Echinocereus bristolii Marshall subsp. floresii (Backeberg) Blum et Lange in Blum et al., Echinocereus: Monographie, p. 353, 1998
Echinocereus floresii Backeb., Blatter ror Sukkulentenkunde, 1: 5, 1949
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams var.floresii (Backeb.) N. P. Taylor, The genus Echinocereus, p. 115, 1985
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams subsp. floresii (Backeb.) N. P. Taylor, Cactaceae Consensus Initiatives, 3: 10, 1997
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams var.floresii (Backeb.) N. P. Taylor, Echinocereus, p. 353, 1998
Echinocereus scopulorum Br. et R., The Cactaceae, 3: 30,1922 (pro parte?)
Jméno druhu "bristolii" bylo užito na počest amerického sběratele a znalce, Barkley Bristola, žijícího v Nogales, v Arizoně. R. Flores, po kterém dostal jméno poddruh, byl americký pěstitel kaktusů v Spreckels, v Kalifornii, cestoval a sbíral kaktusy s F. Schwarzem.
Popis
Rostliny odnožující, často do trsů, s mrkvovitými ztlustlými dužnatými koleny, jednotlivé stonky válcovité, až 100 mm dlouhé a 30-40 mm široké, žeber většinou 13, nízká plochá, zaoblená. Areoly eliptické, asi 3 mm dlouhé, asi 5 mm od sebe vzdálené, zprvu s bělavou plstí později nahé a spíše protáhlé. Okrajových trnů většinou 25, jehlovité, 5 horních kratších asi 2 mm dlouhé, postranní a dolní delší až 8 mm, pektinátně pravidelně ploše rozprostřené do roviny, na bázi bělavé, ve střední části kávově hnědé na hrotu hnědé až černé; středový trn 1, většinou jen v mladých areolách, tence šídlovitý, asi 10 mm dlouhý, přímý, odstávající, na starších areolách opadávající. Květširoce nálevkovitý, 60-70 mm dlouhý a široký, květní lůžko válcovité, zelené, porostlé oválnými areolami s bílými odstávajícími štětinovitými trny, okvětní lístky asi 15 mm dlouhé, lopatkovité, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé, mírně zvlněné, asi 15 mm široké, sytě růžové, s patrným tmavším středním proužkem. Plod vejcovitý, zelený, ve zralosti pukající, vysýchavý, se snadno odlučitelnými areolami. Semena kulovitá, asi 1,2 mm velká, s černou bradavičnatou testou.
Variety a formy
Taxon byl zprvu veden jako samostatný druh E. floresii z pobřeží kontinentálního Mexika. Později byl přeřazen k několika druhům z poloostrova Baja California. Nejčastěji je zařazován jako varieta či poddruh k E. bristolii (W. Blum et al.) či E. sciurus (N. P. Taylor). Areál rozšíření je malý, proměnlivost tohoto taxonu nepatrná,
Výskyt a rozšíření
Echinocereus bristolii subsp. floresii je znám jen z malé oblasti na pobřeží Kalifornského zálivu. na pevninské straně, ve státu Sinaloa. Mexiko. Typová lokalita (neotypu) byla udána z okolí přístavního města Topolobambo, kde roste na nízkých pahorcích a na pobřežních útesech a kopcích, většinou na tufových horninách. V současnosti známe několik dalších míst výskytu. Bahía Navachiste, Bahía Topolobambo a v jejich okolí. Od pobřeží vystupuje kaňony a stržemi na úbočí pobřežních hor, a to až do nadmořské výšky asi 700 m. Roste zejména v křovinatých formacích typu matorral, kde osídluje volná místa na kamenitých podkladech, kde chybí konkurující vyšší vegetace dřevin.Nezřídka však najdeme rostliny i ve stínu pod keři a pod nízkými stromy, nebo v trsech trávy. Do sbírek specialistů se nejčastěji dostávaly pod polními čísly HK 1036; 1071 aj.
Poznámky
Echinocereus bristolii (typová varieta) je rozšířen na poloostrově Baja California Sur, v jeho jižní části, a na některých ostrovech v Kalifornském zálivu. Poddruh subsp. floresii je omezen na pevninu, na poměrně malou oblast v suchých teplých zátokách. Je tu určitá obdoba výskytu i jiných kaktusů - Mammillaria insularis a M. boolli, které se také objevují na obou březích Kalifornského zálivu, jsou si velmi podobné a někteří odborníci je považují za dva samostatné druhy, jiní za druh jediný. První rostliny objevil W. Schwarz začátkem padesátých let minulého století a poslal je do Evropy C. Backebergovi.Již tehdy se objevily názory (W. T. Marshall), že se jedná o taxon příbuzný k E. pectinatus (E. pectinatus var. bristolii (Marshall) Marshall).E. bristolii je řazen do příbuzenstva E. rigidissimus. je však dobře charakterizovatelný svými štíhlými stonky a jednobarevnými růžovými květy. Příbuzenské vztahy najdeme také při porovnání s E. websterianus, který pochází z ostrovů ležících severněji v Kalifornském zálivu, ten má však podstatně masivnější stonky, kartáčovitě odstávající žluté tmy a šeříkově růžové květy.
Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 2023-2024.1960
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 123. 1966
Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus Monographie. p. 350-354. 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 53, 1991
Marshall W. T., The saguaroland Bulletin, p. 16, 1956
Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 113-115, 1985
Pěstování
Jako zástupce z přímořských oblastí Kalifornského zálivu je to druh citlivější. s vysokými nároky na teplo a na umístění na slunci. Nejlépe vyhovuje minerální substrát a nepravidelná zálivka. Vzhledem k přímořskému (vyrovnanějšímu a teplejšímu klimatu) původu zimujeme při teplotách nad 10°C a pokud možno na světle. Ani optimálních podmínkách však neroste příliš rychle a semenáče dospívají až po 5-7 letech. V našich sbírkách je zastoupen poměrně vzácně, nejspíše je důvodem skutečnost, že se jedná o málo známý taxon. Množení výsevem semen není příliš snadné, pro citlivost klíčenců a semenáčů k houbovým infekcím, zejména plísním rodů Botrytis a Fussarium. Lze doporučit raději pomalejší a "tvrdou" kulturu, s dostatkem slunečního požitku a celodenním větráním. Luxuriantní podmínky mají naproti tomu většinou za následek rychlý nárůst ..zelené" hmoty, ale schopnost kvetení a odolnost proti houbovým onemocněním se tím snižují, dospívání se opožďuje. Ztráta kořenů, zejména u větších rostlin má za následek dlouhodobé omezení až zastavení růstu, deformaci nových přírůstků atp.
Text Jan Říha. foto Pavel Pavliček ve vlastní sbírce.
