“Tohle ti nepatří do ruk!” aneb ariocarpusy lidsky.
Rozhodl jsem se napsat malou sérii o pěstování ariocarpusů. Články budou věnovány zejména začátečníkům a méně zkušeným kaktusářům. Myslím si, že by byla velká škoda tyto kytky ve sbírce nemít jen pro zbytečný respekt a strach z těchto, dle mě ne příliš náročných rostlin, které však chtějí své a mají svá specifika.
Série si neklade za úkol znevážit umění zkušených kaktusářů a pěstitelů. Mít pěknou sbírku ariokarpusů je vždy něco víc a vždy to vyžaduje velkou dávku porozumění tomu, jak tyto rostliny pěstovat. Vypěstování ariocarpusů ze semen pak není jen běh na dlouhou trať, ale také hluboké porozumění jejich pěstitelským nárokům a obnáší velkou dávku zkušeností a umu!
Opírat se budu o své vlastní zkušenosti a o informace z plzeňského fóra. Cílem článků je zbavit obav méně zkušené pěstitele. Ariocarpusy chtějí své, ale na rozdíl od jiných “choulostivých” rostlin neodejdou, jak se říká “protože jsem se na ně škaredě podíval”. Člověk má jejich prospěch tak říkajíc pevně ve svých rukou a jde jen o to důsledně hlídat tři jednoduchá pravidla.
“Tohle ti nepatří do ruk!” Tuhle větu slyšel jeden můj kamarád od renomovaného pěstitele a od té doby se staly dvě věci. Kamarád se urazil a s dotyčným se nebaví. A nebojácně si pořídil pěknou sbírku ariocarpusů, o které se svědomitě stará a každý podzim se těší ze záplavy květů. Na následujících řádcích bych se s vámi rád podělil o mou skromnou zkušenost s pěstováním ariocarpusů. Chtěl bych zejména začátečníkům a lajkům, kaktusářům, kteří mají spíše pár rostlin pro potěchu oka a nemají ambice mít velké sbírky, ukázat, že strach z ariocarpusů je neopodstatněný! Jak říká český klasik: “i skladník ve šroubárně může mít pěknou sbírku ariokarpusů v originále”.
Ariocarpusy jsou vzácné především svým pomalým růstem. Nebudu tu psát traktát o tom, kdy nejdříve dokáží kvést různé druhy ariocarpusů na kořenech. Faktem zůstává, že pěkné kvetoucí rostliny budete mít třeba po 30 letech (netvrdím, že všechny ariocarpusy poprvé kvetou po třiceti letech). Přitom třicetileté ferocactusy už budou velké krásné rostliny, které bude obdivovat celá kaktusářská obec, astrophyta už minimálně dvě dekády pokvetou, většina mammillarií bude mít to nejlepší za sebou a turbinicarpusů budete mít druhou , ne li třetí generaci. Ariocarpusy jsou investicí do budoucna, rostou do krásy a budou vás provázet celým vaším životem.
Další úskalí může být to, že hodně rostou v zemi (řepovitý kořen, já říkám, že hlavní část těla mají v zemi) a tak si pořídíte krásnou, pět let starou ,nevelkou rostlinu, zasadíte ji, a ona tři roky nebude nic dělat. Mluvím z vlastní zkušenosti, kdy jsem dostal asi 20 letý retusus SB68 a ten mi cca 3 roky vůbec nerostl. Nebylo to způsobeno pěstitelskou chybou, ale brutálně poddimenzovaným květináčem u původního majitele. Když u mě dostal dostatek prostoru na své “main body”, prostě rostl v zemi a dělal zásoby. Dnes už druhým rokem kvete a dle mě vypadá krásně. Někoho to může stresovat…
A pak tu jsou ta tři úskalí jejich pěstování - zálivka, kvetení, zimování. To jsou dle mě tři klíčové oblasti, které je třeba zvládnout a ariocarpusy se stanou ozdobou sbírky. Ale o tom až příště.
Články budou doprovázet zejména fotky mé vlastní sbírky a také fotky z přírody od Karla Pavlíčka, čímž mu tímto děkuji za spolupráci a poskytnuté materiály. Pokud budou fotky z jiného zdroje , bude to u nich napsáno, jinak ne.
Pěkné čtení přeje Petr Zeidler
