A zase tu máme leden. Jak to frčí... Než se rozkoukám, bude zase jaro...

Pevně v to tedy doufám a doufám i v to, že si poblázněné počasí posledních let opět neprosadí nevyžádanou úpravu ročních období a že mrazivé počasí si vezme letos volno trochu víc podle kalendáře, než tomu bylo v letech minulých. Ale o tom si můžeme popovídat v dubnu...

Zima je prostě zima a vystrkuje statečně růžky. Nevlídno venkovního prostoru nejeden našinec vymění za teplo vlastního obydlí. Ani v zimě se pěstitel kaktusů či sukulentů nenudí, ono je tak nějak pořád co dělat. Ale více než kdy jindy otevírá se tu prostor i pro vzpomínání. Navádí k tomu přelom roku i třeba schůzky klubů a přednášky cestovatelů.

Promiňte mi ten oslí můstek, no nějak jsem se k tomu tématu dostat musel. Historie. A to nikoliv v podobě obecné, ale v té ryze osobní. Máme ji každý z nás. Ohlédnu-li se za sebe, ta moje je třeba poněkud přetržená ve dví. Bylo nebylo, a nejsem v tom sám, zkrátka v jistém období jsem kaktusařinu pověsil na hřebík, abych se k ní opět o hromádku roků později vrátil... O to je pak někdy to vzpomínání zajímavější.

Vzpomínám třeba na přednášky. Druhá polovina osmdesátých let minulého století. Temná místnost plná lidí. Ze středu té temnoty proudil kužel světla promítačky, dával život zářícím obrázkům na plátně a svým bledým přísvitem vytahoval z temnoty okolí kontury tváří posluchačů. „Šš-cvak,“ později elektromotorové „Ts-č-klip-klap,“ odtikávala promítačka diapozitivů další a další obrazy dalekých exotických krajin. Přednášející mi tehdy připadali trochu jako návštěvníci z jiných vesmírů, vždyť vycestovat za linii železné opony, ba co víc, až tam někam daleko za oceán, to musela být nějaká fantastická magie. Trochu jako kouzla Nekonečného příběhu...

Podobně fantastické mi připadaly i některé další věci: existence prodejního skleníku Chrudimského kaktusáře, kouzelné místo s pro mne tehdy nevídanou nabídkou rostlin. Podzimní katalogy semen a jarní katalogy rostlin. To nekonečné čekání, to napětí, kdy už konečně budu moci otevřít nový katalog a celé hodiny se probírat položkami, na které by stačil obsah kasičky! A taky výstavy! Letité rostliny, kterými se nepyšnily snad ani botanické zahrady. A my, coby školáci mohli být u toho jako školou posvěcený dozor. Paráda...

Celý ten tehdejší kaktusový a sukulentový svět byl exotický už sám o sobě, ani nebylo nutné cestovat do dalekých krajin. To nebylo jako hrát si na indiány. Tohle bylo skutečnější. Ostrůvek unikátní možnosti uniknout z ošuntělé šedi reálného socialismu. Uprostřed sveřepého soudruhování se scházeli lidé propadlí tak úžasnému koníčku a zovali se navzájem „přítelkyně“ a „příteli“.

Nějaké ty roky uběhly, totalitu odvál čas a i mě to zaválo spletitými cestičkami života úplně jinam, než jsem si kdy myslel. A svět pěstitelů kaktusů a sukulentů se proměnil. Nebudu lhát ani co by se za nehet vešlo, když povím, že jsem se po těch necelých dvaceti letech musel znovu naučit skoro všechno. Ani ne tak že bych to zapomněl, ale tolik toho bylo jinak. Ty tam byly zavařovací sklenice s výsevy, zavládla doba plastová. Výsev v lednu – pod úsporným osvětlením žádný problém. Masivní konstrukce skleníků zatížené skleněnými tabulemi? Kdeže. Hliník a lehoučký polykarbonát. Substráty, literatura, e-shopy, nomenklatura, chemie... Tolik se toho změnilo. Snad jen ty „chrudimské“ květináčky zůstaly stejné. A taky prodejní skleník. Pro někoho, kdo kaktusařil už roky, to asi nebylo tak výrazně viditelné, byl to kontinuální vývoj. Ale já měl díky své pauze možnost vidět ten skok.

Nepíšu to všechno kvůli nějaké potřebě tvořit memoáry. Píšu to jako ukázku, jak jedinečná a neopakovatelná může být osobní historie a jak díky své svázanosti s konkrétním člověkem může přinášet zajímavé a unikátní postřehy. A to je takový další oslí můstek, kterého si dovolím se dopustit. Ona ta osobní unikátnost má totiž i své slabiny. Třeba v tom, že je pomíjivě spojena s tím, kdo ji takto osobně zažil. Ale než ty dva tematické břehy překlenu, neodpustím si jistou odbočku.

Našim zeleným miláčkům matka příroda vyměřila jiný čas. Našinec moc dobře ví, že jednou z nutných deviz pěstitele kaktusů či sukulentů musí být trpělivost. Co jiní měří na týdny či měsíce, měříme na roky. Kytky vám prostě za dva měsíce od výsevu nevykvetou. K naší smůle žel nikdo z nás spolu se zápalem pro tu exotickou „drobotinu“ nevyfasoval magickou tabletku v lahvičce s nápisem „Kaktusářská dlouhověkost“. A tak jsme na tom solidárně stejně jako ostatní lidé, každý máme vyměřeno tolik, kolik máme.

A tak se teď opřu na jedné straně o skvělý úvodník předsedy Společnosti českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů, z. s. Jardy Vícha a na straně druhé o projekt Paměť národa, který využívá výdobytků moderní digitální doby a pomáhá nám překlenout hranici zapomnění. Jak bylo zmíněno v Jardově úvodníku: co vlastně víme o životě, vědomostech a osobních zkušenostech takových velikánů, jakými byli Frič, Fleischer, Vojta, Kozelský, Venclů a další. Zůstalo nám toho někdy žalostně málo. Mohli bychom sice namítnout, že by to byly informace dnes zastaralé a k nepotřebě. Osobně si ovšem dovolím takovou námitku posoudit rovnou jako pitomou. Vždyť třeba právě vědomosti a dovednosti A. V. Friče dodnes nebyly v některých směrech překonány. K naší smůle nebyly nikdy v ucelené podobě zaznamenány a po mnohých z nich je veta. Dnešní možnosti záznamové techniky nám však umožňují něco, co za celou hostorii lidského rodu možné nebylo. Totiž uchovat osobní historii pro budoucnost v rozsahu dosud nevídaném.

Dospěv tedy konečně na druhý břeh vystavěného oslího můstku, dopustím se té drzosti a pronesu něco historického:

Internetové noviny o kaktusech a sukulentech, „Naše – Vaše noviny“, nabízejí tímto prostor pro zaznamenání osobních znalostí, vědomostí, zkušeností a poznatků pěstitelů kaktusů a sukulentů.

Byvše médiem v tomto formátu unikátním, byvše po celou dobu své existence od všech, pro všechny a zadarmo, mohou Internetové noviny být právě tím nosičem zaznamenaných informací. Mohou na rozdíl od tištěných médií hostit záznamy zvukové i audiovizuální. Mohou doplňovat odborná či knižní média dalším obsahem, který by se jinam třeba nevešel. Rozšiřují svým formátem mediální nabídku, k níž patří knižní publikace, časopisy, věstníky, osobní webové stránky či diskuzní fóra.

Každý jeden z nás může přispět nějakou částí, ať už svými vědomostmi, nebo svými dovednostmi. Můžete sepisovat vlastní vzpomínky a zkušenosti, podělit se třeba s objevy či postřehy, zaznamenat něčí vyprávění nebo třeba jen představit vlastní sbírku rostlin. Můžete tak uchovat střípky historie pro budoucí generace.

Čas je neúprosný a můžete namítnout, že ani Internetové noviny tu nemusí být věčně. Máte úplnou pravdu, nemusí. Vězte však, že klidně mohou, protože už v současnosti jsou archivovány pomocí stránek web.archive.org – celosvětovým nástrojem pro archivaci obsahu internetu. Je to svým způsobem taková digitální nesmrtelnost zajišťující, že obsah internetových stránek zůstane dlouhodobě zachován. Možná až tak dlouho, dokud bude existovat sám Internet.

Za celou redakci a s jejím posvěcením tedy házím tu pomyslnou rukavici. Vyzývám každého z nás, pojďme udělat cokoliv pro generace těch, jejichž dětské oči sotva vyčnívají nad desky stolů na výstavách, ale kteří už si vybírají svůj první kaktus či sukulent. Vyzývám výbor SČSPKS, stejně jako předsedy všech spolků, a klidně nejen českých a slovenských, i zahraničních – přineste toto téma do vašich klubů, diskutujte se členy. Navrhujte nápady, náměty, inovace, jak by se prvotní nápad reprezentovaný touto hozenou rukavicí dal doplnit, rozkošatit.

Pojďme tvořit vlastní „Paměti národa kaktusářského a sukulentářského“!

Máme všichni možnost uchovat minulost pro bohatší budoucnost!

Příspěvky, články, dotazy, náměty apod. posílejte na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.