Echinofossulocactus ochoterenaus TIEG. z pohledu historických souvislostí
Konečně se dostávám k vysvětlení, proč je dobré při používání jména E. ochoterenaus respektovat původní geografické určení výskytu v hraniční oblasti Guanajuato – Queretaro, proč Backeberg ve své monografii z roku 1961 vynechal klíčové charakteristiky z Tiegelova originálního popisu z roku 1933 a proč existuje pro stejné rostliny takové množství jmen.
Začátek příběhu tohoto mimořádně zajímavého druhu můžeme hledat v období kolem roku 1920. Tehdy založila Carolina Wagner (23. 11. 1876 – 24. 9. 1951) společně se svým manželem, věhlasným malířem Ferdinandem Schmollem (10. 3. 1879 – 23. 5. 1950) v městě Cadereyta de Montes ve státě Querétaro skleníky „Quinta Fernando Schmoll“ (obr.1). Oba pocházeli z Německa. Ferdinand vystudoval Düsseldorfskou uměleckou akademii, Carolina, která také aktivně malovala, vystudovala na německé univerzitě biologii. Oba spojoval nejen zájem o malířství, ale také zájem o kaktusy. Byla to ale především paní Carolina, která celý svůj život sbírala a studovala kaktusy a sukulenty z různých zemí. S čím začala jako s koníčkem, je dnes jednou z nejvýznamnějších pěstíren kaktusů a sukulentů v Latinské Americe (obr. 2, 3). Obchodování, studium a pěstování sukulentních rostlin vedlo k objevu mnoha nových druhů kaktusů. Mezi jinými také jediného platně popsaného druhu E. ochoterenaus z kolekce variabilních echinofosulokaktů nabízených v tehdejší době firmou Schmoll.
Obr. 1 Zakladatelé pěstírny „Quinta Fernando Schmoll“ v Cadereyta de Montes v Querétaru, manželé Carolina Wagner de Schmoll a Ferdinand Schmoll
Obr. 2 Současná podoba „Quinta Fernando Schmoll“ (zdroj: Google Earth Pro)
Obr. 3 Vnitřní část pěstírny „Quinta Fernando Schmoll“ (https://www.de-paseo.com/queretaro/item/vivero-quinta-schmoll/)
Až z pozdější korespondence mezi Ferdinandem Schmollem a Dr. Croizatem, zveřejněné v roce 1942 Dr. Leonem Croizatem (Croizat, L. 1942; New Combinations and Notes under Echinofossuluactus Lawrence, Cactus and Succulent Journal, XIV, No. 8, s. 111 – 113) se dozvídáme, jak moc firmě Schmoll záleželo na popisech nabízených rostlin. Zjišťujeme, že první kolekce echinofosulokaktů byla firmou Schmoll poslána kolem roku 1930 německému amatérskému botanikovi Ernstovi Tiegelovi (jemu je kromě E. ochoterenaus (Tieg., 1933) připisováno také autorství dvou mamilárií (M. mieheana a M. morganiana)). Podle slov pana Schmolla hlubší studium rostlin již nestihl, umřel v roce 1936, ve věku 57 roků. Další rostliny byly později zaslány jako dárek americkému lékaři a botanikovi specializovanému na kaktusy Arthuru D. Houghtonovi. Když začal shromažďovat materiál k sepsání brožury o rodu Stenocactus, informoval dr. Houghton pana Schmolla, že mu bude trvat roky, než rozhodne o správném zařazení těchto rostlin. Také on zemřel příliš brzy na to, aby dokončil svou práci (v roce 1938). Ještě více rostlin, asi 60 až 80, se dostalo do rukou jiného autora (ve zveřejněné korespondenci není uvedeno jeho jméno), který měl v úmyslu vydat knihu o Cactaceae, což také udělal, ale ani on nezařadil do své práce Schmollovy rostliny. Závěrem korespondence sdělil pan Schmoll, že je celkem pravděpodobné, že některé z těchto rostlin jsou ve svém původním areálu již vyhubeny, protože pozemky, na kterých rostly, jsou nyní obdělávány a že by bylo nanejvýš žádoucí, aby ti sběratelé, kteří vlastní rostliny od pana Schmolla a mohou s jistotou dohledat jejich jména až ke zdroji, předali tyto rostliny v květech a plodech některému kompetentnímu botanikovi ke studiu a k publikaci. Z citované korespondence vyplývá jeden důležitý dílčí závěr. Ani specialisté, kteří mají možnost fyzického kontaktu se „Schmolovými rostlinami“, které se vyznačují relativně velkým množstvím radiálních trnů, a kteří je mohou na vlastní oči pozorovat a studovat, nejsou schopni nabídnout jednoduchý klíč k jejich rozlišení.
Ukázku dosud platně nepopsaných druhů rozšiřovaných firmou Schmoll zveřejnil v roce 1961 Curt Backeberg ve své monografii Die Cactaceae. Jde ale jen o špatně rozlišitelnou reprodukci fotografie z původního článku Caroline Schmoll (Schmoll, C. 1934; Concerning Echinofossulocactus, Cactus and Succulent Journal, VI, No. 3, s. 36 – 37). Na reprodukci vpravo nahoře je E. ochoterenaus, který je platně popsaný. Dosud neplatně popsané jsou E. parksianus (vpravo nahoře), E. rosasianus (vpravo uprostřed), E. densispinus (vlevo dole), a E. sphacelatus (vpravo dole).
Obr. 4 Reprodukce fotografie z původního článku Caroline Schmoll (Schmoll, C. 1934; Concerning Echinofossulocactus, Cactus and Succulent Journal, VI, No. 3, s. 36 – 37) (Zdroj: C. Backeberg, 1961, Die Cactaceae)
Lepší reprodukci stejného, původního Schmollova Stenocactus ochoterenaus, najdeme v monografii Las Cactaceas de Mexico od Helia Bravo z roku 1937 (obr. 5). Na tomto snímku je již možné potvrdit velký počet okrajových trnů – 22 nebo více, které uvádí autor popisu, Ernst Tiegel.
Obr. 5 Reprodukce fotografie E. ochoterenaus z původního článku Caroline Schmoll
Obr. 6 Fotografie E. ochoterenaus doprovázející upravený popis E. ochoterenaus v Backebergově monografii o kaktusech (Zdroj: C. Backeberg, 1961, Die Cactaceae)
Na obr. 6 je vzhledově velmi podobná rostlina, která by v přírodě mohla růst klidně vedle té typové někde ve vrcholové oblasti Cerro el Zamorano. Nicméně nesplňuje jednu z charakteristik, pro kterou si ji Ernst Tiegel ze zásilky Schmollových rostlin vybral pravděpodobně jako první k popisování, totiž výjimečně velký počet okrajových trnů – 22 nebo více. Zajímavé bylo, jak se s tímto faktem vypořádal Curt Backeberg, bezesporu jedna z největších kaktusářských legend. Počet trnů ve svém „upraveném“ popisu jednoduše vynechal a pod obrázek napsal: „Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. nebo nějaká forma téhož (oder eine Form desselben)“. A vynechal ještě jednu charakteristiku z původního popisu – jednotlivý růst. Originální popis totiž odnožování nepřipouští, uvádí naopak: „Körper einfach“ (tělo jednoduché – viz. obr. 7). Proč toto dvojí vynechání? Pravděpodobným důvodem mohl být konflikt fotografií s popisem, neboť jak snímek pořízený přímo panem F. Schmollem, tak snímek Backebergův dokládají jednu z nejdůležitějších druhových charakteristik – spontánní schopnost odnožování. Dnes se již těžko dozvíme, zda si paní Carolina neuvědomila totéž a obrázek odnožujícího E. ochoterenaus zveřejnila hned rok po uveřejnění originálního popisu právě proto, aby zpřesnila původně nesprávně uváděný jednotlivý růst. Druhým dílčím závěrem tedy může být, že se jedná o rostliny spontánně odnožující navzdory údajům v prvopisu.
Obr. 7 Výstřižek originálního popisu připouštějícího dvě alternativy rodového jména Stenocactus i Echinofossulocactus.
Původní popis:
Stenocactus (Echinofossulocactus) ochoterenaus Tieg. – Möllers Dtsch. Gärtnerztg., 48, 379- 398, (1933)
Původní německý popis (překlad zveřejněn v: Pechánek, J. 1984. Rod Echinofossulocactus Lawrence. KK Astrophytum, Brno, 98 s.)
„Tělo jednoduché, kulovité, modrozelené, na temeni zakulacené a zahalené do žlutavé vlny, předložený exemplář je 7 cm vysoký a 10 cm široký. Žeber je asi 30, rozdělených ostrými brázdami, zvlněných, poměrně tenkých, hrana je zakulacená a okolo areoly rozšířená. Areoly na žebru jsou 2 – 2,5 cm od sebe vzdáleny, jsou kruhovité, v mládí se žlutavou vlnou, která areolu směrem nahoru poněkud prodlužuje, později holé, Okrajových trnů je 22 nebo více, jehlovitých, tuhých, poněkud zahnutých k tělu, sklovitě bílých a přibližně stejně dlouhých, 12 mm. Střední trny jsou 4, ploché, prostřední horní je 2 mm široký, 5 – 6 cm dlouhý, vybíhající do špice, spodní je štíhlejší a většinou o l cm delší, oba postranní jsou poněkud slabší a kratší, často se za prostředním horním objevuje ještě jeden plochý, mnohem menší dodatečný trn. Všechny střední trny jsou slámově žluté, ve vzrůstu zlatožluté, slabě vroubkované a kupředu vyčnívající. Květy, podle zbytku květu na rostlině, jsou bělavě růžové. Plod je zelenavý, kulatý, bobulovitý, s bílými, srpovitými, suchými šupinami. Semena jsou 1,5 mm velká, měšcovitá, tmavě šedohnědá, nepatrně tečkovaná; pupek je u základu kotoučovitý. Vlast: Mexiko, na hranicích Guanajuato – Querétaro.“ Třetím dílčím závěrem je tedy omezení výskytu druhu – „na hranicích Guanajuato – Querétaro.“
V monografii pana Pechánka je uvedena barevná fotografie (obr. 8), ke které se vztahuje tato poznámka: „Rostliny u nás pěstované pocházejí od Schmolla a odpovídají uvedenému popisu. Střední trny jsou ve vzrůstu odspodu slabě růžovočervené. Květy jsou 4 – 5 cm široké, červené nebo růžovočervené, s bledšími okraji a tmavším středním proužkem.“
Z mého pohledu nelze tuto poznámku brát bezvýhradně. Každý si může spočítat okrajové trny, jejichž počet dosahuje pouze 16 – 18 (obr. 8) a ti, kdo mají to štěstí a tento druh pěstují, určitě přidají výhradu k již připomínanému sklonu k odnožování.
Obr. 8 Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. (Zdroj: Pechánek, J. 1984. Rod Echinofossulocactus Lawrence. KK Astrophytum, Brno, 98 s.)
Už jenom v rovině spekulativní bychom mohli diskutovat o tom, zda při pohledu na trsovitě rostoucí, exoticky a uniformě vyhlížející echinofosulokaktusy na jednotlivých lokalitách (viz. obr. 9), které dodnes rostou v dosažitelné vzdálenosti 30 až 50 km severozápadně od firmy „Quinta Fernando Schmoll“, nebyly při rozběhu firmy inspirací pro sběr a pro rychlou obchodní distribuci identického materiálu náležejícímu do taxonomicky snad nejproblematičtějšího rodu (cit. C. Backeberg, 1961, Die Cactaceae).
Obr. 9 Echinofossulocactus spec. z vrcholových částí Cerro el Zamorano, který by mohl odpovídat originálnímu popisu (Zdroj: https://www.inaturalist.org/observations/101053868 /autor snímku: Sergio Alberto Resendiz Gutierez/)
V roce 1982 jsem od pana Pechánka nějaké odnože ze Schmollových importů E. ochoterenaus získal. Jde pravděpodobně o vegetativní klony, protože je nelze vzájemně sprašovat. Potěšit ale umí náramně i po 40 letech ve sbírce (obr. 10).
Obr. 10 Echinofossulocactus ochoterenaus Tieg. – odnože ze Schmollových importů po 40 letech ve sbírce autora příspěvku
