Echinofossulocactus x malikianus (E. ochoterenaus x E. dichroacanthus)
Povídám si: „Jardo, ty blázne, proč se pouštíš na tenký led nedostatečně ověřených hypotéz spontánních hybridizací?“… Proč? Důvodů je víc. Tím prvním je to, že jsem chtěl na starších fotkách z cest najít takovou rostlinu, která by odpovídala Echinofossulocactus confusus. Kandidátů bylo víc. Jeden z nich, rostoucí před 16 lety blízko La Laborcilla zhruba 9 km jihozápadně od vrcholků Cerro el Zamorano, by klidně mohl být podle délky středních trnů a počtu radiálních trnů sourozencem kulturních semenáčů ze sbírky Františka Nechvíla z minulého dílu 26. (obr. 1). V rámci pořízených fotek bylo opravdu z čeho vybírat. Na lokalitě to tehdy vypadalo, jako by se všechny echinofosulokaktusy zbláznily. Nebylo možné najít dvě stejné rostliny. Naštěstí nám k pochopení příbuzenských vztahů pomohl svým neúnavným pozorováním rostlin z okolí Arturo Pascalín Colín. Právě jeho zásluhou jsme dnes schopni zpětně identifikovat místní populaci jako hybridizující potomky dvou druhů E. ochoterenaus a E. dichroacanthus. A nastal další problém. Jak populaci pojmenovat? Je jedinečná a je spojená s konkrétní oblastí, ve které se bude dále vyvíjet. Jméno a pozornost si rozhodně zaslouží. Nabízelo se těžko vyslovitelné, nicméně geograficky korektní jméno, které by se odvodilo od La Laborcilla. Podle mých španělských studentů je ale možno jméno vesnice trochu krkolomně přeložit jako „malá práce, prácička“. A to jsme tedy do vínku našim křížencům dát nechtěli. Společně s ostatními členy expedice z roku 2007 jsme proto pojmenovali tyto rostliny provizorně jako Echinofossulocactus x malikianus k poctě Pavla Malíka, tedy toho, kdo nás na lokalitu zavedl.
Obr. 1: Echinofossulocactus x malikianus (nebo, čistě teoreticky, confusus Br. et R.?)
To byl první důvod. Dalším důvodem k popisování konkrétní hybridní populace fosuláčů byla čerstvě poslaná fotografie z nově nalezené lokality E. ochoterenaus s prosbou: „Ty, prosím Tě, tyhle kytky (obr. 2) jsem našel na vrcholcích sloupovitých skal západně od Cerro el Zamorano (obr. 3). Kdy to kvete? Chtěl bych tam vyrazit v době květu. Zdraví Arturo“.
Obr. 2: E. ochoterenaus z vrcholků skal (viz. obr. 3). Foto: Arturo Pascalín Colín
Obr. 3: Lokalita E.ochoterenaus z předcházejícího snímku západně Cerro el Zamorano. Foto Arturo Pascalín Colín
Aby na tom nebylo dost, další důvod přidal jistý Arturo Anaya uveřejněním krásného, kvetoucího, světle otrněného E. ochoterenaus rovněž někde z místních vrcholků (uveřejněno dne 7. 12. 2023 ve facebookové skupině Cactáceas de México en Hábitat: https://www.facebook.com/photo/?fbid=10159122189820583&set=pcb.6893345737379316 ). Lokalitu přibližuje pouze údajem o vzdáleností 10 km od Cero Zamorano a zdůrazněním její vysoké polohy a neporušenosti. S uveřejněním fotografií zde souhlasí (obr. 4 a 5).
Obr. 4: Světle otrněný E. ochoterenaus. Foto Arturo Anaya.
Obr. 5: Jiní jedinci E. ochoterenaus z téže populace. Foto Arturo Anaya.
Obr. 6: Pro přiblížení charakteru lokalit, ve kterých se vyskytují předcházející horské formy E. ochoterenaus je použit vlastní snímek lokality na okraji horského dubového lesa.
Pomyslným posledním kamínkem, který přispěl k zaměření tohoto dílu, je facebooková diskuze o přírodní hybridizaci v případě E. coptonogonus, která se rozpoutala na základě ne příliš šťastného uveřejnění staršího jedince s 21 žebry, což je v přírodě docela běžné i u „čistých“ populací daného druhu. Vše vlastně zavinil popis hybridu mezi E. coptonogonus a E. pentacanthus, kterému mexičtí botanici dali jméno „Stenocactus x irregularis“ (González-Zamora, P., Aquino, D. & Sánchez, D. A new hybrid species of Stenocactus (Cactaceae) from the Bajío region, Mexico. Brittonia 75, 89–102 (2023). https://doi.org/10.1007/s12228-022-09733-9). Už v rámci tohoto popisu je kuriozita. Jako hybridy jsou nesprávně označené tři 21-žeberné rostliny E. coptonogonus (Fig. 3C, 3D; Fig. 4A). Kdo by chtěl, může si obrázek o neplodné facebookové diskuzi udělat sám (https://www.facebook.com/photo/?fbid=323004340502377&set=gm.6897884056925484&idorvanity=609575392423080).
Další povídání by se dalo nadepsat „Na louce plné hybridů u La Laborcilla (Que.)“. Lokalitu, obklopenou zalesněnými kopci, jsme navštívili dne 10. 2. v roce 2007. K současné podobě kříženců pravděpodobně přispěla i relativní izolace lokality patrná z googlovské mapy (viz obr. 7).
Obr. 7: Vesnice La Laborcilla je ze všech stran obklopená kopci. Jako E.O.je označena populace E. ochoterenaus vzdálená necelých 7 km; APC2 označuje 7–8 km vzdálený druh E. dichroacanthus (popisovaný v díle 23.). Zdroj: Google Map.
Od návštěvy lokality v roce 2007 uplynulo 16 roků. S pokorou si musím přiznat, že jsem za tu dobu nebyl schopen vyhodnotit to, co příroda nijak neskrývala. Nevyhodnotil jsem morfologickou variabilitu místních rostlin, která je natolik široká, že už nemůže být považována za součást variability jednoho rodičovského druhu. Předpoklad, že tak významně morfologicky odlišní jedinci budou produktem izolované události a že jsou předurčeni k zániku, je také nepravděpodobný vzhledem k vitalitě místních rostlin. Množství hybridů nesoucích znaky obou rodičů dosud nepřekrytých nějakým ustáleným dominantním trendem poskytlo navíc příležitost být v roli pozorovatele v aktuálně probíhajícím procesu hybridizace, který hraje mimořádně důležitou roli v diverzifikaci rodu Echinofossulocactus. Na pořízených fotografiích nabízí příroda dokonce pohled na sousedící potomky obou rodičů (viz. obr. 8; vlevo forma E. ochoterenaus; vpravo forma E. dichroacanthus). To už je více než návodné. S pomocí dostupných informací bylo ověřeno, že nejbližší populace E. ochoterenaus a E. dichroacanthus jsou v doletové vzdálenosti včel, tedy méně než 8 km, a že žádné jiné druhy Efc. v blízkosti nejsou. Geomorfologie tohoto uzavřeného hybridizačního kotle v blízkosti vesnice La Laborcilla ve výšce 2200 – 2 300 m n.m. umožňuje navíc u primárních populací opakování hybridizačních událostí.
Obr. 8: Dvě hybridní rostliny E. x malikianus; dva potomci se znaky jednotlivých rodičů (vlevo blíže k E. ochoterenaus; vpravo k E. dichroacanthus)
Jarda Bohata, nepsaný náčelník expedice, si tehdy do deníku zapsal:
„…. v Chichimequillas odbočujeme doleva, na sever směr La Laborcilla, což je vesnice ležící v dalším Googlovském bílém místu. Projíždíme k La Laborcilla dlouhým rovným údolím, na jehož dně je potok, po teraserii až do vesnice. Je nějaká fiesta. Vesnici projíždíme a jdeme po divném bílém podkladu (asi opuka – vyvřelina (obr. 9)). Pavel a Petr letí dopředu, ale já nacházím 200 m od brány krásné, ploché a kvetoucí Ferocactus macrodiscus. El Presidente se mě nejprve snažil urputně přesvědčit, že jsou to Efc. coptonogonus, na pár minut byl úspěšný. Jinak je zde stejný Efc. jako včera, Fer. latispinus, dál ke kopcům Mam. aff. macracantha, nahoře Mam. hidalgensis, taky Cor. erecta. Pavel se marně těšil na turbinicarpusy, i když to vypadalo pěkně. Asi tam nebylo správné caliche, přeměněný vápenec. Už je večer a máme za sebou těžký den. Jedeme zpět…“
Obr. 9: Takto to vypadalo po vystoupení z auta na konci vesnice. Ohrada s dobytkem na pravé straně cesty k bráně na pastviny upozorňovala na to, kdo a jak v krajině hospodaří.
Dodnes Jardu Bohatu obdivuji za jeho energii a čas věnovaný zápiskům. I když v této části deníku se hrubě utnul – o nějakém urputném přesvědčování nemohla být ani řeč. Ano, měl jsem tehdy přezdívku El Prezidente a ano, něco jsem na té louce nad semenáčkem F. macrodiscus o Efc. coptonogonus prohodil (obr. 10). On měl ale výhodu – viděl dospělé kytky jako první (obr. 11 a 12). A ještě něco. Neodpustím si kritiku na adresu místních ferokaktusů. Copak musely na navštívené lokalitě kvést fosuláčovými květy se středovým proužkem? Copak nemohly, aby se lépe odlišily, kvést podobně jako kvetou slušně vychované makrodisky na jihu v Oaxace (obr. 13)? To by se pak člověk tak snadno nespletl!
Obr. 10: Na první pohled připomínala mladá rostlina Ferocactus macrodiscus E. coptonogonus.
Obr. 11: Dospělý, kvetoucí F. macrodiscus. Na horizontu jsou vrcholky Cerro el Zamorano.
Obr. 12: Ještě jeden pohled na kvetoucí F. macrodiscus u La Laborcilla.
Obr. 13: Ferocactus macrodiscus (San Bartolo Soyaltepec, Oaxaca)
Obr. 14: Zatímco jeden ferokaktus kvetl, druhý, F. latispinus, už měl plody
Obr. 15: K vidění byl i další kvetoucí ferokaktus, F. histrix.
Obr. 16: Na cestě k severnímu okraji louky byla v trávě kvetoucí Mammilaria uncinata.
Obr. 17: Stíny byly už hodně dlouhé, většina fosuláčů byla za terénním zlomem na konci louky, až na výjimky, ve stínu.
Obr. 18: Jedna z ještě osluněných rostlin s mimořádně dlouhým, světlým květem.
Obr. 19: O něco níž se poslední paprsky opřely do intenzivně vybarveného květu.
Na obrázku č. 20 jsou vedle sebe připomenuty hlavní odlišnosti mezi oběma rodičovskými druhy. Každý čtenář pak může u následujících snímků hybridních rostlin posoudit, jak příroda zamíchala touto paletou výchozích charakteristik. Dopředu bych chtěl omluvit špatnou kvalitu některých snímků. Jsou zde uvedeny hlavně pro dokumentování velké variability.
Obr. 20: Základní charakteristiky rodičovských druhů. Na levé straně obrázku jsou pro možnost porovnání představeny typické vlastnosti E. ochoterenaus: velké květy s dlouhou trubkou, většinou intenzivně zabarvené, areoly s dlouhým centrálním středním trnem a množstvím radiálních trnů, odnožující. Na pravé straně je E. dichroacanthus s drobným, většinou světlejším, trychtýřovitým květem, se zploštělými horními středními trny, bez centrálního středního trnu, s jedním až třemi páry radiálních trnů, ale neodnožující.
Obr. 21: Procházku po lokalitě plné hybridů můžeme začít u E. x malikianus, nejvíc připomínajícího E. ochoterenaus.
Obr. 22: Odnožující skupina E. x malikianus
Obr. 23: Tento E. x malikianus má výjimečně zmnožené horní střední trny – místo obvyklých tří jich má pět. Jde o jednu z charakteristik, potvrzující hybridizaci.
Obr. 24: E. x malikianus připomínající E. lloydii
Obr. 25: I tento E. x malikianus připomíná na první pohled E. lloydii, má jen moc velký květ
Obr. 26: Krátké centrální střední trny, radiální trny kolem areoly, drobné květy – tento E. x malikianus připomíná E. heteracanthus někde z okolí města Zacatecas
Obr. 27 – 36: Postupně byly představeny různé stanovištní formy E. x malikianus přecházející od E. ochoterenaus až k E. dichroacanthus. Na snímku 36 jsou opět vedle sebe rostoucí a zde dokonce současně kvetoucí potomci s výraznými rysy jednoho nebo druhého rodiče.
Obr. 37: Pohled zpět, směrem k La Laborcilla s trsem Pachyphytum compactum a Opuntia robusta v popředí
Obr. 38: Pachyphytum compactum připravené ke kvetení
Obr. 39: Dasylirion acrotrichum
Obr. 40: Místní forma Agave schidigera
Obr. 41: Tilandsia albida
Obr. 42: Jiné doprovodné kaktusy: Mammillaria gigantea
Obr. 43: Jiné doprovodné kaktusy: Coryphantha erecta
Obr. 44: E. x malikianus a Mammillaria muehlenpfordtii
Obr. 45: Mammillaria muehlenpfordtii
Jsem si vědom toho, že podle informací poskytnutých v předloženém článku je možno lokalitu najít a navštívit. Není ale důvod ji tajit, přírodní hybridy nejsou z hlediska sběratelského zajímavé a tím ani ohrožené. Naopak, lokalitu by bylo žádoucí pravidelně navštěvovat a dokumentovat další vývoj místních rostlin.
Autor příspěvku by rád poděkoval všem, kteří pomohli článek připravit; jmenovitě to byl: Arturo Pascalín Colín; Arturo Amaya; Jaroslav Bohata, Petr Němec a Pavel Malík
