Majitelé zautomatizovaných a vytápěných skleníků a ti, kteří své kaktusy každoročně stěhují na zimoviště, sice mají stejný objekt své lásky, ale jejich zážitky se od sebe v mnohých ohledech liší. Zvláště četnost zážitků dobrodružných a adrenalinových je u těchto dvou skupin na počátku vegetačního období velmi rozdílná.
Ti první se jistě rádi procházejí po svém království a kochají krásou květů, které rozkvétají již v končící zimě, těší se na to, co ve skleníku přibude, co kvůli rostoucímu objemu buclatých oblíbenců naopak budou muset omezit a klidně rozjímají nad rozvojem a evolucí své sbírky. Při kafíčku nebo skleničce vína mohou v poklidu meditovat a venkovní změny počasí jim vrásky nedělají. Je to taková jízda v kočáru taženém koňmi příjemnou venkovskou krajinou.
Na druhé straně jsme my, kterým jejich koníček připomíná spíše překážkovou dráhu. Ne zrovna Velkou pardubickou, ale parkur ano. Očekáváme neklidně, kdy se ozve startovní výstřel. Někdy již koncem února, velmi často během března, výjimečně i později. Stačí, když sluníčko prohřeje na pár dní vzduch a naleje do žil optimismus a nedočkavost. Je pravdou, že na startu v té chvíli připomínáme spíše tažné koně. Přepravky, bedny a krabice s rostlinami se stěhují ze zimoviště. Překážky překračujeme, ti mladší je přeskakují, obsah postupně rozmísťujeme a přemísťujeme,až nakonec, pokud to ztuhlá záda dovolí, můžeme krátce vydechnout a také se zklidnit pohledem na krásu toho, co se vešlo, nebo zneklidnit krásou toho, co se už skoro nevešlo. A tak se zaplnily rostlinami skleníky, skleníčky, fóliovníky, pařeniště, balkony a další pěstební zařízení.
Ale to zatím není důvod k velkým oslavám, tento parkur nekončí prvním kolem. Nyní se stává nejsledovanějším televizním pořadem předpověď počasí, na internetu koukáme na Aladina, na dlouhodobé norské výhledy vývoje teplot, sledujeme radary a vůbec se na nějaký čas stáváme odborníky, kteří by mohli konkurovat Taťáně Míkové či Aleně Zárybnické. A překážky nám nenadále postaví příliv chladného vzduch ze severních směrů a nebezpečí poškození kvetoucích ovocných stromů (přeloženo pro kaktusáře – poškození kvetoucích kaktusů). Druhé kolo parkuru pak spočívá v běhání s netkanou textilií na ochranu pařenišť, kalkulováním spotřeby energie při nočním zapínání přímotopů, eventuálně v dočasném přetahování rostlin na teplejší místo, po kterém se zase tahají zpátky. Tady se uplatňují i sázky. Riziko ztrát postupují ti méně opatrní a psychicky odolnější, případně línější, něco přece ty moje kytky musí vydržet. Snad ano, pokud nejsou zrovna z Brazílie.
Ale když se podaří překonat toto druhé kolo, závod již končí. Pak se potkávají jako vítězové ti z první i druhé skupiny kaktusářů na společné cestě. Že nám, těm z druhé party, kvetou kytky později? Nevadí. Fyzička je po parkuru posílena, překážky jsou překonány, záda Voltarenem uvolněna a kafíčko si s chutí u svých kytek vypijeme také. A taky můžeme uvažovat nad tím, co by nám ušetřilo kouzlo mrazuvzdorných rostlin.
Ať se daří jedněm i druhým.
Ing. Pavel Klouda, Ostrava
Mammillaria sanchez-mejarodae
Ancistrocactus scheerii, MK 153.448
Turbinicarpus beguinii var. hintoniorum, MZ 1250
Komentáře
toto je prostě úvodník par excellence!!!
Psaný výstižně o daném měsíci a psaný s humorem který mám rád. Smekám.
Já jsem už před pěknou řádkou let přesedlal k té první skupině, znovuzazimováno mám během dvou minut, dobře si ale pamatuji na adrenalinové chvíle jaké museli zažívat letos ti druzí.
A zrovna letos, řekl bych, v kaktusářském parkuru, kde se vzal tu se vzal, přibyl i Taxisův příkop.
Děkuji za pěkný úvodník.
Karel Pavlíček
Super čtení!
Super čtení!
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.