*) mnohožeberný „groefcactus“ (jméno „groefcactus“ je běžně užívané holandské označení pro echinofosulokaktusy, které v překladu znamená něco jako „drážkovaný“ kaktus)
V loňském dubnovém čísle holandského časopisu Succulenta (ročník 102 (4) 2023) byl publikován rozsáhlý článek věnovaný Echinofossulocactus multicostatus. Jeho autor, Theo Heijnsdijk, v něm pokračuje v sérii článků o obrazových příručkách „Verkade“ z 30. let 20. století. S povolením od Thea Heijnsdijka nabízíme překlad celého článku včetně originálních fotografií.
Obr. 1: Titulní strana článku (časopis Succulenta, ročník 102 (4) 2023)
„Dalším zajímavým rodem jsou „groefkaktusy“ (Echinofossulocactus), jehož druhy mají až na výjimky velmi početná žebra (od 50 až do více než 100), která jsou vysoká, tenká, více či méně zvlněná s několika areolami na každém žebru. Rostliny jsou to malé, kulovité, jednotlivě rostoucí, s poněkud propadlým temenem, zřídkakdy vyšší než 10 cm a ve volné přírodě usazené hluboko v půdě. Vyznačují se charakteristickým vytrněním z jemných trnů, nad nimiž ční dlouhé, ploché, nápadné středové trny.
Například mnohožeberný „groefcactus“ (Echinofossulocactus multicostatus) z východního Mexika má asi 100 velmi tenkých, zvlněných žeber, každé nesoucí jen několik areol, z nichž vyrůstá 6 až 9 trnů, a sice 3 dlouhé, tenké, vzhůru směřující trny, které jsou ohebné, nažloutlé a dlouhé 4 až 8 cm. Dále 4 až 6 dolů směřujících, měkkých, jehlicovitých krátkých trnů o délce ½ až 1½ cm. S určitostí je možno říci, že barva květů není známa."
Tolik původní text A. J. van Larena z alba Verkade "Cacti" z roku 1931, který je doprovázen obr. 2.
Obr. 2: Echinofossulocactus multicostatus na obrázku z roku 1931 v obrazové příručce „Verkade“.
Historie
Ve všech botanických publikacích, týkajících se druhu Echinofossulocactus multicostatus (který byl poprvé popsán jako Echinocactus multicostatus), se za jménem druhu uvádí zkratka Hildm., zkratka jména prvního autora. Jde o zkratku jména německého pěstitele kaktusů (také obchodníka s uměním) Heinricha Hildmanna (1845 - 1918 nebo později). Hildmann začal svou kariéru u firmy Haage v Erfurtu. Kolem roku 1866 odešel do Paříže, kde nejprve pracoval v pěstírně kaktusů Charlese Pfersdorffa; později založil vlastní pěstírnu v Lyonu. Kolem roku 1870 se vrátil do Německa a pokračoval v pěstování kaktusů v Berlíně, později v nedalekém Birkenwerderu. V roce 1891 pěstírnu prodal.
Na Hildmannově autorství je však něco zvláštního. Většina publikací se totiž odvolává na článek z roku 1890, který vyšel v německém časopisu Gartenflora. Tento článek je cestopis G. Mathssona, který byl vyslán průmyslníkem Grusonem do Mexika sbírat kaktusy (podle něj byl pojmenován obecně známý Echinocactus grusonii). V tomto dopise Mathsson píše o lokalitě Echinocactus multicostatus (poblíž Saltilla v Coahuile), jako by šlo o všeobecně známý druh. Jméno Hildmann se však v celém díle neobjevuje. Mám podezření, že Hildmann toto jméno použil v některém ze svých katalogů. Zdá se však, že tyto katalogy jsou velmi vzácné; nepodařilo se mi žádný dohledat. Nejstarší zmínka o tomto jménu, kterou jsem našel, se nachází v katalogu francouzského pěstitele kaktusů Pierra Rebuta z roku 1886. V něm (v části Echinocactus) je uvedeno "Multicostatus (novinka), až 90 žeber 40 až 45 Fr". To z něj činí nejdražší echinokaktus na tomto seznamu. Ceny ostatních echinokaktusů se pohybují od 2 do 42 fr. Posledně uvedená cena byla za "Echinocactus myriostigma cereiformis"(předpokládám, že se jednalo o formu columnare druhu Astrophytum myriostigma). Běžná myriostigma stála 2 až 5 fr.
Albert Blanc
První, kdo přišel s podrobnostmi o vzhledu rostliny, byl obchodník s kaktusy Albert Blanc z Filadelfie ve Spojených státech, který byl v této sérii článků mnohokrát zmíněn. Ve druhém vydání (vydaném v roce 1888) své brožury "Hints on Cacti" („Rady ohledně kaktusů“) umístil krásný obrázek (obr. 3) druhu s podrobným vysvětlením.
Obr. 3: Ilustrace ve druhém vydání Alberta Blanca "Hints on Cacti" z roku 1888. Květy byly tehdy ještě neznámé.
Volně přeloženo z angličtiny zní vysvětlení asi takto:
„Pro kaktusářského nadšence, který má to štěstí, že vidí zásilku právě přivezenou z původní přírody, nabízí tato pozoruhodná rostlina mnoho možností ke studiu. Dá se říci, že mezi 25 rostlinami nejsou dvě, které by vypadaly stejně, a proto jsme si nebyli jisti, kterou z nich použít pro ilustraci. Tvar rostliny obecně připomíná zploštělou kouli; počet žeber, jak ukazuje dřevoryt, se pohybuje mezi 90 a 120, což je více než dvojnásobek oproti jakémukoli jinému kaktusu. Zvláštností však je, že u některých probíhají v pravidelné, svislé linii, zatímco u jiných jsou zkroucena do všech možných tvarů, dokonce více než u malé rostliny na obrázku a všechny možné variace mezi nimi. Co se týče trnů, je variabilita ještě větší. Některé exempláře nemají trny vůbec; pak najdeme několik exemplářů se třemi nebo čtyřmi krátkými, tuhými, čirými, průhlednými, žlutými trny na každé areole; jiné jich mají více, větší velikosti, v mnoha případech tuhé a vzpřímené, a pak jsou široké, ploché, poddajné a různě zbarvené. Několik – a ty jsou snad nejkrásnější – má velmi dlouhé, ploché trny, tenké jako list papíru, které rostlinu zcela zakrývají a dodávají jí velmi zvláštní vzhled. Celkově se jedná o pozoruhodnou rostlinu, která sice není nová, ale již několik let se nepěstuje a pokud víme, nabízí ji pouze jedna firma. Květy jsme zatím neviděli, ale říká se, že je mimořádně krásně kvetoucí, což můžeme potvrdit podle množství plodů nalezených na původních rostlinách.“
Každý, kdo si přečte tento článek, okamžitě pochopí, že dodnes panuje mnoho nejasností ohledně vymezení druhu. V rodu Echinofossulocactus bylo popsáno poměrně dost druhů a velká část z nich je považována za synonymum E. multicostatus. O tom více později v tomto článku.
Mírně upravený obrázek z knihy "Hints on Cacti" lze nalézt také v ceníku firmy Blanc z roku 1889 (obr. 4). Květina byla v té době zřejmě ještě neznámá. V ceníku z roku 1891 (obr. 5) je však najednou uvedeno, že květy jsou bílé s purpurovým pruhem.
Obr. 4: Ani v době, kdy byl sestaven ceník firmy Blanc & Co. z roku 1889, nebyly ještě známé květy.
Obr. 5: V roce 1890 už ale byly květy dobře známé.
Zajímavé je, že Schumann v roce 1898 ve svém "Gesammtbeschreibung der Kakteen" píše, že květy jsou neznámé. Tehdejší velmi známý holandský nadšenec Henk van der Velde to zamotává ještě více, když v roce 1956 v časopise Succulenta píše: "Květy jsou bohužel neznámé, ale to by rozhodně nemělo být překážkou k získání této krásné rostliny." Blancův obrázek lze najít v mnoha knihách o kaktusech. Mimo jiné i v Schelleho knize "Handbuch der Kakteenkultur" z roku 1907. Na téže stránce je také vyobrazení dlouhotrnné formy (obr. 6).
Obr. 6: Obrázek formy Echinofossulocactus multicostatus s dlouhými trny v Handbuch der Kakteenkultur od Schelleho (1907).
Rodové jméno, dlouholetá diskuse
Druhové jméno multicostatus (= s mnoha žebry) nebylo nikdy zpochybněno. Naopak názory na rodové jméno se stále rozcházejí. Jak bylo uvedeno výše, druh byl poprvé popsán v rámci rodu Echinocactus. To ovšem není překvapivé, protože až do práce Brittona & Roseho kolem roku 1922 se téměř všechny kulovité kaktusy nazývaly echinocactus. Kaktusy s početnými,úzkými žebry však byly známy mnohem déle, jako například Echinocactus crispatus, popsaný již v roce 1828. Lemaire v roce 1838 přiřadil echinokaktusy s mnoha žebry do sekce Compressicostati (= se stlačenými žebry). Velmi vhodné jméno. O rok později však nahradil označení této sekce názvem Stenogoni (= s úzkými žebry). Schumann z ní vytvořil podrod Stenocactus v rámci rodu Echinocactus.
Když však Britton & Rose v roce 1922 rozdělili rod Echinocactus na několik nových rodů, upřednostnili pro tento rod s mnoha žebry název Echinofossulocactus před Stenocactus. V úvodu popisu rodu vysvětlili, že na toto jméno narazili, když při hledání jmen kaktusů procházeli staré anglické časopisy. V červnovém čísle časopisu "The Gardener's magazine and register of rural & domestic improvement" z roku 1841 bylo skutečně uvedeno 222 druhů kaktusů, které vlastnil reverend Theodore Williams v Middlesexu (poblíž Londýna). Seznam sestavil jeho zahradník George Lawrence. V seznamu byl uveden "Genus III. Echinocactus", ve kterém bylo zařazeno 36 druhů. Následoval rod IV. Echinofossulocactus" s 35 druhy. Název vznikl spojením slov echinocactus a latinského fossula = malá rýha. Odtud také holandský název „groefcactus“ ve Verkadeho albu. Jeho popis rodu zněl (přeloženo z angličtiny): "Povrch je zvlněný nebo žebernatý. Květy a plody jako u Echinocactus. svazky trnů a vlny: dolů prodloužené nad svazky v přímé nebo křížové brázdě; někdy srostlé, nebo jinak v kruhovitém svazku, z něhož se vytvářejí květy vždy v paždí." Podle Lawrence se jednalo o poměrně obsáhlý rod, rozdělený do tří sekcí, které měly i podsekce. Do rodu Echinofossulocactus patřily také druhy jako Astrophytum ornatum, Thelocactus hexaedrophorus a Strombocactus disciformis (současné názvy). Sekce I rodu obsahovala "Gladiatores" (= šermíři) s následujícím popisem (v překladu): "Žebra četná, hustá, úzká, hluboká a ostrá. Většinou jeden nebo více trnů v každém svazku ploché nebo mečovité a vzpřímené." Do této části Lawrence zařadil tehdy známé kaktusy, které dnes považujeme za Echinofossulocactus (nebo Stenocactus), jako jsou E. coptonogonus, E. crispatus, E. gladiatus, E. obvallatus a E. phyllacanthus. Pro Brittona & Roseho to bylo dostatečným důvodem, aby dali přednost tomuto staršímu jménu Echinofossulocactus před pozdějším Schumannovým jménem Stenocactus. Podle mého názoru by tehdy skutečně dával větší smysl název "Gladiator-cactus". Carlos Spegazzini si myslel, že Echinofossulocactus je jen podivné nešikovně dlouhé jméno, a v roce 1923 navrhl, aby se jmenoval Brittonrosea. To ovšem bylo v rozporu s pravidly, která v té době také platila. Totéž platí pro Charlese Orcutta, který v roce 1926 navrhl zkrácené jméno Efossus. Alwin Berger zase neuznával název Echinofossulocactus. Ve své knize Kakteen z roku 1929 o něm napsal poněkud pohrdavě (v překladu): "Britton a Rose pro tuto skupinu objevili nepříliš obvyklé jméno Echinofossulocactus Lawrence (1841). Tímto jménem však Lawrence myslel několik echinokaktusů a rozhodně ne pouze členy této skupiny. Spegazzini pak navrhl jméno Brittonrosea (1923); není však důvod zavrhovat velmi příznačné jméno Stenocactus, které vytvořil Schumann".
Od té doby existoval tábor Echinofossulocactus a tábor Stenocactus. Kolem roku 1979 vznikl ostrý spor o to, které jméno je podle nomenklatorických pravidel platné. Důležitou roli v něm sehráli mimo jiné David Hunt a Nigel Taylor. Mimochodem, Taylor byl toho názoru, že se jedná o podrod Ferocactus. Vyvrcholilo to v roce 1987 na zasedání Výboru pro Spermatophyta Mezinárodní asociace pro taxonomii rostlin, kde 7 členů považovalo za správné jméno Stenocactus, 3 členové se domnívali, že správné je jméno Echinofossulocactus, a jeden člen se domníval, že by to mělo být Brittonrosea. Závěr by tedy byl, že správně je Stenocactus, ale dodnes se názory rozcházejí. Například britský botanik P. V. Heath ještě v roce 1989 dlouze argumentoval, že by to přece jen měl být Echinofossulocactus. Ke stejnému závěru dospěl i Joël Lodé ve své práci "Taxonomy of the Cactaceae". Konečně v roce 2020 vyšel v internetovém časopise "Cactus Adventures" (vydávaném Lodé) dlouhý článek, v němž autor Brice Chéron podrobně argumentuje, proč je podle jeho názoru jediné správné jméno Echinofossulocactus.
Druhy
Názory na počet druhů v rodu se rovněž rozcházejí. Britton&Rose (1922) jich popsali 22, Backeberg dospěl ve svém "Kakteenlexikon" (1966) k 33 druhům, Taylor v roce 1979 snížil počet (podle něj šlo o stenokakty) na 6: S. coptonogonus, S. crispatus, S. multicostatus, S. phyllacanthus, S. sulphureus. a S. vaupelianus. V roce 1980 šel ještě dál. Tehdy zjistil, že S. multicostatus a S. sulphureus jsou formy S. crispatus, takže zůstaly jen čtyři. Jeho kolega David Hunt rozeznával osm druhů: Kromě Taylorových šesti výše uvedených jsou to S. obvallatus a S. ochoterenanus. Joël Lodé to vidí zase o něco šířeji. Ve své práci "Taxonomy of the Cactaceae" dospěl ke 12 echinofosulokaktusům. Kromě osmi Huntových jsou to E. dichroacanthus, E. lamellosus, E. lloydii a E. pentacanthus.
Echinofossulocactus multicostatus
Již z citace Alberta Blanca na začátku tohoto článku je zřejmé, že E. multicostatus je velmi variabilní druh. Rostliny mají průměr 6 až 12 cm. Dlouho si zachovávají svůj zavalitý kulovitý tvar, ale velmi staré exempláře mohou dorůst až do výšky 40 cm. Počet žeber může dosahovat až 150. Většina žeber nese pouze jednu areolu. Areoly jsou zpočátku vlnaté a později holé. Protože areola je širší než samotné žebro, sousední žebra se kolem areoly stáčejí (obr. 7). Kvůli zvlněnému průběhu žeber se druh nazývá také "vlnovitý kaktus" (golfcactus) nebo "mozkový kaktus" (Brain Cactus).
Obr. 7: Žebra obtáčejí areoly. (foto Theo Heijnsdijk)
Velmi pěkný je španělský název "Biznaga ondulada de muchas costillas" (zvlněný kulovitý kaktus s mnoha žebry). Některé formy jsou prakticky bez trnů, jiné mají krátké a tuhé trny a existují i formy s velmi dlouhými, plochými ohebnými trny. A to v nejrůznějších barvách. Z přítomných trnů jsou horní (obvykle 3) delší než ostatní a odstávají od těla rostliny nebo směřují strmě vzhůru. Zbývající trny jsou přilehlé. Květy široké 2,5 cm jsou bílé, růžové nebo fialové a mají tmavší středový pruh.
Obr. 8: Skupina E. multicostatus u La Candelaria (Nuevo León, asi 1600 m). (foto Carlos Velazco)
Vzhledem k velké variabilitě není překvapivé, že některé formy byly popsány jako samostatné druhy. V současné době jsou za synonyma E. multicostatus považovány E. erectrocentrus (s velmi dlouhými, plochými, horními trny zahnutými přes temeno rostliny) a E. zacatecasensis. E. lloydii s bohatou vlnou na temeni je některými autory rovněž považován za synonymum E. multicostatus.
Obr. 9: Echinofossulocactus multicostatus se 144 žebry na lokalitě La Muralla. (foto Jaroslav Záhora)
Obr. 10: Jiný Echinofossulocactus multicostatus na lokalitě La Muralla. (foto Jaroslav Záhora)
Echinofossulocactus multicostatus se vyskytuje přirozeně v širokém areálu ve východní části Mexiku. Známá stanoviště jsou ve státech Coahuila, Chihuahua, Durango, Nuevo León, San Luis Potosí, Tamaulipas, Querétaro a Zacatecas. Na internetových stránkách "Cactus and Succulent Field Number" je uvedeno, že nadmořská výška těchto lokalit se pohybuje od 900 do 2650 metrů. Na některých lokalitách se druh vyskytuje ve velkém množství, např. u města La Candelaria v pohraniční oblasti Nuevo León a Coahuila (obr. 8). Od českého nadšence Jaroslava Záhory jsem obdržel fotografie (obr. 9 a 10) mnohožeberných exemplářů z horského průsmyku La Muralla v blízkosti silnice MEX57 (Coahuila). Je poměrně obtížné žebra spočítat, ale podle Jaroslava má exemplář na obr. 9 až 144 žeber. Jeho průměr je asi 13 cm. Další známá lokalita růstu je v kaňonu Huasteca v Nuevo Leónu (obr. 11).
Obr. 11: E. multicostatus v kaňonu Huasteca. (foto Michael Greulich)
Jak je vidět na fotografiích, rostlina často roste v suchých oblastech na skalách a mezi nimi bez krytu. To je pozoruhodné, protože doprovodná vegetace poskytuje nekrytým rostlinám jen malou ochranu před slunečním zářením. Zdá se také, že vysušující vítr má volný přístup k povrchu rostlin dílem proto, že souhrnná kontaktní plocha všech žebra je mimořádně velká. Shodou okolností se mohou rostliny v době sucha částečně zatahovat do půdy (obr. 12).
Obr. 12: E. multicostatus napůl zatažený v půdě u San Antonio de las Alazanas (Coahuila). (foto Jaroslav Záhora)
Kultura
Na základě podmínek na přírodních stanovištích lze očekávat, že rostliny v kultuře budou potřebovat velmi slunné místo. To je pravda, ale v přírodě samozřejmě rostliny nejsou v květináčích. Ochrana před ostrým poledním sluncem je na místě, ale to platí vlastně pro všechny kaktusy v našich kulturách. Jinak může být péče stejná jako u jiných kaktusů. Je nutné dávat pozor na svilušky a vlnatky. Roztoče lze odstranit silným proudem vody z postřikovače. Proti vlnatkám lze bojovat štětečkem vodou zředěným lihem a následným postřikem proudem vody z postřikovače rostlin. Rostliny rozhodně nejsou citlivé na chlad. V zimě jim vyhovuje teplota kolem 5 °C. Echinofosulokaktusy kvetou brzy na jaře a v tomto relativně chladném období se květ může přes den otevírat a večer zase zavírat až týden. Stejně jako u většiny kaktusů i zde platí, že květ během kvetení roste a tak je každý den o něco větší.
Obr. 13: Přechod od turbekulí, které jsou podobné jako u mamilárií k žebrům. (foto Theo Heijnsdijk)
Obr. 14: 29letá rostlina s přibližně 57 žebry. (foto Theo Heijnsdijk)
Obr. 15: Pětiletý semenáč získaný z rostliny na obr. 14 v květináči o průměru 7,5 cm. (foto Theo Heijnsdijk)
Obr. 16: Forma E. multicostatus s dlouhými trny. (foto Theo Heijnsdijk)
Vzhledem k tomu, že rostliny téměř nikdy neodnožují, je preferovanou metodou množení výsev. Kdo se poprvé setká se semenáčkem echinofosulokaktů, může si myslet, že jde o nějaký omyl, protože semenáčky vypadají jako mamilárie. Teprve po několika letech přejdou semenáčky k tvorbě žeber (obr. 13) a pak jich je každý rok více. Rostlina na obr. 14 má průměr 7,5 cm a napočítal jsem asi 57 žeber. Vysel jsem ji v roce 1994 a semínka pocházela z podpůrného fondu Succulenta. Bylo jí přiděleno polní číslo Alfreda Lau (L 1345). Ale to musí být omyl, protože toto polní číslo náleží Mammillaria longiflora. Nicméně L 1341 a L 1343 jsou skutečně E. multicostatus. Pravděpodobně se jedná o L 1341, o rostlinu, kterou uvádí sám Lau v časopise Succulenta v roce 1981. Sbíral ji poblíž lokality Nuncio v pohraniční oblasti mezi Nuevo León a Coahuila. V každém případě se jedná o poměrně krátkotrnnou formu. Potomci rostlin ze semenáčků z roku 1994 jsou všechny rovněž uniformní a krátkotrnné formy. Rostlina na obr. 15 je jednou z nich.
Literatura
Berger, A. (1929). Kakteen: 244.
Blanc, A. & Co. (1889). Illustrated Price List of Rare Cacti: 9.
Britton, N. L. & Rose, J. N. (1922). The Cactaceae III: 109, 111.
Lawrence, G. (1841). Catalogue of the Cacti in the Collection of the Rev. Theodore Williams,
at Hendon Vicarage, Middlesex. The Gardener’s magazine and register of rural & domestic improvement 17 (6): 317.
Chéron, B. P. R. (2020). Echinofossulocactus versus Brittonrosea, Echinocactus, Efossus, Ferocactus & Stenocactus. Cactus Adventures 32 (1): 28–49.
Heath, P. V. (1989). The question of Echinofossulocactus (Cactaceae). Taxon 38 (2): 281-288.
Lau, A. B. (1981). Enkele nieuwe ontdekkingen van grootbloemige Echinofossulocactussen
(1). Succulenta 60 (7): 150.
Lemaire, C. (1838). Cactearum aliquot novarum ac insuetarum in horto monvilliano cultarum accurata descriptio: 27.
Lemaire, C. (1839). Cactearum genera nova speciesque novae et omnium in horto monvilliano cultarum ex affinitatibus naturalibus ordinato nova indexque methodicus: 28, 89.
Lodé, J. (2015). Taxonomy of the Cactaceae 1: 212.
Mathsson, G. (1890). Reisebericht eines Cacteensammlers in Mexiko. Gartenflora 39: 465.
Orcutt, C. R. (1926). Cactography 5.
Rebut, P. (1886). Catalogue de la collection de P. Rebut: 3
Schelle, E. (1907). Handbuch der Kakteenkultur: 175.
Spegazzini, C. (1923). Breves notas cactologicas. Anales de la Sociedad Científica Argentina 96: 69.
Schumann, K. (1898). Gesammtbeschreibung der Kakteen: 377.
Velde, H. van (1956). Echinofossulocactus. Succulenta (6): 80.
Záhora, J., Najéra Quezada, P., Flores Flores, J. L., Morales, J. (2018). Echinofossulocactus or Stenocactus. Xerophilia 24: 43–58.
Poděkování náleží panu Theu Heijnsdijkovi, autorovi článku „Echinofossulocactus multicostatus, De veelribbige groefcactus, Succulenta (jaargang 102 (4) 2023)“ za poskytnutí všech potřebných podkladů k sestavení české verze.
Překlad: Jaroslav Záhora
Drobná poznámka Pavla Pavlíčka:
Jméno druhu „multicostatus“ rozpozná rychle i nelatiník, jako mnohožeberný. Pan Heijnsdijk ve dvou případech v článku používá číslo 144. Toto číslo přesně zapadá do Fibonacciho řady číselné posloupnosti, kde každé další číslo je součtem dvou čísel předchozích, pro přehlednost uvádím 1; 2; 3; 5; 8; 13; 21; 34; 55; 89; 144; atd. Nevyžlucená čísla jsou také velmi častými ale běžnými výsledky při počítání žeber u kaktusů, jež dokončily svůj růst., vlastně u všech daších druhů.
Nutno dodat, že u nedospělých kaktusů často další žebra vznikají v závislosti na postupném narůstání rostliny. Pro naše mladé kaktusáře je tato schopnost kaktusů poslouchat Italského matematika Leonarda Fibonacciho (křesťan, narozen l. p. 1170 v Pise), dobrou příležitostí zjistit, v jakých fázích průběhu nárustu rostliny přibývá vždy několik žeber, až konečně dosáhne na Fibonacciho číslo, stává se ovšem, že kaktus dost dlouho roste jako 12 žebrý, aby se pak ve dvou letech překvapivě ustálil na 21 žebrech.
