Discocactus hartmannii Britton et Rose var. mamillosus (Buining et Brederoo) R J. Braun, Kakt. und and. Sukk., 36:23, 1985
Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, Kakt. und and. Sukk., 25: 217, 1974
Jméno druhu je nepochybně zvoleno na počest pana Hartmanna, bohužel autoři neuvedli žádné podrobnosti o tom, komu dedikují popis tohoto nového taxonu. Jméno variety "mamillosus" znamená bradavičnatý a vztahuje se ke stavbě žeber, která jsou rozpadlá do bradavičnatých hrbolců.
Popis
Rostlina jednotlivá, stonek zploštěle polokulovitý, až asi 170 mm široký a 40-50 mm vysoký, kořeny svazčité až 500 mm dlouhé, cefálium 30-40 mm široké a 30 mm vysoké, složené z bílé vaty a rezavě červených, až 35 mm dlouhých stětin umístěných po obvodu cefália. Žeber 21, slabě spirálovitá, rozpadlá do bradavičnatých hrbolů bez spojovacích můstků, hrboly kuželovité, asi 15 mm široké a vysoké, u báze oválné, mírně přihnuté k temeni, pokožka zelená. Areoly oválné, 3-4 mm dlouhé a 1,7-2,5 mm široke, zprvu s jemnou krátkou šedavou vatou, později holé, poněkud vnořené do pokožky pod vrcholem bradavky. Trny okrajové v počtu 5-7, dřevité, pevné, pružné, drápovité zpět ke stonku zahnuté, jeden dolní a dva boční nejdelší, horní pár nejkratší, často až háčkovitě zahnutý, světle hnědě až žlutohnědé barvy; středové trny chybějí. Květy nálevkovité, až 76 mm dlouhé a až 42 mm široké, trubka až 45 mm dlouhá a 9 mm široká, porostlá oblými šupinami; vnější okvětní lístky dlouze kopinaté až 23 mm dlouhé a 3 mm široké, celokrajné, oblé, průsvitně bílé se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístkyúzce jazykovité, špičaté, čistě bílé. Plod - dužnatá kyjovitá bobule, ve zralosti se prodlužující, často se nepravidelně podélně rozpadající, bělavě až špinavě narůžověle zbarvená, s přetrvávajícím zaschlým zbytkem květu. Semenapřílbovitého tvaru, 1,8-2 mm x 1,6-1,8 mm velká, tesla leskle černá, s bradavičnatě vypuklými buňkami.
Variety a formy
K druhu Discocactus hartmannii dnes přiřazujeme několik taxonů, popsaných původně jako samostatné druhy, později většinou přetažené jako variety či poddruhy:D. hartmannii subsp. hartmannii var. mamillosus (Buining et Brederoo) P. J. Braun; D. hartmannii subsp. hartmannii var. bonitoensis (Buining et Brederoo) P. J. Braun; D. hartmannii subsp. giganteus P. J. Braun et E. Esteves Pereira;D. hartmannii subsp. magnimammus (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira; D. hartmannii subsp. patulifolius (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira;D. hartmannii subsp. setosiflorus P. J. Braun et E. Esteves Pereira.
Rozšíření a výskyt
Discocactus hartmannii představuje nejjižněji se vyskytující druh rodu, má svůj areál v hraniční oblasti států Paraguay a Brazílie. Typová lokalita var. mamillosus byla udána: směrem na západ a na sever od řeky Rio Apa ve státě Mato Grosso, Brazílie, na skalnatých pahorcích v nadmořské výšce asi 300-700 m. Roste na mírných terénních vlnách a na nízkých kopcích, zejména na místech, kde vychází na povrch skalní podloží ve formě skalek, holých kamenitých plošin, drolin, případně nízkých skalních říms a stěn či utesů, půdy jsou zde vyvinuty velmi slabě, většinou se jedná o mělké nahromaděniny navátého hrubého humusového moderu, opadanky a zvětralých minerálních částic, v krajině je rozptýlena i dřevinná vegetace, skupiny nízkých stromů a keřů. V podobných podmínkách rostou všechny výše uvedené taxony skupiny D. hartmannii.
Poznámky
D. hartmannii patří k nejdéle známým druhům rodu, nicméně ve sbírkách zastoupen po dlouhá desetiletí nebyl, a teprve až cesty panů A. F. H. Buininga, L. Horsta a W. Übelmanna zpřístupnily tyto rostliny i pro kaktusáře. V 80. letech minulého století jmenovaní podnikli několik významných studijních cest do Brazílie, a protože tehdy nebyl dovoz rostlin omezován, dokázali nasbírat a dovézt tisíce semen a stovky rostlin. Dodnes z tohoto materiálu žijí a opakovaně plodí početní potomci.Jmenované podřízené variety a poddruhy D. hartmannu jsou si vesměs velmi podobné, při jejich pěstovaní však zjistíme, že se od sebe liší tolerancí na životní podmínky, nejcitlivější a nejvzácnější v kultuře je nominatní taxon D. hartmannii pochazející z Paraguaye. Dr. Abraham prostudoval v 80. a 90.letech dvacátého století všechna dosud známá místa jeho výskytu a jeho pozorovaní upozorňují na ohrožení všech dosud existujících populací v přírodě, zejména způsobené devastací pastvou dobytka. Většina populací již byla zničena.
Literatura
Buining A. F. H., Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, The genus Discocactus, p. 188-190, 1976
Buining A. F. H. et Brederoo A. J., Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, Kakt. und and. Sukk., 25: 217, 1974
Pěstovaní
Kaktusy rodu Discocactus obecně vyžadují zimování při teplotách nejméně 15 a více °C. Nižší hodnoty sice občas i tolerují, ale pro jejich zdravý vývoj lze vyšší teploty doporučit jako základní pravidlo jejich pěstování. Nebezpečné pak jsou zejména teploty klesající pod 10 °C. Tato skupina taxonů okolo D. hartmannii, vzhledem ke svému původu na jihu areálu rozšíření rodu, je poměrně nejvíce odolná vůči občasným episodickým poklesům teplot a jsou dokonce schopny přežít teploty okolo nuly. Nikdy však toto "studené" období nesmí trvat více dnů, pak dochází k neodvratnému odumření pletiv a úhynu rostliny. V našich podmínkách lze pěstovat i pravokořenné rostliny, odolnější a bezpečnější jsou však stále roubovanci. Vhodnými podnožemi jsou běžně užívané druhy, zejména nízké "špalíky" Eriocereus jusbertii, Myrtillocactus geometrizans, Echinopsis cv., méně vhodné jsou vysoké sloupovité cereusy, na kterých působí roubovanci nepřirozeně (o to více však kvetou!). Květy lze na semenáčích očekávat až po dosažení dospělosti a tvorby cefália, tj. asi 5-6 rokem, po dosažení velikosti asi 7-8 cm. Květy kvetou pouze jedinou noc, intenzívně voní a často se jich otevírá větší počet najednou (i na různých rostlinách současně). Květy opylujeme velmi úzkým štětcem s krátkým vlasem, protože blizna je uložena dosti hluboko v květní trubce pod prašníky. Květy je také možné roztrhnout a kontrolovaně pak přenést pyl na bliznu, opylení je vhodné provést v čase do půlnoci, i když znám případy, kdy se podařilo opylení již vadnoucích květů v dopoledních hodinách následujícího dne. Pro dokonalý vývoj otrnění je vhodné umístění na plném slunci, pravidelná zálivka a výživa roubovanců je na místě. Množení výsevem semen nečiní potíže, životnost si semena udržují asi 3 roky.
Text Jan Říha, foto Libor Kunte ve vlastní sbírce.