Echinocereus stoloniferus W. T. Marshall, Cact. Succ. J. US, 9: 159-160, 1938
Jméno druhu ukazuje na schopnost tvorby podzemních stonků, výhonků (stolonů), kterými rostlina odnožuje a tvoří posléze skupiny a trsy.
Popis
Stonek větvený většinou podzemními odnožemi - stolony, trsovitý, tvořící kolonie, jednotlivé větve stonku válcovité, až 300 mm dlouhé a až 80 mm široké, pokožka tmavě olivově zelená; žeber 11-16, plochá, 20-60 mm vysoká, slabě bradavičnatá nebo hrbolatá. Areoly kruhovité, asi jen 2 mm široké, zprvu bíle vlnaté, později lysé. Okrajové trny v počtu 8-13, přímé, jehlovité, někdy přitisknuté k žebrům, až 15 mm dlouhé, šedavé až bělavé, s tmavším až černým hrotem; středové trny v počtu 1-5, silnější než okrajové, dolní vždy nejdelší, až 25 mm dlouhé, hnědé až tmavě šedé. Květy vyrůstají blízko temene, krátce nálevkovitého tvaru, asi až 75 mm dlouhé a 80-100 mm široké; květní trubka asi 40 mm dlouhá; vnější okvětní lístky trojúhelníkovité až eliptické, špičaté, načervenalé s tmavším koncem, špička často zasychá, vnitřní okvětní lístky ve 2 řadách, široce obvejčité až široce kopinaté, asi 25-34 mm dlouhé a 10-25 mm široké, celokrajné, někdy mírně nepravidelné, světle žluté, na spodní straně se zelenavým středovým proužkem, prašníky tmavší, nitky tyčinek světle žluté, bliznové laloky v počtu 9-10, tmavě zelené. Plodkulovitý, načervenalý, otrněný. Semena široce vejčitá, asi 1 mm dlouhá, testa silně bradavičnatá, černá.
Variety a formy
Nigel Taylor rozčlenil druh na var. stoloniferus, a var. tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor (Kew Mag., 2: 258, 1985).Tento náhled však není všeobecně přijímán a ve sbírkách najdeme oba taxony vedeny jako samostatné druhy. Určité oprávnění považovat oba taxony za samostatné druhy tu je, protože kromě morfologických znaků, kdy je rozeznáme na první pohled, je zde výrazný rozdíl v oblasti rozšíření. Každý z taxonů roste v rozdílném říčním systému, které sice patří do Pacífického povodí, přesto jsou od sebe izolovány horami a horskými lesy.
Výskyt a rozšíření
Echinocereus stoloniferus pochází ze severu Mexika, ze státu Soriora. Původni i současné nálezy jsou známy a dokladovány z okolí Guirocoba z pohoří Sierra Saguaribo u osady Bacachaca. asi 1200-1700 m n.m.. Roste zde na vápencových příkrých skalách. útesech i na výchozech podložní horniny v lesních formacích s borovicemi a jedlemi. často v polštářích humusu a jehličí.
Poznámky
Echinocereus stoloniferus je dobře určitelný jak podle vzhledu stonku, podzemních výhonů, tak i květů. Příbuznost k E. tayopensis je jistě zřetelná, ale stejně tak je možné najít podobné a jistě i příbuzné formy dalších druhů. E. subinermis S.-D. a E. ochoterenae J. G. Ortega, které rostou jižněji ve státě Sinaloa v podobných podmínkách. E. stolonifereus byl nazván podle podzemních výhonů, odnoží, které mohou dát vznik novým nadzemním stonkům i několik decimetrů daleko od mateřské rostliny. Je to příznačný znak, ale je možné se s ním setkat i u jiných druhů (např. u E. rayonensis; E. parkeri). i když mnohem vzácněji a stolony nejsou tak výrazné a jsou podstatně kratší.
Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 2018-2020, 1960
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 602, 1982
Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus: Monographie. p. 233-235, 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceasde México, 2: 54, 1991
Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 110-113, 1985
Pěstování
Echinocereus stoloniferus, vyžaduje stejné podmínky jako ostatní kaktusy Sonorské či Chihuahuašské pouště, tj. suché a chladné přezimování, nepravidelnou zálivku během období růstu, tj. od jara do podzimu. V přírodě je během zimy vystaven i nízkým teplotám, avšak dlouhodobé poklesy teploty pod nulu vedou k poškození stonků. Kaňonovitá údolí, kde tento druh roste, jsou chráněna před zimními severáky, je zde mnohem vyrovnanější klima než na náhorních plošinách středního a severního Mexika. Ve srovnání s ostatními druhy rodu Echinocereus je obtížnější přinutit rostliny ke kvetení. Semenáče dospívají až po více letech a poupata nasazuji nejlépe po zimování na světle. Moje osobní zkušenost s rostlinami, které mi před 40 lety poslal Dále Morrical patří sice k letitým, historickým, ale platí stále, že kvetením se tento druh nedá zařadit k "ochotně nasazujícím" (na rozdíl od E. tayopensis, E. subinermis, či E. ochoterenae). Semena se proto neobjevují v nabídkách příliš často. Snadné je však vegetativní množení.
Foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce. text Jan Říha.
