Gymnocalycium neuhuberi H. Till et w: Till, Gymnocalycium, 5: 59-60, 1992
Rostlina byla pojmenována podle jejího nálezce - rakouského specialisty na rod Gymnocalycium - Gerta Neuhubera, narozeného v roce 1939 v Německu.
Popis
Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý, až 48 mm vysoký a 70 mm široký, většinou s otrněným, málo proláklým temenem; kořeny rozvětvené; pokožka šedozelená, matná, jemně zrnitá. Žebra v počtu 9-12, oddělená od sebe vlnitými podélnými rýhami a hlubokými, příčnými zářezy, rozdělena v pětihranné, někdy také bradavčité bradavkovité hrboly s malou, tupou bradou; hrboly na bázi rostliny zploštělé, 15-20 mm široké; areoly okrouhlé až oválné, asi 6-7 mm široké, poněkud prohloubené, 15-20 mm od sebe vzdálené, zprvu s krátkou vlnatou plstí, záhy lysé. Trny šídlovité, tuhé, většinou na bázi ztlustlé, paprskovitě postavené, přímé nebo lehce zahnuté; středový trn 1 (u mladých rostlin), nebo 4 (u starých rostlin), postavené do kříže a poněkud delší než trny okrajové; okrajových trnů 9, horní dva páry kratší než dolní a jeden trn směřující dolů; všechny trny žluté, příležitostně ale také tmavší (oranžové až hnědé). Květy vyrůstající z mladých areol blízko temene, krátce nálevkovité, okolo 30 mm dlouhé a široké, barvy lila; perikarpel krátký až slabě konický, 6-7 mm dlouhý a 9-10 mm široký, světle zelený a lesklý se šupinami s nahnědlou špičkou; vnější okvětní lístky kopisťovité, až 21 mm dlouhé a 6 mm široké, lila s poměrně širokým, zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky kopinaté, směrem k bázi květu se zmenšující (z 20 mm ubývají na 13 mm délky); dolní 2 řady tyčinek přiléhají k čnělce, ostatní uspořádané kolem stěny trubky; nitky tenké, bílé, 5-6 mm dlouhé; prašníky okrouhlé, asi 0,8 mm široké, stejně jako pyl světle žluté; čnělka štíhlá, bílá,12-14 mm dlouhá, 1,5 mm široká; blizna dráp ovitá, s 9 krémově bílými laloky, nejhořejší přesahující tyčinky. Plodobráceně vejcovitý, 15-18 mm vysoký, 10-12 mm široký, tmavozelený, s ulpívajícími zbytky květu, po délce na 1-2 místech se otvírající. Semeno hrnkovité, s málo vyvýšenými buňkami testy a velkou, plochou, téměř kruhovou hilovou a mikropylární oblastí, černé, 1,2 mm dlouhé a asi 1 mm široké.
Variety a formy
Pro poměrně značnou uniformitu a hlavně malý areál výskytu nebyla od tohoto druhu popsána žádná varieta či forma.
Výskyt a rozšíření
Typová rostlina byla nalezena Neuhuberem v roce 1988 při jeho druhé návštěvě Argentiny. Lokalita se nachází nad klášterem Suyuque Nuevo na západní straně Sierra de San Luis asi 20 km severně od San Luis, hlavního města stejnojmenné provincie. Rostliny najdeme zhruba na ploše 3 x 2 km na horním okraji výskytu Gymnocalycium fischeri subsp. suyuquense v nadmořské výšce 1300-1500 m. Podklad sestává z vyvřelé horniny (magmatitu), žulových skal a suti. Ve skalních štěrbinách, kde se nashromáždilo nepatrně humusu, sedí rostliny nejčastěji v ochraně trsu trav, jejichž kořenový bal je chrání v létě od přílišného vyschnutí (teploty často přesahují 40 °C) a v zimě od krutého mrazu (až -15.C).Další výskyt je hlášen z oblasti Hipólito 1rigoyen (Nogolí) a Villavil severně od typové lokality. Zde nalezené rostliny údajně zasahují do nadmořské výšky až přes 2000 m, což by znamenalo, že rostou až na vrcholových partiích pohoří. Liší se především světlejší barvou květu, která je spíše růžová. Je pravděpodobné, že druh bude obývat daleko rozsáhlejší areál výskytu. Potvrdit to bude možné až po nalezení dalších přístupových cest do horských svahů.
Poznámky
Gymnocalycium neuhuberi patří k jednomu z nejpozoruhodnějších nálezů poslední doby. A jak už to tak bývá, v podstatě náhodnému. Neuhuber při své první návštěvě lokality si povšiml na jedné rostlině plodu se zbytky květu, který ukazoval na to, že barva musí být lila. Následovaly další návraty na naleziště a potvrzení nového objevu. I při naší návštěvě v lednu 1997 jsme byly na pochybách, co jsme vlastně nalezli. Jak už bylo řečeno, areály G._neuhuberi a G. fischeri subsp. suyuquense se prolínají a zejména bez květu je velice obtížné oba taxony odlišit. Sebrali jsme tenkrát semena jednak z právě kvetoucích (ale už i dozrávajících) bíle kvetoucích rostlin, stejně jako zbytky z plodu z rostliny dávno odkvetlé. Definitivní jistotu jsme dostali až po té, kdy nám semenáčky vypěstované z těchto semen vykvetly. Ukazuje se, že G. neuhuberi vykvétá především na nalezišti o pár týdnů dříve, a tím je i v podstatě zabráněno vytváření hybridů. Zajímavé bylo i hledání příbuzenských vazeb. Až do druhé poloviny devadesátých let nálezce i autoři popisu usuzovali na blízký vztah ke G._andreae. Po detailnějších studiích dospěli k závěru, že nejbližším příbuzným je G._reductum, což je také pro obrovskou vzdálenost výskytu velice překvapivým zjištěním.
Literatura
Stuchlík S., Gymnocalycíum neuhuberi H. Till et W. Till - větší příbuzný Gymnocalycium andreae, Kaktusy (Praha), 33: 103, 1997
Šorma V., Rostliny rodu Gymnocalycium na nalezištích (2), Gymnofil, 28: 16-20, 1999
Till H. et Till W., Gymnocalycim neuhuberi, Gymnocalycium, 5: 59-60, 1992
Pěstování
Gymnocalycium neuhuberi nevyžaduje žádnou mimořádnou pěstitelskou pozornost. Rostliny vypěstované ze semen ochotně vykvétají již okolo čtvrtého roku od výsevu. Vzhledem k ranější periodě kvetení je lépe rostlinu zimovat ve skleníku, případně zajistit co nejčasnější přestěhování ze zimního stanoviště. Rostliny se pak odmění skutečně bohatou, věnečkovou násadou květů. Loňského roku jsem napočítal na jedné rostlině 17 květů.
Na snímcích Vladimíra Šormy je rostlina VS 7 ze sbírky autora a z typové lokality u kláštera Suyuque Nuevo, Argentina. (VS 7 = akronym Vladislava Šormy). Text Vladimír Šorma.
