 10-25 mm široký; okvětní lístky lopatkovité, vnější růžové, hnědavé až téměř bílé, 12 mm dlouhé a 3 mm široké, s tmavším středním proužkem, vnitřní okvětní lístky zaokrouhlené, s roztřepeným okrajem, růžové, hnědavé až bílé, 14 mm dlouhé a 4 mm široké; čnělka žlutá, 8 mm dlouhá, blizna s 5 rameny, žlutá; nitky žluté nebo bí1é, 5 mm dlouhé, prašníky žluté, 1 mm velké. Plod kulovitý až vejčitý, masitý, zelený, ve zralosti světle zelený, žlutý až šedý, podélně pukající, 4-7 mm dlouhý a 4 mm silný, s asi 10-30 semeny. Semena s jemně bradavčitou testou, tmavošedé, asi 3 mm dlouhé a 2,5 mm silné.
Variety a formy
Už samotná synonymika naznačuje, že ne úplně a ne přesně byly posouzeny rozdíly ve znacích druhů pediokaktusů, rostoucích v Idahu. Jedna část populací přirozeně inklinuje k P. simpsonii, další část populací patří k P. nigrispinus. Rozdíl mezi oběma druhy je zřetelný, a to v uspořádání trnů. Rostliny patřící do okruhu P. simpsonii mají středové trny při bázi nerozšířené a jsou stažené, uspořádané "do štětce", od okrajových trnů se liší jen minimálně. Středové trny rostlin, které patři do okruhu P. nigrispinus, jsou silnější než okrajové a na bázi jsou zesílené rozšířenou částí, která se podobá špendlíkové hlavičce. Okrajové trny jsou paprsčitě rozložené kolem areoly, ale středové jsou nepravidelně uspořádané a směřují ven z areoly.Vytvořením poddruhu subsp. idahoensis jistě nebyl uspokojivě vyřešen problém rozmanitosti pediokaktusů v Idahu. Je možné konstatovat, že toto tvrzení platí i za předpokladu značné tolerance k proměnlivosti kaktusů rostoucích v Severní Americe. Proto je namístě očekávat další změny, asi s dalším zařazením do nižších taxonomických jednotek.
Výskyt a rozšíření
Pediocatus nigrispinu., subsp. indranus roste v oblastí Skalnatých vrchů v Idahu (okres Lehmi Co) na strmých svazích, lávových polích a travnatých plochách, od horských jehličnatých lesů až po údolní nivu řeky Salmon River, v nadmořských výškách 1100-1380 m., kde převládají hnědozemě promíšené s tvrdými zvětralinami. Pro většinu půdních vzorků je charakteristické, že pevné části o zrnitostí nad 2 mm (štěrky a skelet) tvoří až téměř 60 %, ostatní složky do 2 mm tvoři podíl 40 %, z toho jí1y tvoří jen 2 % a humus 1 %. Přítomnost vápníku zjištěna nebyla a proto je půdní prostředí mírně kyselé okolo pH 5,6. Poměr fosforu a draslíku v substrátu je asi 1 : 9. Doba květu je v měsíci květnu, semena dozrávají asi za 4-5 týdnů.
Poznámky
P. nigrispinus subsp. indranus je u nás velmi málo známá rostlina, najdeme jí jen v nepatrném množství z našich sbírek. A když se ve sbírkách s tímto jménem setkáme, nemáme vždy důvěru ve správnost tohoto označení, a to i v případě, když pochází ze zaručených zdrojů. Nicméně se jedná o zajímavou novinku, rostliny upoutají obzvláště za pěkného slunečného počasí, neboť jen tehdy se jejich květy pěkně otevřou. V literatuře se můžeme setkat s informací, že okvětní lístky jsou na okraji roztřepené; tato vlastnost byla však charakteristická jen pro P. simpsonii subsp. idahoensis, pocházející z Twin Falls. Často se můžeme setkat i se záměnou subsp. idahoensis se subsp. ."indraianus", což je způsobeno tím, že původní popis var. indranus z roku 1990 se o zoubkování okvětních plátků zmiňoval.
Literatura
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genera Pediocactus - Navajoa - Toumeya Cactaceae. Revised, Mannheim, p. 43-45, 1995
Hochstätter F., Cactaceae - Review IRT, 2: 17, 1998
Hochstätter F., Cactaceae - Review IRT, 6: 11-15, 2003
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 2003
Pěstování
Jak už vyplývá z podmínek na přírodních stanovištích, nedá se říci, že rostliny pěstované v našich podmínkách vždy potřebují plné slunce. Naopak, některé se velmi snadno popálí, a to nejen na jaře, ale i v průběhu roku. Zřejmě to vyplývá z toho, že i v přírodě rostou v zastíněném prostředí. Volnou kulturu nebo pěstování na skalce jsem nezkoušel, ale zimování na světle v nevytápěném skleníku snášejí dobře. Určitě nesnášejí zásaditou reakci substrátu, zvýšení pH půdy (např. vápněním) má vždy za následek zastavení růstu nebo i ztrátu kořenů. Tyto pediokaktusy mají stejné nároky jako Lewisia rediviva, společná výsadba v jednom květináči může prověřit, jestli jsme zvolili správný způsob pěstování. Pokud ano, pak se můžeme těšit ze zajímavé sestavy rostlin, zejména v období kvetení. Semena při výsevech klíčí celkem spolehlivě, a pokud semenáče včas naroubujeme na dobře rostoucí podnože, zajistíme si dostatek odnoží pro přeroubováni na trvalé mrazuvzdorné podnože, čímž nám odpadne starost s citlivými kořeny pravokořenné rostliny.
Text i snímky ve vlastní sbírce (2005) Gabriel Vereš. Rostlina s tmavě růžovofialovým květem pochází z výsev už roku 1997 ze semen označených jako FH 5.1 a rostlina s krémovým květem je z výsevu z roku 2000, ze semen označených jako RP 93. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.
