Notocactus bommeljei van Vliet, Succulenta, 47: 5, 1968
Echinocactus muricatus K. Sch., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 386, 1898, non Otto 1837
Parodia tabularis (Cels ex K. Sch.) D. R. Hunt subsp. bommeljei (van Vliet) A. Hofacker, Cactaceae Konsensus Initiatives, 6: 12, 1998
Notocactus tabularis (Cels ex K. Sch.) Berger ex Backeb. var. bommeljei (van Vliet) Gerloff et Neduchal ined.
Druh byl pojmenován podle C. Bommeljé, holandského pěstitele a milovníka sukulentů.
Popis
Stonek jednotlivý, ve stáří občas odnožující, zpočátku ploše kulovitý, později kulovitý až sloupkovitý, až 100 mm široký, až 150 mm dlouhý, temeno prohloubené, s krátkou bělavou nebo nahnědlou vlnou; žeber 16-20, rovná nebo někdy více či méně spirálovitě stočená, asi 3 mm vysoká, rozčleněna na hrboly; areoly kruhovité až srdčité, 2-3 mm široké, zpočátku s bílou vlnou, meziareolová vzdálenost 4-7 mm. Okrajových trnů 15-20, štětinovité, až 8 mm dlouhé, v mládí sklovité, později bílé; středové trny 3-4, do kříže, nejhornější nejdelší, až 13 mm dlouhý, kaštanově hnědý až rubínově červený, ostatní trny jantarové barvy, později všechny šednou. Květy vyrůstají v blízkosti temene, asi 30 mm dlouhé; květní lůžko zelené, s bílou vlnou a nahnědlými až černými štětinami; květní trubka široce nálevkovitá, s vlnou a štětinami jako květní lůžko; vnější okvětní lístky nazelenale žluté, vnitřní světle kanárkově žluté, kopisťovité, na konci špičaté a zoubkované; nitky světle žluté, prašníky chromově žluté; čnělka s 9-11 purpurově červenými rameny blizny. Plod se světle šedou vlnou a tmavohnědými štětinami. Semeno černé, 1,1 mm dlouhé, 0,9 mm široké.
Variety a formy
K Notocactus bommeljei nebyly popsány žádné další taxony. V přírodě byly rostliny sbírány jen na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v novější době (druhá polovina 20. století) nebyly sbírány, takže k nim nejsou evidovány žádná polní sběrová čísla. Ve sbírkách se však tento druh vyskytuje poměrně často.
Výskyt a rozšíření
Jako naleziště druhu uvedl K. Schumann: "Jižní Brazílie, pravděpodobně Rio Grande do Sul".
Poznámky Historie Notocactus bommeijei je poněkud zmatená, což způsobil omyl Schumanna. Ten v roce 1898 ve svém díle "Gesamtbeschreibung der Kakteen" popsal jako Echinocactus muricatus jiné rostliny, než které odpovídaly původnímu popisu Echinocactus muricatus Otto z roku 1837. Dlouhou dobu se potom N. bommeijei pěstoval pod jménem N. muricatus. Přitom ale např. už Backeberg upozornil, že popis Schumanna v mnoha znacích původnímu popisu neodpovídá. Teprve při studiu Ritterových importů FR 1267 a FR 1267 A, které byly importovány do Evropy v roce 1964, zjistil holandský specíalista van Vliet, že dovezené rostliny velice dobře odpovídají původnímu popisu N. muricatus Otto z roku 1837. Bylo tedy zřejmé, že Schumann popsal nový druh, ale pod nesprávným, resp. Už s jinou rostlinou spojeným, jménem. Situací proto vyřešil van Vliet tím, že Schumannův popis opravil a dosud pěstované rostliny popsal jako N. bommeijei, příbuzné s N. apricus, zatímco Ritterem sbírané rostliny zařadil k původnímu N. muricatus, který je příbuzný k okruhu Notocactus ottonis. Dnes se již ve sbírkách vyskytují oba dva druhy, obvykle pod správnými jmény a dobře vzájemně odlišené.
Literatura
Anderson E. F., The cactus family, p. 554-555, 2001
Backeberg C., Kakteenlexikon, p. 305, 1966
Schäfer G., Notocactus bommeljei van Vliet, Kakteen - Sukkulenten, 14: 38, 1979
Schütz B., Notocactus bommeljei van Vliet, Kaktusy, 8: 154-155, 1972
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 24-25; 1993
Pěstování
Tak jako většina druhů rodu Notocactus i N. bommeljei patří k rostlinám, které nepůsobí pěstiteli problémy. Snad jedině na jaře je třeba dávat pozor, aby rostliny včas po probuzení dostaly vodu, ale to platí i o dalších notokaktusech. Pokud jim přeschnou kořeny, hůře se již znovu přivádějí do vegetace. Roubování není nutné, rostliny rostou dobře na vlastních kořenech a je jedno, jestli se jedná o starší a větší rostliny, nebo o malé semenáče. V době vegetace potřebují pravidelnou zálivku, substrát může být (s výjimkou letní stagnace) více méně stále vlhký, ale ne rozbahněný. Před zimováním musí být substrát zcela suchý. Zimování má být suché, teplota kolem 5-8 °C. Rostliny jsou samosprašné, takže stačí mít jen jedinou rostlinu ze které můžeme získat semena. Spolehlivější cestou vedoucí k získání semen, je opylení této rostliny pylem jiné rostliny štětečkem nebo chomáčkem vaty než čekat, že se semena vytvoří spontánně.
Kulturní rostlinu ze své sbírky fotografoval autor textu, Stanislav Stuchlík.
