Mammillaria barbata Engelmann in Wislizenus Mem. Tour. N. Mex., p. 105, 1848
Mammillaria chavezei Cowper. Nat. Cact. Succ. J., 18: 8, 1963
Mammillaria garessii Cowper, Cact. Succ. J. (US), 42: 14, 1970
Mammillaria morricalii Cowper. Cact. Succ. J. (US), 41: 208, 1969
Mammillaria orestera Benson, Cact. Ariwna, 3: 22, 155, 1969
Mammillaria santaclarensis Cowper. Cact. Succ. J. (US), 41: 248, 1969
Mammillaria wrightii Engelm. var.. viridiflora (Br. et R.) Marshall et Bock, Ariwna' s Cactuses, p. 102, 1950
Mammillaria viridiflora (Br. et R.) Bod. Mammill.-Vergl.-Schlüssel, 36, 1933
Neomammillaria viridiflora Br. et R., The Cactaceae, 4: 153, 1923
Jméno barbatus znamená vousatý a bylo navrženo podle štětinovitého vzhledu otrnění rostliny.
Popis
Stonek kulovitý, ve stáří prodloužený, jednotlivý nebo odnožující, až 70 mm vysoký a 50 mm široký, temeno rostliny vlnaté. Bradavky měkké, kuželovité, na vrcholu zaoblené, axily holé. Okrajové trny často v několika řadách, tenké, štětinovité až jehlovité, v počtu 16-25 (30) vzácně u starších rostlin až 60, 4-10 mm dlouhé, bílé nebo nažloutlé, většinou s tmavším, hnědým až černavým hrotem, hladké, neúplně kryjící stonek; středové trny v počtu 1-4 (vzácně až 10) asi 10-20 mm dlouhé, červenohnědé nebo oranžově hnědé, dolní 1-3 silnější a alespoň 1 vždy háčkovitý, ostatní přímé, všechny hladké, se světlejší bází, odstávající. Květy vyrůstají velmi blízko středu temene, zvonkovité, 20-24 mm dlouhé, 18-22 mm široké, bledě až žlutavě růžové, někdy až oranžové nebo hnědavé, okvětní lístky s třásnitými okraji a s tmavším středním proužkem; nitky tyčinek bílé, prašníky žluté; blizny světle žluté až zelené.Plod šťavnatý, kulovitý až vejcovitý, 10-12 mm dlouhý a 7-10 mm široký, zelený, purpurový nebo tmavočervený, se zbytkem zaschlého okvětí a průsvitnou slupkou (oplodím). Semena obvejčitá, asi 1-1.2 mm velká, testa jamkovaná, tmavě červenohnědá až černá, hilum postranní, vmáčklé.
Variety a formy
Vnitrodruhové taxony zatím u tohoto druhu nebyly ustaveny, ale velmi rozsáhlý areál výskytu i řada synonymních jmen dává tušit, že vnitřní uspořádání tohoto taxonu není zdaleka uspokojivě vyřešeno. Některá výše uvedená jména (taxony) zcela jistě bude možné zařadit do nižších pater taxonomické hierarchie. Například M. viridiflora je velmi dobře odlišitelná od typové M. barbara jak otrněním, tak i tvarem a barvou květu, zřejmě by bylo dost nezodpovědné zmíněné tvarové odchylky vzájemně mezi sebou opylovat a tím také křížit. Zejména tehdy, kdy v přírodě pro značné vzdálenosti mezi jednotlivými areály tyto "formy" nikdy opylovány nejsou.
Výskyt a rozšíření
Mammillaria barbara roste na mnoha místech v Mexiku, ve státech Chihuahua (Cosihuiriachic, Matachic, Cumbres de Majalca, u silnice ze Ciudad Juarez do Chihuahua v Santa Clara Canyon, Cuauhtemoc, Rancho de Rosas, Colonia Juarez, u Janos, Zaragoza, Cuarenta Casas, Sahuiriachic, Buenos Aires, Buena Ventura) a Durango (v pohoří jihozápadně od Nieves) v nadmořských výškách 1800-2550 m. V USA roste v Arizoně (Cochise Country v Dos Cabezas Mountains, Graham Co. v Graham Mountains, Gila Co.) a v Novém Mexiku (Tyrone). Většina populací roste na mírně kyselých horninách, nikdy ne na vápencích.
Poznámky
Mammillaria barbara je zařazena do serie Ancistracanthae (J. Lüthy ji navrhl do serie Phellosperma). Typová lokalita M. barbara leží na severu Mexika ve státě Chihuahua u Cosihuiriachic.D. Cowper v šedesátých letech 20. století tuto rostlinu studoval velice intenzivně a společně s D. Morricalem objevili v Chihuahua mnoho nových lokalit. Z tohoto materiálu popsal Cowper několik samostatných druhů. Současní autoři je považuji za konspecifické a zařadili jako synonyma k M. barbara. Podle terénních studií mnoha odborníků je to druh široce rozšířený, vyskytující se však na malých ostrůvkovitých lokalitách. Naleziště u Sahuirichic ve státě Chihuahua popisuje Reppenhagen jako kamenitý svah na holé čedičové skále, v nadmořské výšce 2200 m. v nezapojeném matorálu s mnoha nízkými křovinatými dřevinami. Roste výlučně na otevřených plochách. Na spodní části svahu mezi kameny, v puklinách a děrách chráněných před deštěm, nebo pod přečnívajícími skalními deskami v humózním hrubém štěrku. Není tu hojná a netvoří skupiny. Je zřejmě krátkověká, Reppenhagen nalezl mnoho rostlin mrtvých.Typové naleziště u Cosihuirachic má průměrnou roční teplotu 16,5 °C, celkové roční srážky činí asi 490 mm. Je zde mírné semiaridní klima s velkými výkyvy teplot a s krátkými letními dešti v červnu až říjnu.
Literatura
Anderson E. F.. The cactus family, p. 407, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae. 5: 3333-3334, 1961
Benson L., The Cacti ofthe United States and Canada, p. 407, 1982
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 3: 82-83, 1991
Neitzert K., Mammillaria barbata Engelmann, Kakt. und and. Sukk., 50: 6, 1999
Pilbeam J., The cactus file handbook, Mammillaria, p. 44-45, 1999
Reppenhagen W., Die Gattung Mammillaria, Monographie, 1: 93-94, 1991
Pěstování
Jedná se o poměrně citlivý až choulostivý druh, který se obtížně pěstuje na vlastních kořenech. Problém představují zejména houbové choroby působící hnilobu kořenů. Stonek rostliny je měkký a při přílišné zálivce hniloba snadno zachvátí všechny tkáně. Substrát je vhodné volit kyselejší, tedy s přídavkem neupravené rašeliny a s vyloučením zásaditých, tedy např. vápencových složek. Potíž je také s klíčivosti poměrně velkých semen, projevuje se u nich tzv. dormance, tj. čerstvá semena neklíčí, nebo jen sporadicky a je nutné vyčkat i několik let než jsou ochotna klíčit. Jejich životnost je naproti tomu značně dlouhá a podle ověřených zkušenosti klíčí dobře i po 10 a více letech. Pravokořenné rostliny zaléváme opatrně a vždy po dokonalém proschnuti celého kořenového systému, doporučit lze pomalé a tvrdé pěstování, po každé zálivce a napiti rostlin je vhodné je nechat opět dehydratovat, scvrknout. Víme ze zkušenosti, že i přes všechny ideální podmínky se jedná o krátkověké rostliny a tak je vhodné pěstovat více generaci. Opatrnost je na místě i během zimováni, rostliny držíme nejlépe na světle, v suchu a pří teplotách 8-10 °C. Ve tmě snadno raší a elongují i pří nízkých teplotách. Poupata nasazují časně zjara, šťavnaté plody dozrávají ještě tentýž rok na podzim.
Foto Miloš Záruba. Text Rudolf Dufek a Jan Říha.
