Když jsme v roce 2016 plánovali cestu do Mexika, nevynechali jsme v itineráři místo pro thelocactusy, už jenom proto, že byl mezi námi jejich velký milovník a znalec, Jirka Vinař (a aby to za tu pec taky stálo).
Nakonec jsme viděli vše, co jsme chtěli, snad jen kromě Thelocactus heterochromus a Thelocactus bicolor ssp. schwarzii, na ty už ale nezbyl čas. Jirkovi Vinařovi, a nejen jemu, se tak splnil sen vidět jeho oblíbence v přírodě.
Přesto všechno jsme v jednom případě štěstí neměli, a to u Thelocactus lausseri. Byl to jeden z našich hlavních cílů výpravy. Není moc lidí, kteří by se mohli pochlubit tím, že ho v přírodě viděli. Řada expedičních výprav byla neúspěšných, přesto že měli dobré informace o jeho výskytu. Pokud je mi známo, naposledy se to povedlo G. Matuszewskiemu a kol. z Polska.
Thelocactus lausseri, foto Peter Vančík na titulní straně plzeňského zpravodaje
Thelocactus lausseri na lokalitě, foto Peter Vančík
Thelocactus lausseri se vyskytuje v Sierra de las Ovejas, severně od města Cuatro Ciénegas. A zde začíná první problém: Jak se na lokalitu dostat? Když jsem před cestou dával dohromady itinerář, připadaly v úvahu tři možné přístupové cesty. Měl jsem ale již předem informace, že vjezdu brání zamčené brány a tak je třeba na lokalitu jít asi 8 km pěšky. Když jsme jeli z Ocampo do Cuatro Ciénegas, míjeli jsme první bránu. Byla sice otevřená, ale vedla přímo na rušnou farmu, která byla navíc oplocená. Nechtělo se nám hledat majitele a složitě domlouvat povolení vstupu, a tak jsme jeli ještě okouknout nedalekou druhou bránu. Vyslali jsme Jirku M. na rekognoskaci. Když dorazil k bráně, uviděl mohutný řetěz zamčený velkým zámkem. Jako správný kaktusář se nenechal zmást, zatahal za zámek a ten povolil. Bylo vše jasné, cestu máme volnou. Po defektu z předchozího dne jsme ale neměli rezervu, navíc docházel i proviant, a tak jsme pokračovali do „Cuatra“ s tím, že se sem později vrátíme…
Odpoledne cesta od brány probíhala pohodově. Karel S. zase bědoval, že jenom jezdíme a nechceme nikde stavět, tak jsme cestou udělali krátkou zastávku. Karel byl vždy jak pes utržený ze řetězu v blízkosti hárající feny. Nahnat ho zpět do auta vždy stálo trochu času. V křoví jsme našli Epithelantha micromeris, Coryphantha poselgeriana, Ancistrocactus scheerii, Mammillaria lasiacantha, Coryphantha ramillosa, Echinocactus horizonthalonius. Pokračovali jsme dál až k pohoří, kde nás zastavila další brána. Okamžitě se rodily důmyslné nápady, jak bránu překonat. Bylo ovšem vidět, že se někdo hodně snažil udělat bránu řádně zabezpečenou. Měl jsem z fotografií v paměti, že tady byla kdysi výstražná cedule s přísným zákazem vstupu, a tak jsme se ani moc nesnažili pokračovat dál. Ostatně nám to ani nevadilo, protože podle dostupných informací měl být Thelocactus lausseri na úbočích blízkých skal.
Pohled z lokality Thelocactus lausseri, foto Peter Vančík
Někteří z nás vylezli poměrně dost vysoko a našli jsme i dost pěkných rostlin, kromě již zmiňovaných např. Ariocarpus fissuratus, Lophophora williamsii, Tradescantia sillamontana. Bohužel Thelocactus lausseri nikde. Horko, sluníčko, únava, hlad a žízeň nás nakonec přinutily hledání vzdát. Sešli jsme dolu k autu a začali vařit fazole. Jelikož jsem se nechtěl tak snadno smířit s neúspěchem, přelezl jsem ještě bránu a vydal se rostliny hledat trochu dál do údolí. Všude přítomný koňský trus naznačoval, že se tady běžně prohání větší stádo koní. Prozkoumal jsem nejbližší úpatí skal, ale nic zvláštního zde nerostlo. Když jsem se vrátil zpět, rozhodl jsem se ještě prozkoumat skály na opačné straně od prvotního výstupu. Bohužel, ani zde Thelocactus lausseri nebyl. Zapili jsme neúspěch tequilou a odjeli směrem na San Juan. Tam jsme to pro jistotu zapili ještě víc. Slova „denně vožralej“ zněly od San Juan dlouho do noci.
O pár dnů později jsme se sešli s partou Karla Pavlíčka. I oni měli v plánu v následujících dnech najít Thelocactus lausseri, jak jsme se dokonce dozvěděli, byl to jejich hlavní cíl výpravy. Předali jsme jim proto informace ohledně přístupové cesty a místa, kde jsme hledali.
Po návratu z Mexika jsme se dozvěděli milou zprávu - parta Karla Pavlíčka Thelocactus lausseri našla. Podle jejich fotografií jsme je minuli o pár desítek metrů. Sice nás to trochu mrzelo, na druhé straně jsme měli aspoň radost, že jsme Karlovi a jeho partě udělali jakýsi předvoj a usnadnili tak nalezení těchto krásných rostlin. Chtěl bych jim tímto poděkovat, že nám zaslali pořízené fotografie.
Thelocactus lausseri na lokalitě, foto Peter Vančík
El Retiro
K této lokalitě bych ještě rád doplnil jednu zajímavost. Když jsme v roce 2016 cestovali přes Coahuilu, všiml jsem si, že v oblasti přibližně od San Pedro přes El Hundido, Cuatro Ciénegas až po Ocampo, se nacházelo velmi mnoho uhynulých rostlin. Pozoroval jsem, že oproti předchozí cestě některé lokality značně prořídly. Bylo tu spousta mrtvých rostlin, zejména rodů Astrophytum, Echinocatus, Grusonia, Coryphantha, ad.
Ale abych vysvětlil titulek… El Retiro je název farmy, kde jsme odbočovali na Thelocactus lausseri. Pro lepší orientaci, je to někde mezi Ocampo a Cuatro Ciénegas. Povedlo se mi v archívech dohledat, že dne 5. února 2016, mezi 4. až 5. hodinou ranní, byla zde naměřena teplota -17 °C. Pravděpodobně se jednalo jen o krátkodobý pokles, přesto docela extrémní. Část populace rostlin v širším okolí tuto teplotu nejspíš nevydržela. Doufejme tedy, že do budoucna nastanou příznivější léta a rostliny doplní své přirozené ztráty.
Otázkou však je, zda slovo „přirozené“ je relevantní. Stále častěji vědci hovoří o tom, že extrémní výkyvy teplot má na svědomí globální oteplování neboli člověk.
Henryk Sikora
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň
Zpravodaj č. 1, leden 2018, ročník 19, str. 7-9
Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
