Ariocarpus agavoides (Castaňeda) E. F. Anderson, Amer. J. Bot., 49 : 615, 1962
Neogomesia agavoides Castaňeda, Cact. Suc. J. (US), 13 : 98-99, 1941
Jméno druhu agavoides je možno přeložit jako podobný rostlině rodu Agave.
Popis
Tělo většinou samostatné, zelenohnědé, ploše kulovité, v přírodě jen nepatrně vyčnívající nad povrch půdy, vrchol zploštělý, 50-80 mm široký; bradavky asi 40 mm dlouhé, na bázi stlačené dohromady, asi 6 mm široké, zužují se do hrotu, v příčném průřezu polokruhovité, nejprve postaveny zpříma, později vodorovně, hrot většinou zahnutý nazpět; areoly v horní části bradavek, asi 5-12 mm vzdálené od hrotu, 2-5 mm v průměru, s vlnou, většinou bez trnů, zpočátku se vyvíjejí na bázi mladých bradavek a odtud vyrůstají i květy s plody, později s růstem a prodlužováním bradavek mezi bází a areolou zvětšuje se vzdálenost areoly od bradavek. Trny většinou chybějí, občas ve vzrostlé areole 1-3 ohebné, zploštělé, barvy rohoviny. Květy se vyvíjejí z areol na bázi mladých bradavek, 30-45 mm v průměru, 30-50 mm dlouhé, červené, vnější a nejspodnější okvětní lístky šupinovité, bílé, ostatní vnější 15-20 mm dlouhé, 4-5 mm široké, zašpičatělé, červené s bílým okrajem, vnitřní okvětní lístky více nebo méně tmavočervené, s vytaženou špicí, 20-25 mm dlouhé, až 10 mm široké; blizna přečnívá 1-3 mm nad tyčinky, čnělka bílá, 10-20 mm dlouhá, blizna 3-8 laločná, tyčinky početné. Plod růžový až intenzívně červený s ulpělými zbytky květů, kulovitý až kyjovitý, 10-20 mm dlouhý, 5-12 mm v průměru, zralý plod je masitý, později vysýchá a hnědne. Semena hruškovitá, 1-1,5 mm dlouhá, černá, s bradavkovitou testou a velkým plochým hilem.
Výskyt a rozšíření
V přírodě je tento druh vyskytuje na nevelkém území, v nadmořské výšce asi 1300 m, na vápencových kopcích pohoří Sierra Madre Oriental, v blízkosti osady Tula, v mexickém státě Tamaulipas. Ariocarpus agavoides zde roste v půdě poměrně bohaté na humus, téměř neutrální reakce (ph 7,1), zejména pod suchomilnými křovisky rodů Jatropha, Condalia, Prosopis; Koeberlinia spinosa atd. Z kaktusů zde rostou kromě mamilárií a opuncií i Neolloydia conoidea, Thelocactus tulensis, Ferocactus echidne. Klimatické poměry jsou dost extrémní. V létě přesahují někdy teploty i 50°C, ale zimy jsou chladné, přičemž teploty neklesají pod 0°C. Po zcela suchém jaru a počátku léta přicházejí někdy i velmi vydatné letní deště. Podzim je opět suchý a zima ještě sušší.
Poznámky
Ariocarpus agavoides byl původně zařazen do monotypického rodu Neogomesia. Na základě podrobných morfologických výzkumů E. F. Andersona v roce 1962 byl tento druh začleněn do rodu Ariocarpus. Oprávněnost přeřazení potvrzují i hybridizační pokusy navzájem s jinými druhy rodu Ariocarpus.
Literatura
Habermann V., Kaktusy 79, 14 : 33-35, 1979
Lux A., Staník R., Kaktusy sukulenty, 1 : 26-27, 1980
Neudecker T., Kakt. und and. Sukk., 37 : 1986/9, Cactaceae, 1986
Pěstování
Tuto rostlinu lze pěstovat i na vlastních kořenech. V tom případě je nutno dbát, aby běžná směs kaktusového půdního substrátu byla dokonale propustná. Dosáhneme toho přidáním písku, štěrku, případně i antuky. V létě vyžaduje velmi teplé a světlé stanoviště, v zimě pak naprosté sucho. Protože pravokořenné semenáčky rostou velice pomalu a vyžadují značnou péči, doporučuje se pro krátkodobé roubování na Pereskiopsis, na kterém rychle rostou a často i odnožují. Jako trvalá podložka bývá doporučován Eriocereus jusbertii a Trichocereus spachianus. Dokonale a trvale rostou na Echinopsis, podobně jako všechny druhy rodu Ariocarpus. Největší nebezpečí hrozí pravokořenným i roubovaným rostlinám v období po odkvětu, kdy zbytky květů zůstávají na rostlině. V tomto podzimním období je nutné udržovat vyšší teplotu, aby nedošlo k plesnivění zbytků květů, od kterých se může hniloba rozšířit na celou rostlinu. Někteří pěstitelé řeší tento problém umístění rostlin do elektricky vytápěných skříní nebo přihříváním infračervenými žárovkami. Semena podržují klíčivost dlouhou dobu, semenáčky však rostou velmi zvolna. Květy se objevují v období od konce září do listopadu. V nepříliš vysoké teplotě vydrží jednotlivé květy jeden až dva týdny.
Fotografii roubované rostliny na Echinopsis pořídil ve vlastní sbírce autor textu Karel Crkal.
