Musím s lítostí konstatovat, že se nemohu v rozporu s názvem této rubriky věnovat právě tomu „okolí“. A když to tak vezmu, tak ani té Plzni. Já žiji ve Starém Plzenci, což je malé město, u něhož Plzeň leží. Městečko o tři sta let starší, které dalo Plzni vzniknout. Vy ho budete nejspíš spojovat s firmou Bohemia Sekt, která je producentem šumivých vín. Z terasy mého domu mám výhled na Rotundu svatého Petra a Pavla, která je nejstarší církevní památkou v České republice. Vznikla ve druhé polovině desátého století nad řekou Úslavou v místech, kde stával Knížecí hrad. Kdepak v té době byla Plzeň. Ani na houbách ještě nebyla. Ale to jen na okraj.
od autora: Neznámý autor s licencí
Vládní coronavirová opatření stále trvají, lid obecný nemůže k holiči či koupit si nové boty. Ne že by mi zrovna tyto dvě skutečnosti nějak zvlášť ležely na srdci, ale to, že se lid kaktusářský nemůže scházet, že jsme už rok odkázáni na e-mailové kontakty a on-line schůze, to mi vadí poněkud více. Snad ta opatření budou účinná a brzy se vše vrátí do starých kolejí. Výbor plzeňského klubu sice v jakémsi velmi omezeném režimu pracuje, takže se nám podařilo stanovit termín letošní výstavy. Měla by začít první červnový víkend a oproti minulým letům by nekončila ve středu, ale již v pondělí. Je to sice stále ještě takříkajíc „na vodě“, ale snad to klapne. Bez členských schůzí se taková záležitost organizuje celkem obtížně.
Ale pojďme ke kytkám. Rostliny mám ze skleníku vystěhované, a ta část, která je na luftu – jen krytá shora – mě možná, zejména po ránu, proklíná. Teploty se v tu dobu pohybují kolem nuly a jen pokud vysvitne slunko, je jim trochu lépe. Ovšem i tady jsou již patrné známky probouzejícího se života. Pilně přesazuji. Nemyslím tím jen hrnkování rostlin, ale snažím se udělat dobře i velkým rostlinám, které už delší čas po takovém zásahu volají. Chtěl bych jim dopřát více místa. Taky jsem pro to na podzim něco udělal. Už teď vidím, že nazbyt místa nebude. Je to věčný boj.
A jak to vypadá ve skleníku? Duben byl u mě vždy hlavním obdobím květů. Letos je to poněkud vlažnější, ale turbinicarpusy ani thelocaktusy si to své vzít nedají.
Turbinicarpus schwarzii Cerros Blancos
Nevím už, kde jsem tuto rostlinu získal, ale když poprvé vykvetla, byl jsem ohromen velikostí květu. Jeho barva také není k zahození. V tom mi jistě dáte za pravdu. Turbinikarpusy kvetou brzy zjara a dá se říct, že pak už až do podzimu, jejich květy jsou drobné, ale tahle kytka se pyšní tím největším. Cerros Blancos můžete v Mexiku najít ve státě Nuevo León, pak v San Luis Potosí, a aby toho nebylo málo, tak ještě ve státě Chihuahua. Ze kterého rostlina, kterou vlastním, pochází, netuším. Třeba někdo ví a podělí se. V Mexiku totožné názvy obcí, a dokonce i řek, nejsou žádnou zvláštností, takže se snadno může člověk splést. Ale co? My jsme daleko, daleko menší stát a taky nemáme Prahu pouze jednu.
Turbinicarpus sanchez-mejoradaii
Tuhle roubovanou rostlinu jsem dostal v několika exemplářích od kamaráda Slávy Bendy před několika lety. Lokalitou této rostliny je Lazaro Cardenas ve Státě San Luis Potosí. Pokud tento název zadáte do vyhledávače Google Earth, naskytne se vám pohled na malé městečko, kolem něhož se nachází nesčetné množství políček svědčících o intenzívní zemědělské činnosti. Kdo ví, zda se tam dnes tyto rostliny ve volné přírodě (zbyla-li jaká) ještě vyskytují. Je to miniaturka pěkně rostlá, krásně kvetoucí, a kdyby se v přírodě měla ztratit, byla by to jistě škoda. Jenže Mexičané a jejich domácí zvířata prostě jíst musí.
Thelocactus conothelos v. aurantiacus
Tahle rostlina mi dělá velkou radost svým zářivě žlutým květem. Má polní číslo CSD 149 a roste ve státě Nuevo León poblíž Marmolejo.
Lophophora kehresii
Lofofory také kvetou brzy na jaře. V Plzni se jim intenzivně věnoval pan Vlastimil Habermann. Byl jejich velký znalec a jsou známy jeho popisy a rekombinace v tomto rodu.
Ancistrocactus brevihamatus
Tmavé květy této rostliny se leckdy jen s obtížemi prodírají hustým otrněním. Při manipulaci s ní vás nekompromisně zachytí ostrými háčky a nepustí. Ale co bychom neobětovali pár kapek krve. Pořád lepší než při osvobozování poškodit areolu. Jizvy na rukou se hojí rychleji než na tělech rostlin.
Thelocactus lausserii
Myslím, že pohled do temene tohoto „theláku“ nikoho neurazí. Je to velmi vděčná, bohatě kvetoucí rostlina, na jejíž květy se můžete těšit při náležité péči již třetím rokem po výsevu.
Téhle každoroční akci říkáme „vynášení smrtky“. Odehrává se u Milana Kůrky okolo data jeho narozenin, ale i když mu v té době přejeme zdraví a další plodná léta, je to schůzka pohříchu pracovní.
Smrtkou byla veliká pasacana, kterou Milan zdobil coby vánoční stromek a bylo ji nutno vždy v dubnu vystěhovat z prvního patra rodinného domu do zahrady. Smrtka už není – zbyl jen název akce.
Je prostě třeba Milanovi s těmi těžšími kaktousky trochu pomoci. Jak je z fotografie patrné, tak konzumujeme. Máme proto odloženy respirátory a navíc mnozí jsme již očkováni, všichni ostatní jsou testováni, takže nebezpečí nám nehrozilo. Zbyl čas na nezbytné očumování kaktusů, takže jsme se po dlouhé době zase na chvilku sešli.
Tímto posledním obrázkem se se čtenáři internetových novin pro dnešek loučím, všem Vám přeji úspěšné zahájení kaktusářské sezóny, množství květů a hodně radosti s Vašimi rostlinami. Nám všem pak přeji, abychom se zase brzy vrátili do normálního života a mohli si užívat našich celorepublikových kaktusářských akcí.
A na ten úplný konec:
Ale jsou tajemné chvíle, kdy se ten vzdorovitý a nedůtklivý urputník tak nějak zapomene a zasní; tu se z něho vyvalí květ, květ velký a zářivý, kněžský květ mezi napřaženými zbraněmi.
Karel Čapek - O pěstitelích kaktů
Jiří Vinař, Klub kaktusářů, Plzeň.
Komentáře
kp
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.