Cesta za bájnou Mandragorou
Dávno pryč jsou ty časy, kdy se za exkluzivní kytkou jménem Gymnocactus mandragora dalo dojet poměrně pohodlně od městečka Viesca.
(Správné jméno je Turbinicarpus. Nebo Rapicactus, či Napina? Pro mě Gymnocactus)
Kdo chce mandragoru vidět dnes, musí si vyčlenit dva dny času, obrnit se trpělivostí a nakoupit dobrou zásobu piva, ledu a vody. Před pár lety jsme zásobování podcenili a málem nás to stálo život. (To jsem přehnal, ale měli jsme žízeň. 😊)
Tak tedy. Píše se poslední březnový den 31.3.2023.
Kdesi pod Saltillem odbočujeme z Mex.54 na západ a po velmi prašné cestě vjíždíme do vyprahlé a nehostinné roviny s občasnými nízkými kopečky.
Máme před sebou zhruba 160 kilometrů bez asfaltu. Na obloze ani mráček a teploměr ukazuje už po ránu 25 stupňů. Odpoledne bude jistě ke 40.
Dalekou cestu si zpříjemňujeme náhodnými průzkumnými „výskoky“. Ne že bychom v těchto končinách očekávali něco jedinečného, ale potřebujeme se občas protáhnout. A pěkné kaktusy rostou skoro všude. I když letos, více než kdy jindy, dlouho trvajícím suchem scvrklé a zatažené.
Echinocereus aff. stramineus
Ferocactus steinesii
Vzrostlé Yuccy lemují naši trasu téměř nepřetržitě
Echinocactus horizonthalonius
Echinocactus horizonthalonius
K zajímavějším rostlinám patří pár nalezených ariáčků. Na jedné ze zastávek fotíme retusus furfuraceus i s jednou starou kristátou.
Ariocarpus retusus var. furfuraceus
Ariocarpus retusus var. furfuraceus, kristáta
Cíl naší cesty v nedohlednu
Hamatocactus hamatacanthus
Epithelantha greggii
Echinocactus platyacanthus
Yucca je široko daleko jediná, která poskytne alespoň kousíček stínu
Dojeli jsme do písčité roviny bezodtokové pánve. To je typický matoral pro výskyt kočubeánusů. Velkou naději si neděláme, ale přesto vystupujeme do horkého odpoledne a jdeme na průzkum. A vyplatilo se. Mnoho jich je jistě vysušených schováno pod povrchem, přesto pár rostlin nacházíme.
Bezodtoková pánev, typická pro výskyt Ariocarpus kotschoubeyanus
Ariocarpus kotschoubeyanus
Ariocarpus kotschoubeyanus
Konečně se navečer blížíme k pohoří Sierra Parras. Cesta, která se dříve dala od Viescy zvládnout za hodinku nebo dvě, nám dnes trvala celý den. Tam někde před námi už bude Tanque Menchaca.
Sierra Parras
Konečně jsme dorazili do kultovní Tanque Menchaca. Magická, tajemná. Možná ti senzitivnější z vás dokáží nacítit atmosféru tohoto místa i z obrázků.
Kousek za opuštěnou vesnicí rozděláme tábořiště. Uléháme do stanů a hlavou nám běží příběh,který se stal v dobách téměř zapomenutých, těsně před opuštěním vesnice.
To bylo tak.
V Tanque Menchaca kdysi žili tři bratři se svými rodinami. Žili si tam skromně a svorně po mnoho generací. Až se v jedné rodině narodila holčička Julieta. Malá Julieta rostla do krásy a v jejích patnácti letech na ní mohli všichni chlapci z vesnice i nedaleké Viescy oči nechat. V těch dobách jezdil do Tanque velkostatkář a obchodník z Parrasu, Hector. Do vesnice vozil koření, nádobí a jiné zboží, které si mencaščtí nedokázali sami vyrobit, a zpět do Parrasu si odvážel dobytek, kukuřici a jiné plodiny.
Hector byl starší, obtloustlý, obhroublý a arogantní chlap, všude známý svou zálibou v kořalce a mladých ženách.
Mladá a krásná Julieta mu učarovala a od té doby se frekvence Hectorových návštěv vesničky zněkolikanásobila. Plachá Julieta ale vždy, když se Hector objevil, nenápadně zmizela do políček za vesnicí. Tam se scházela se svým milým Pedrem z Viescy a tam také společně trávili krásné zamilované chvilky.
Hector ale neuměl prohrávat v obchodě ani lásce. Co si kdy usmyslel, toho vždy dosáhl.
A tak ukul plán, jak si Julietu vzít násilím. Jednoho dne přijel zase do Tanque, se staršími udělal nějaký malý obchůdek, rozloučil se a vydal se na cestu zpět. Julieta byla jako vždy z jeho dosahu za vesnicí v políčcích. Seděla na kameni a čekala na svého milého
Hector ale svůj návrat do Parrasu jen předstíral, po chviličce strhl koně do strany a tryskem se obloukem vracel zpět k polím.
Když Julieta slyšela dusot koňských kopyt, radostně vstala a vykročila vstříc Pedrovi. Ve vteřině si ale uvědomila, že muž na koni není ten, kterého nedočkavě očekávala, ale zlý Hector.
Julietě leknutím ztuhla krev v žilách. Vrhla se do vzrostlé kukuřice, kde se chtěla schovat. Ale pro Hectora jedoucího na koni nebyl velký problém Julietu najít.
Trvalo jen pár vteřin, snad minutu, a už stál Hector nad vystrašenou dívkou.
„Kam utíkáš děvče?“ zasyčel jeho hlas poháněný temnotou jeho zlých úmyslů a chtíčem. „Nemůžeš odejít, patříš jen mně!“ Seskočil z koně, chytil Julietu za vlasy a strhl ji k zemi. Jedním mocným trhnutím Julietě roztrhl její tuniku.
Julieta se dusila v hrůze, když cítila Hectorovy hrubé prsty, které ji tlačily k zemi. Její srdce zběsile bilo. V očích měla slzy, ale i odhodlání nevzdat se. Kopala, drápala Hektora do potem zborceného obličeje, křičela. Vše ale marně. Hector byl příliš silný a těžký, než aby se útlé dívce podařilo vyprostit z pevného sevření.
V poslední chviličce se přiřítil Pedro. S pohledem plným zuřivosti a obavy se vrhl Julietě na pomoc. Jeho pohyb byl rychlý a přesný, jako by ho poháněla sama láska a odhodlání. Přestože byl Pedro menší a slabší než Hector, jeho touha ochránit svou milovanou Julietu byla nepřemožitelná.
Popadl z pole velký ostrý kámen a než se Hector zmohl na jakýkoli odpor, s neuvěřitelnou silou a přesností ho zasáhl do spánku. Hector byl ve vteřině mrtev.
Vesničané se báli pomsty Hectorovy bandy. Věděli, že už nikdy nebude Tanque Menchaca místem klidu a bezpečí. Postupně začali balit své věci a opouštět své domovy, hledajíce bezpečí a klid jinde. Snad až v dalekém Durangu.
A tak Tanque Menchaca zůstala opuštěná, jen ticho a temnota vládly nad tím, co kdysi bylo vesnicí lásky a harmonie. Ale i když lidé odešli, Hectorova přítomnost zůstala, uvězněná v každém stínu a každém šepotu větru, jako varování před temnotou, která může zkazit i nejčistší duše.
A přesně takto to kdysi bylo. A nebo ne? No spíš ne. Jak to bylo doopravdy se dočtete za měsíc v Našich novinách.
Komentáře
Článek má ale nadpis "Jeden den v Mexiku"
Mandragora až zítra.
kp
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.