Copiapoa coquimbana (Karwinsky ex Rürnpler) Britton et Rose, The Cactaceae, 3: 87, 1922
Echinocactus coquimbanus Karw. ex Rümpler, Handb. Cacteenkunde, p. 601, 1886
Copiapoa alticostata Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa chaniaralensis Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1074-1077, 1980
Copiapoa coquimbana var. armata Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1074-1077, 1980
Copiapoa coquimbana var. wagenknechtii Ritt., Taxon, 12: 30, 1963
Copiapoa pendulina Ritt., Cactus (Paris), 14: 134, 1959
Copiapoa pseudocoquimbana Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa pseudocoquimbana Ritt. var. vulgata Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa vallenarensis Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1077, 1980
Copiapoa wagenknechtii Ritt., Cactus (Paris), 14: 134, 1959
Jrnéno druhu bylo zvoleno podle oblasti výskytu v údolí Elqui, v okolí měst Coquimbo a Chaňaral, v provincii Coquimbo na pacifickém pobřeží v Chile.
Popis
Stonek trsovitý, u báze odnožující, často vytvářející polštářovité až 1 m široké a 0,6 m vysoké útvary, jednotlivé výhony až 100 mm široké, kyjovité až válcovité, žebra v počtu 10-17, hrbolovitá až bradavičnatá, pod aureolami zesílená. Areoly kruhovité asi až 10 mm velké se šedobílou chudou vatou. Okrajové trny v počtu 8-10, jehlovité, přímé nebo mírně zkroucené, 10-15 mm dlouhé, černohnědé, záhy šednoucí; středové trny 1-2, silnější, až 25 mm dlouhé, přímé, odstávající, černé, později šednoucí. Květy zvonkovitého tvaru, asi 30 rnrn dlouhé a široké, vnější okvětní lístky dlouze čárkovité, špičaté, zelenavé; vnitřní okvětní lístky široce kopinaté, celokrajné, na konci zaoblené, žluté barvy; pestík a tyčinky žluté. Plod urnovitý, oplodí kožovité, za zralosti vysychající a podélně pukající.Sernena kapkovitého tvaru, asi 0,9 x 1,1 mm velká, s lesklou černou testou.
Variety a formy
Copiapoa coquimbana je velmi proměnlivý druh. jehož vymezení a odlišení od ostatních příbuzných navíc není snadné. V literatuře byly uvedeny variety:C. coquimbana var. armata Ritt.. s delším a výraznějším otrněním.C. coquimbana var.fiedleriana (K. Sch.) Hoffmann.C. coquimbana var. pseudocoquimbana (Ritt.) HofmannC. coquimbana var. wagenknechtii Ritt.
Možnost jejich vzájemného odlišení je sporná a variabilita rostlin na nalezišti je značně velká. Variety uvedené jako synonyma, jsou založeny na kvantitativních znacích, zejména na utváření, délce a hustotě otrnění. Většina specialistů je proto přiřazuje jako synonyma k nominatnímu taxonu (C. coquimbana). O nějakém detailnějším rozlišování poddruhů a variet zatím většina z nich neuvažuje.Bez popisu zůstala další, zejména v cenících používaná jména C. coquimbana var. curvispina Hutch. a C. coquimbana var. humilis Hutch.
Výskyt a rozšíření
Copiapoa coquimbana obývá poměrně značně rozlehlý areál. Podél pobřeží Pacifiku sahá od Huasco na severu až po Fray Jorge na jihu, v jihoamerickém státu Chile. Jedna se o nejjižnější oblast výskytu zástupce rodu Copiapoa vůbec.Jako nejbohatší naleziště se udávají údolí Rio Elqui a Rio Huasco. Roste většinou na velmi suchých pobřežních útesech a skalách s pouštním klimatem, na jižní hranici areálu rozšíření roste ale i ve vlhčích údolních nivách, anebo na stráních a skalách prudkých kaňonů, kde se spolu objevuje i bohatější keřovitá vegetace. Zdá se, že rostliny C. coquimbana zde nacházejí optimální životní podmínky, dorůstají v nejmasivnější polštářovité polykormony (trsy) a mají také zákonitě největší každoroční přírůstky - zde také pravidelně a bohatě každoročně kvetou.Půdy na nalezištích nejsou prakticky vyvinuty, jedná se o suťové nahromaděniny, náplavové lavice písků, štěrků a oblázků, většinou čistě minerálního složení, výjimečně s nepatrným množstvím hrubého humusu z opadaného listí přítomných rostlin.
Poznámky
Pochopení rozlišení na úrovni druhu C. coquimbana je otázkou kompromisů. Triviálně řečeno, jedná se o "tmavou" (versus "bílé") rostlinu, s mnoha lokálními rasami a formami, která roste na značně rozsáhlém areálu a vytváří mnoho lokálních forem. Ty se navzájem liší stavbou otrnění (hrubší, delší, jemnější, kratší, hustější, přímé. zkroucené), barvou pokožky (od bronzové, hnědavé, načernalé až po zelenavou a zelenou). Proto také vznikla řadajmen pro různé odchylky, které bohužel nedokážeme dost dobře od sehe odlišit a rostliny, které by měla jména postihovat nelze identifikovat. Další vážný nedostatek při popisu těchto odchylek je, že nebyla přesně uvedena naleziště jednotlivých "taxonů" při jejich ustanovení a oprávněnost těchto popisů nelze tak ověřit. Další, historický problém vznikl tím, že Rümpler uvedl jako autora popisu Echinocactus coquimbanus Karwinského. Schumann sice později tento údaj zpochybnil, nicméně na základě staršího popisu u Karwinského později Rittersložitě konstruoval další kombinace, a tím jen přidal na nepřehlednosti celého uspořádání zde komentovaného okruhu. F. Ritter byl znám svým podrobným zpracováním a navrhováním nových taxonů, k čemuž mu posloužily i sebemenší odchylky od standardu. Zavedl jména a taxony, které dneska považujeme za prakticky shodné s C. coquimbana, resp. odchylky Ritterem navržených taxonů jsou minoritní (např. C. alticostata, C. chaniarelensis,C. vallenarensis atd.). Zajímavostí je pak jméno C. pendulina, kterou v roce 1959 uvedl F. Ritter na základě "dlouze převislých stonků" populace rostlin, rostoucích na skalních útesech na pobřeží u Fray Jorge. Faktem ovšem je, že se jedná o velmi variabilní taxon, a tak snahy odlišit jednotlivé formy vytvářením dalších jmen nepřekvapují. I v našich sbírkách se setkáváme s řadou odchylek, lišících se zejména barvou, délkou i počtem trnů.Všechny však spojuje zřetelná tendence ke sloupkovitému růstu a častému odnožování. Jejich stonky u nás obvykle nedosahuji šířky 100 mm, jak uvádí údaj v popisu.Vzhledem k nejasnostem při vymezení C. coquimbana, bylo v minulosti (často to bylo obecným zvykem) chybně navrženo nahradit C. coquimbana jménem novějším s předponou "pseudo-". Tím se pochopitelně taxonomická situace nevyjasní, naopak vznikla tak celá řada nově vytvořených jmen pro nejasné taxony. C. pseudocoquimbana a další podobná jména řadíme dnes jako synonyma C. coquimbana.
Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1907, 1959
Backeberg C.. Das Kakteenlexikon, p. 95. 1966
Bleck M., Copiapoa Br. and R.. Cact. Succ. J. (US). 44: 239-242. 1972
Butcher D.. The genus Copiapoa, Calandrinia. p. 41-71,1982
Graham Ch., The Cactus file handbook 4, Copiapoa. p. 38-39. 1998
Hoffmann J. A. E.. Cactaceas en la flora silvestre de Chile. p. 108. 1989
Meregalli M.. Elenco dei nomi di Copiapoa Britton et Rose. Piante Grasse 11/4: 8-711991
Meregalli M., Doni C., 11 geilere Copiapoa. Piante Grasse. 11/4: 1-7, 1991
Ritter P.. Kakteen in Südamerika. 3: 1074-1077, 1980
Říha J.. Rod Copiapoa v našich sbírkách, Kaktusy. 25: 69-72, 1989
Schulz R.. A. Kapitany. Copiapoa. p. 44. 1996
Taylor N. P.. A commentary on Copiapoa, Cact. Succ. J. (GB). 43: 49-60. 1981
Pěstovaní
Rostliny uspokojivě prospívají v běžném substrátu, není třeba je roubovat, přirůstají však poměrně pomalu a v našich podmínkách kvetou nepříliš ochotně. Rostou válcovitě až sloupovitě, a to i na plném světle a v dobře větraném prostředí.
Text Jan Říha, foto Rudolf Šubík (v okolí La Serena v Chile).
