Echinocereus blanckii (Poselger) Palmer, Rev. Hort., 36: 96, 1865
Cereus blanckii Poselger, Allg. Gartenz., 21: 134, 1853
Echinocereus berlandieri Small var. blanckii P. Fournier, Cact. Pl. Grasses, p. 21,1935
Echinocereus procumbens (Engelm.) Lem. var. longispinus Hirscht, Monatsschr. Deutsch. Kakt.-Ges., 12: 135, 1902
Jméno bylo zvoleno na počest pěstitele a popularizátora kaktusů P. A. Blancka, který žil v polovině 19. století v Berlíně a byl přítelem významného botanika tehdejší odborné scény, H. Poselgera.
Popis
Rostlina trsovitá, zprvu se vzpřímenými, později poléhavými, na boku kořenícími větvemi, jednotlivé stonky 50- 175 mm dlouhé a 20-30 mm široké, na průřezu pěti- až osmihranné, tkáň měkká, slizovitá. Žeber 5-8, přímá nízká, ale dobře patrná, pod areolami zesílená, pokožka hladká, lesklá, světle až žluto zelená, na prudkém slunci s bronzovým nádechem; areoly asi 2 mm velké, kruhovité, 10-15 mm od sebe vzdálené, bělavé. Okrajové trny paprskovitě rozprostřené, v počtu 6-9, jehlovité, tenké, přímé 6-12 mm (vzácně až 20 mm) dlouhé, tří horní silnější bílé, s tmavými hroty, dolní tenčí až štětinovité, sklovitě bílé; středové trny 1-6, až 20-25 mm dlouhé, o poznání silnější než okrajové, s cibulkovitě ztlustlou bází, přímé, odstávající, hladké, bělavé, na temeni v mládí intenzívně kávově hnědé, záhy šednoucí, vždy s tmavším hrotem. Květy široce nálevkovité, až 50 mm dlouhé a 50-85 mm široké, květní lůžko porostlé hnědavými šupinami s areolami a štětinovitými bělavými až hnědavými trny a bílou vlnou, vnější okvětní lístky úzce kopinaté, oblé, jemně vroubkované, fialově červené až bronzově nazelenalé, vnitřní okvětní lístky kopinaté, celokrajné, až 12 mm široké, nejširší blízko vrcholu, špičaté, fialově růžové až karmínové, při bázi často tmavší; nitky tyčinek purpurově růžové, prašníky sytě žluté, bliznové laloky zelené. Plod vejčitý, až 25 mm dlouhý a 12-20 mm široký, zelenavý až bronzově červený, ve zralosti se snadno odlučitelnými aureolami a bělavými až rezavými štětinovitými trny. Semena vejčitá, asi 1 mm dlouhá a 0,5 mm široká, s černou bradavičnatou testou.
Variety a formy
Vymezení tohoto druhu je obtížné a někteří, zejména evropští botanikové (Taylor, Hunt) jej neuznávají jako samostatný taxon a spojují jej s dalšími příbuznými, např. s E. enneacanthus, E. berlandieri, aj. Přidržuji se zde koncepce H. Bravo z roku 1991, která jej považuje za dobře vymezitelný druh. Existují i další kombinace, které však nepovažuji za přijatelné (viz Poznámky).
Výskyt a rozšíření
Poměrně značný areál rozšíření sahá od jihu USA, Texas (Starr a Hidalgo County) až do severního Mexika (státy Tamaulipas a San Luis Potosí). Jako typové naleziště je udáno Camargo, Tamaulipas, také jej lze nalézt u Jaumave a Matehuala v San Luis Potosí, i u osady Dr. Arroyo v Nuevo León. Roste na kamenitých a jílovito-písčitých půdách, na plochých naplavených lavicích, také ale na skalnatých podkladech na svažitých terénech. Roste jak na plném výsluní tak i v polostínu pod ochranou nízkých keřů a stromů a růžicovitých druhů z rodů Agave, Hechtia a jiných xerofilních rostlin.
Poznámky
Třídění skupiny "zelených" echinocereusů je kromobyčej obtížné. Kdysi pro tuto skupinu navrhl K. Schumann jméno "Pentalophi'" později se objevují další návrhy zejména z Anglie (N. P. Taylor), který navrhl sekci "Echinocereus'" a z Německa k nám přišlo členění W. Bluma, který E. blanckii jako synonymum pro E. berlandieri zařadil do sekce Costati.H. Bravo spekuluje s možností přiřadit k tomuto druhu (E. blanckii) ještě také E. leonensis Matths. ze státu Nuevo León. Ten se však vyznačuje podzemními výhony, menším počtem trnů a jinak utvářenými květy, a výskytem pouze v okolí města Monterrey.Také E. pentalophus je další charisma, těžko přesně oddělitelné od E. blanckii. Zdá se, že se v tomto případě jedná o jižněji se vyskytující provenience příbuzných taxonů, které jsou v rozšíření omezeny na náhorní středomexickou plošinu Anáhuac.Zajímavé jsou návrhy L. Bensona, který k E. blanckii přiřazuje i texaské (severní) provenience plazivých měkkomasých echinocereusů se žlutočervenými květy - E. blanckii var. papillosus (Linke) Benson a E. blanckii var. angusticeps (Clover) Benson. Toto spojení se však zdá být násilné a není obecně přijímáno.V přírodě produkují husté porosty trsovitých rostlin velké množství "ovoce", zelenožlutých vonných plodů, které jsou odpradávna místními obyvateli sbírány jako "alicoche" a využívány k jídlu. Naproti tomu rostliny samotné lidé moc rádi nemají, hlavně kvůli sliznatým stonkům, které se při rozšlápnutí táhnou jako slimáci a jsou obecně nazývány "pavoso'" což je ošklivý, těžko přeložitelný výraz. Vedle tvaru jména "blanckii", který zde pro rostlinu používám ve shodě se jménem použitým v dávných dobách na počest pana Blancka, objevuje se zejména ve starší literatuře i transkripce "blankii'" což je chybný tvar.
Literatura
Benson L., The Cacti ofthe United States and Canada, p. 621, 941, 1982
Blum W., Lange M., Rischer w: et Rutow J., Echinocereus: Monographie, p. 144-146, 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez-Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 52, 1991
Taylor N. P., The genus Echinocereus, 80-82, 1985
Taylor N. p" Nomenclatural adjustements in Copiapoa, Echinocereus, Escobaria and Praecereus, Cactaceae Consensus Initiatives, no. 3, p. 8-10, 1997
Pěstováni
V našich podmínkách se jedná o dobře rostoucí a prosperující druh, který nevyžaduje zvláštních opatření. Vyhovuje mu běžný kaktusový substrát a nepravidelná zálivka. Doporučuji umístění na plném slunci a jen nepravidelnou mírněnou zálivku. Pak narůstají pevné a silně otrněné stonky, které zůstávají vzpřímené a nepoléhají, a které také nasazují ochotněji poupata a koncem jara bohatě kvetou. Množí se snadno vegetativně, odříznutím postranních výhonů, které mají na spodní straně často už založeny čekací kořeny. Určitou nevýhodou je slizovitá, šlemovitá konsistence vnitřních pletiv stonku, řízky po oddělení dlouhý čas roní tyto slizy. Po zaschnutí však potíže končí.Výsev semen a pěstování semenáčů také nepřináší potíže a z početnějších výsevů můžeme vybrat nejkrásněji kvetoucí i nejodolnější rostliny. Zimujeme zcela na sucho, po seschnuti a scvrknutí snáší rostliny i poklesy teploty mírně pod bod mrazu.Koncem 20. století u nás byly zaznamenány i jedinci, kvetoucí stříbřitě bílými květy s nazelenalými květními středy, tyto rostliny je však dále možné množit pouze vegetativně řízkováním.
Foto na lokalitě Pavel Pavlíček, text Jan Říha.
